I. ÚS 1028/16

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti jinému zásahu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 spočívajícímu v nesprávném prověření trestního oznámení ve věci vedené pod sp. zn. 0 ZN266/2015 a jinému zásahu Městského státního zastupitelství v Praze spočívajícímu v nesprávném výkonu dohledu ve věci vedené pod sp. zn. 3 KZN 1181/2015, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v červnu 2015 podal trestní oznámení na Mgr. Elišku Kotaškovou, právničku Policejního prezidia České republiky pro podezření ze spáchání přečinu pomluvy a zločinu křivého obvinění, jehož se měla dopustit tím, že o stěžovateli rozšiřovala informaci, že se v průběhu léta roku 2012 před ní opakovaně svlékal ve své kanceláři (měl před podezřelou chodit bez kalhot). Možným motivem podezřelé měla být msta za to, že stěžovatel upozornil na podezřelou veřejnou zakázku, kterou na policejním prezidiu připravovala její přítelkyně, a také snaha, aby byl dán důvod pro výpověď pracovního poměru stěžovatele. Možnou inspirací podezřelé mohl být případ Juliana Assange, který byl obviněn ze sexuálního obtěžování poté, co zveřejnil utajované informace na severu Wikileaks. Možnost, že by se stěžovatel na pracovišti svlékal, je prakticky vyloučena i s ohledem na závěry psychotestů, které absolvoval jako právní čekatel na státního zástupce při Městském státním zastupitelství v Praze. Jednání poškozené bylo vysoce společensky nebezpečné, neboť stěžovatel byl pomlouván pro svou výpověď před policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů, čímž také došlo k zastrašování jeho kolegů. Pověst stěžovatele byla narušena na celém pracovišti policejního prezidia a celé kanceláři Ombudsmana Policie ČR a Hasičského záchranného sboru.

2. Policejní orgán po provedeném šetření dospěl k závěru, že nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčující, že byl spáchán trestný čin, a které by odůvodňovaly zahájení úkonů trestního řízení. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 se s těmito závěry ztotožnilo. Nadto reagovalo na to, že o stejné věci je vedeno řízení duplicitně před různými orgány a postoupilo věc Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Městské státní zastupitelství v Praze v rámci dohledu neshledalo na postupu obvodního státního zastupitelství žádné vady s tím, že věcně příslušné je skutečně městské státní zastupitelství, které věc správně jako opakované podání stejného obsahu bez dalšího opatření založilo.

3. Proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Městského státního zastupitelství v Praze stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování. Po obsáhlém vylíčení skutkových okolností stěžovatel vyložil, že postup státního zastupitelství trpěl průtahy, které měly vést k promlčení trestného činu. Po postoupení věci městskému státnímu zastupitelství byla věc bez dalšího odložena. Podle stěžovatele je přinejmenším třeba posoudit, zda se věcí má zabývat útvar Policie ČR, nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů. Napadeným postupem byla stěžovateli odepřena ochrana ze strany orgánů veřejné moci.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a dohledovým spisem; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Námitky formulované stěžovatelem o neúčinném vyšetřování jsou relevantní do té míry, do které právo na účinnou trestněprávní ochranu, včetně účinného vyšetřování, může vyplývat přímo z dotčených substantivních práv.

6. Ústavní soud již dříve, uvedl, že není na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [odst. 61 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.]. Ústavní soud přebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy (tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací) a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život či u ochrany vlastnického práva podle Protokolu č. 1 k Úmluvě.

7. U čl. 8 Úmluvy ESLP vyžaduje trestněprávní ochranu výjimečně. Je tomu zpravidla v případech déletrvajících útoků jako je domácí násilí (rozhodnutí M.T. a S.T. proti Slovensku ze dne 29. 5. 2012 č. 59968/09, § 58 a 64), závažných zásahů sexuálního podtextu, jako je pohlavní zneužívání (rozsudek ESLP X. a Y. proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80), či obecně v případech s kontextem sexuálního obtěžování mladistvých (K. U. proti Finsku ze dne 2. 12. 2008 č. 2872/02, odst. 49). Naopak ochrana osobní cti a dobré pověsti je v judikatuře ESLP i Ústavního soudu předpokládána zejména od civilních soudů a žalobní aktivity poškozených.

8. V nyní posuzované stížnosti stěžovatel namítá nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, které šetřily verbální projevy proti jeho osobě v rámci vztahů na pracovišti. Ústavní soud musí tedy nejprve rozhodnout, zda vůbec dané jednání proti stěžovateli si vyžadovalo trestněprávní postih, či zda by pro efektivní ochranu stěžovatelových práv postačovala možnost domáhat se nápravy v civilním řízení. Pouze v prvním případě bude Ústavní soud oprávněn zkoumat, zda trestněprávní předpisy byly i účinně uplatněny v konkrétním případě stěžovatele.

9. Ústavní soud ve své judikatuře často zdůrazňuje, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio (vyjádřené mimo jiné v § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Právě ze zásady ultima ratio vyplývá, že ochrana osobní cti a dobré pověsti má být v prvé řadě uplatňována prostředky civilního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Ústavní soud ve své judikatuře kritizuje tzv. hypertrofii trestní represe, když dochází k trestněprávnímu postihu za jednání, které je možno postihnout i soukromoprávní cestou [nález I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010 (N 95/57 SbNU 247)].

10. Ústavní soud tedy s přihlédnutím k uvedenému nespatřuje v odložení věci podezření ze spáchání přečinu pomluvy a přečinu křivého obvinění, jejichž obětí se stěžovatel cítí být, zásah do jeho základního práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Zásah do základního práva neposkytnutím účinného vyšetřování v posuzovaném případě nenastal, neboť stěžovatel se může svých práv domáhat soukromoprávní cestou, což ostatně podle svého sdělení i činí.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1028/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies