I. ÚS 372/16

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele ciz. P. E. M., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem v Praze, Dědinova 19, adresa pro doručování: Praha 2, V Tůních 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 88/2015-1565 ze dne 17. prosince 2015 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 4/2010 ze dne 24. září 2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 4/2010 ze dne 23. 7. 2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 74/2010 ze dne 22. 11. 2010 byl stěžovatel odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Usnesením č. j. 31 PP 141/2013-22 ze dne 12. 7. 2013 Okresní soud v Mostě stěžovatele podmíněně propustil na svobodu. Stanovil mu zkušební dobu tří let a uložil povinnost do jednoho týdne opustit území České republiky.

2. Stěžovatel v roce 2015 požádal o upuštění od výkonu trestu vyhoštění s odůvodněním, že v roce 2014 uzavřel v Polské republice sňatek s polskou občanskou za účelem společného života a založení rodiny. Mezi manžely je velmi vřelý vztah, který je podporován i ze strany širší rodiny, trest vyhoštění je překážkou tomu, aby měl stěžovatel povolen pobyt v Polsku za účelem sloučení rodiny. Dlouhodobé odloučení by oba manžele velmi poznamenalo, manželka přitom nehodlá opustit Polsko, kde má sociální a rodinné zázemí. Dosavadní výkon trestu byl pro stěžovatele velkým ponaučením do budoucího života, který bude řádný. Městský soud usnesením sp. zn. 57 T 4/2010 ze dne 24. 9. 2015 žádost stěžovatele zamítl. Stěžovatel již v roce 2008 uzavřel sňatek s českou občankou a požádal o povolení k přechodnému pobytu. Podle zjištění Inspektorátu Cizinecké policie však manželství uzavřel účelově ve snaze získat povolení k pobytu. Tyto skutečnosti soud hodnotil již v původním řízení a neshledal, že by uložení trestu vyhoštění bránil zájem na slučování rodin.

3. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel podal stížnost, k níž doplnil doklady o tom, že je jeho manželka těhotná. Vrchní soud usnesením č. j. 11 To 88/2015-1565 ze dne 17. 12. 2015 stížnost zamítl. Trest vyhoštění slouží k zabránění další trestné činnosti na území České republiky. V projednávané věci nebyly splněny kumulativní podmínky § 57 odst. 3 písm. c), nebo e) trestního zákona, neboť stěžovatel nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt.

4. Proti rozhodnutí městského a vrchního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že prokázal pevné rodinné vazby na území Evropské unie, soudy přesto neshledaly důvod pro upuštění od trestu vyhoštění. Stěžovateli nebude s ohledem na uložený trest vyhoštění ani v budoucnu uděleno povolení k pobytu, neboť je v evidencích schengenského prostoru veden jako nežádoucí cizinec. Tím bude stěžovateli upřeno právo vychovávat jeho dosud nenarozené dítě. Tomu pak bude upřeno právo na výchovu oběma rodiči a právo poznat otce. Manželka stěžovatele je těhotná, se stěžovatelem chce žít v Polsku, které nechce opustit. Zájem na udržení funkčního rodinného vztahu převažuje nad zájmem státu na vyhoštění stěžovatele. Trest vyhoštění tedy pozbyl zákonný podklad a jeho trvání je neústavní.

5. K výzvě Ústavního soudu stěžovatel sdělil, že po podmíněném propuštění opustil území České republiky přibližně dne 15. 7. 2013 a od té doby pobýval v Polsku. Jeho pobyt zde je považován za oprávněný ode dne podání žádosti o povolení pobytu za účelem sloučení rodiny v průběhu roku 2014.

6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i příslušným trestním spisem; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

7. Trest vyhoštění představuje z hlediska ústavně zaručených práv zvláštní druh trestu uplatňovaný ve vztahu k osobám, které nepožívají základní právo pobytu na území daného státu a ani vstupu na jeho území. Je tak jedním z projevů suverenity státu, který se jeho uložením rozhodne napříště zamezit ve vstupu na své území těm cizím státním příslušníkům, u nichž jsou pro to splněny zákonné, ústavní a mezinárodněprávní podmínky [odst. 9 nálezu sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481)]. Odsouzenému je tímto trestem bráněno vyskytovat se na území České republiky, čímž ztrácí jakoukoli příležitost k páchání trestné činnosti proti osobám, majetku nebo jiným obecným zájmům české společnosti, respektive na území České republiky. Při výměře trestu vyhoštění v konkrétním případě musí obecný soud zvážit čtyři základní hlediska: 1. přiměřenost trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna, dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou [odst. 27, 32 a 34 nálezu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)].

8. Z ustanovení Listiny nelze bez dalšího dovodit explicitně zakotvené ústavní právo cizího státního příslušníka odsouzeného za trestný čin navrátit se po určité době od vyhoštění na území České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny a contrario). Při stanovování podmínek výkonu tohoto trestu má tedy zákonodárce, na rozdíl od trestů zasahujících v ústavním pořádku explicitně zakotvená práva, mnohem větší možnost diskrece. To nezbavuje soudy povinnosti posoudit existenci mimořádných okolností jako z ústavního pořádku vyplývající výjimku z tohoto pravidla, kterou mohou představovat zvláštní konkrétní okolnosti vyplývající například z rodinného stavu odsouzeného anebo humanitární a politické situace v zemi, do níž byl či má být pachatel trestného činu vyhoštěn. Takové okolnosti však musí být předmětem dokazování v jednotlivých soudních řízeních. Těžiště posuzování potřeby uložení takového trestu přitom leží právě při jeho ukládání (odst. 9 nálezu sp. zn. III. ÚS 3101/13).

9. V projednávané věci stěžovatel nevyužil možnosti napadnout uložení samotného trestu vyhoštění, Ústavní soud tak na tento trest nemůže nahlížet jinak, než jako na trest uložený po právu. Platí přitom, že výkon spravedlivě a v souladu se zákonem uloženého trestu představuje zásah do základních práv a svobod pachatele trestného činu souladný s ústavním pořádkem (přiměřeně odst. 15 a 18 nálezu sp. zn. III. ÚS 3101/13).

10. Přes výše uvedené je třeba připustit, že trvání na výkonu trestu vyhoštění se může v průběhu času ukázat jako nepřijatelně tvrdé. K nápravě takové tvrdosti slouží i úprava § 350h trestního řádu ve znění od 1. 1. 2002. Podle stěžovatele jsou v jeho věci splněny podmínky pro užití tohoto ustanovení, které spatřuje ve svém manželství s polskou občankou a očekávaném narození jejich společného dítěte. V tom je případ stěžovatele netypický, neboť tvrzené porušení do jeho práv je zprostředkované povahy: stěžovatel pobývá v Polsku, rozhodování českých soudů na něj má nepříznivý dopad proto, že polské orgány mu s ohledem na český záznam v schengenském informačním systému znemožní usadit se s rodinou v Polsku [srov. § 154 odst. 3 písm. a) a odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů].

11. Ústavní soud po zvážení argumentů stěžovatele dospěl k závěru, že převážná část tvrzeného zásahu je přičitatelná orgánům Polské republiky, vůči nimž Ústavní soud nemá rozhodovací pravomoc. Je totiž zásadně rozhodnutím Polské republiky, zda stěžovateli jako cizinci povolí pobyt na svém území, anebo jej alespoň strpí. O jiném posouzení by bylo možné uvažovat v případě, kdy by polské orgány byly bezvýjimečně vázány zápisem stěžovatele v evidenci nežádoucích osob ze strany orgánů českých a nemohly tak postavení stěžovatele samostatně hodnotit a rozhodovat o něm. Tak tomu však není. Aplikovatelné právo, zejména pak právo Evropské unie, nevyžaduje bezvýjimečný respekt k českému označení stěžovatele jako nežádoucího cizince - možnost zohlednit humanitární důvody či mezinárodní závazky je předvídána v čl. 5 odst. 4 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex).

12. Stěžovatel se na podporu dovolával toho, že je rodinným příslušníkem občanky Evropské unie, to však na posouzení nic nemění. I v takovém případě rozhodují polské orgány - srov. obecné zásady omezení práva vstupu a práva pobytu rodinných příslušníků občanů Unie z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti v čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (srov. také rozsudek velkého senátu Soudního dvora ve věci C-503/03 Komise proti Španělskému království ze dne 31. 1. 2006).

13. Stěžovatelem tvrzený zásah, spočívající v nemožnosti usadit se s manželkou v Polsku, tedy není v projednávané věci českým orgánům přičitatelný. Stěžovatel nadto sám uvedl, že on i jeho manželka chtějí zůstat v Polsku, případný zásah do rodinného života obou manželů způsobený nemožností usadit se v České republice tak nepřichází do úvahy. Ústavní soud se proto zaměřil na napadená rozhodnutí pouze z hlediska námitek dovolávajících se spravedlivého procesu před oběma soudy. V tomto ohledu soud neshledal žádné ústavně významné vady. K tvrzení stěžovatele o "opravdovosti" jeho manželství je možné pouze obecně uvést, že k posouzení této otázky slouží řízení před obecnými soudy. Těm náleží posouzení toho, zda lze uzavření manželství ze strany stěžovatele dne 29. 6. 2014, tj. necelý rok po podmíněném propuštění na svobodu a odchodu do Polské republiky (po celou dobu byl přitom veden v Schengenském informačním systému jako nežádoucí osoba), považovat za účelové. Platí přitom, že i původně účelově uzavřené manželství může postupem času začít plnit svou funkci a stát se hodným ochrany (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. 5 As 104/2011-102 ze dne 31. 8. 2012, publ. pod č. 2781/2013 Sb. NSS). Vrchní soud však v projednávané věci vůči manželství stěžovatele neměl výhrad, v tomto ohledu tak k zásahu do práv stěžovatele nemohlo dojít.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 372/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies