III. ÚS 1447/16

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Jiřího Pokorného, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016 č. j. 30 Cdo 4980/2015-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. února 2015 č. j. 26 C 213/2014-35, za účasti Nejvyššího soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. května 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. prosince 1955 sp. zn. T 48/55 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a ztráty čestných práv občanských na dobu 3 let. Usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. ledna 1991 sp. zn. 3 Rtv 20/1991, ve znění usnesení Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. ledna 1992 sp. zn. 2 Rtvo 60/91, byl tento rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Následným usnesením ze dne 27. února 1992 sp. zn. 3 Rtv 20/1991 bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie, načež bylo rozsudkem ze dne 4. června 1992 sp. zn. 3 Rtv 20/1991 při nezměněném výroku o vině rozhodnuto, že se trest podle § 227 trestního řádu neukládá.

3. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. 6 Tz 14/2011 byla výše uvedená rehabilitační rozhodnutí zrušena a věc byla přikázána k novému projednání Městskému soudu v Brně. Jeho usnesením ze dne 24. ledna 2012 sp. zn. 1 Rt 7/2011 bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 11. února 2012. Dopisem ze dne 11. května 2012 vyzval stěžovatel Ministerstvo spravedlnosti k úhradě odškodnění ve výši 914 000 Kč (1 000 Kč za každý den věznění), jeho požadavek však - jak mu bylo sděleno dopisem ze dne 28. listopadu 2012 - byl shledán důvodným jen do částky 200 Kč, představující paušální náhradu nákladů trestního řízení. Ve zbytku jeho žádosti nebylo vyhověno.

4. Stěžovatel podal dne 7. července 2014 žalobu, kterou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení žalované částky 914 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nezákonným vězněním v letech 1955 až 1958. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 19. února 2015 č. j. 26 C 213/2014-35 byla žaloba stěžovatele zamítnuta, neboť vedlejší účastnice uplatnila ve vztahu k žalovanému nároku námitku promlčení. Zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud shledal, že nárok stěžovatele se promlčuje v šestiměsíční lhůtě podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), resp. lhůtě roční podle § 35 tohoto zákona. Promlčecí lhůta měla proto uplynout nejpozději dne 11. února 2013.

5. S uvedeným hodnocením se neztotožnil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), jenž usnesením ze dne 5. srpna 2015 č. j. 11 Co 177/2015-48 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle jeho názoru bylo třeba promlčení stěžovatelova nároku posuzovat podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a tedy se měla uplatnit tříletá promlčecí lhůta, odvíjející se od právní moci usnesení Městského soudu v Brně. V tomto ohledu odvolací soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 30 Cdo 1770/2012.

6. Proti usnesení odvolacího soudu podala vedlejší účastnice dovolání, jež Nejvyšší soud shledal přípustným a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 1. března 2016 č. j. 30 Cdo 4980/2015-63 tak, že toto usnesení změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve svém odůvodnění shrnul vývoj judikatury v otázce zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení. Připomněl, že Ústavní soud v několika svých nálezech konstatoval, že podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy má být odškodněn i zásah do práva na osobní svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Úmluva nabyla dne 18. března 1992 účinnosti pro Českou republiku, obecné soudy však nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po tomto datu. Rovněž poukázal na stanovisko pléna ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (297/2014 Sb.), v němž Ústavní soud uznal nesprávnost svého dřívějšího výkladu časových účinků Úmluvy. Byla-li však žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podána ještě před přijetím tohoto stanoviska, mělo se postupovat podle původního právního názoru, jenž nárok na zadostiučinění připouštěl. Tím mělo být chráněno legitimní očekávání dotčených žadatelů, které jim ovšem mohlo vzniknout jen v těch případech, kdy jejich nárok nebyl v době podání žaloby promlčen.

7. Dovolací soud dále uvedl, že v roce 2012 již byl účinný zákon č. 82/1998 Sb., ve znění novely č. 160/2006 Sb., podle jehož § 32 odst. 3 věty první se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Tato doba tak začala běžet nejpozději dne 11. února 2012, kdy bylo stěžovateli doručeno usnesení o zastavení jeho trestního stíhání. Stěžovatel sice uplatnil svůj nárok u vedlejší účastnice v souladu s § 14 zákona č. 82/1998 Sb., v době podání žaloby byl však již jednoznačně promlčen. Z tohoto důvodu mu zároveň nemohlo svědčit ani legitimní očekávání ohledně důvodnosti svého nároku.

8. Právní závěry obsažené v rozsudku ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, na který odkázal odvolací soud, podle dovolacího soudu nebylo možné použít ve věci stěžovatele už proto, že ke zproštění obžaloby nedošlo před účinností § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Uplatnit se ale nemohou ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011, neboť v uvedeném případě se jednalo o zadostiučinění za nezákonnou vazbu v období od 30. května 2000 do 28. června 2001, tedy před účinností zákona č. 160/2006 Sb., zatímco v nyní posuzovaném případě jde o nárok stěžovatele na zadostiučinění, který měl vzniknout na základě legitimního očekávání odůvodněného chybnou rozhodovací praxí Ústavního soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel má za to, že v dané věci neměla být otázka promlčení posuzována podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť k nezákonným rozhodnutím a k nezákonnému stavu došlo před 27. dubnem 2006, tj. přede dnem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Po tomto datu již žádné nezákonné rozhodnutí vydáno nebylo. Za této situace měla být aplikace uvedeného ustanovení vyloučena § 36 zákona č. 82/1998 Sb. Obecné soudy měly naopak vyjít z obecné občanskoprávní tříleté promlčecí lhůty, případně měly aplikovat § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Pakliže tak nepostupovaly, měly tím porušit právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jeho právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

10. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že Ústavní soud v řadě případů vyhověl ústavním stížnostem týkajícím se předmětného nároku na náhradu nemajetkové újmy vycházeje z tříleté promlčecí lhůty. Tím, že v usnesení ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15 (všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) aproboval šestiměsíční lhůtu, ovšem založil stav nerovnosti mezi dvěma skupinami osob ústící v porušení čl. 1 Listiny. V tomto směru proto stěžovatel navrhuje přijetí sjednocujícího stanoviska pléna, které by tento rozpor odstranilo.

III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti

11. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky k projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

12. Ústavní stížnost není přípustná proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť stěžovatel současně nebrojí proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo vyhověno jeho odvolání a napadený rozsudek zrušen. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel usnesení krajského soudu nenapadá cíleně a že se s ním naopak ztotožňuje (ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí by byla ostatně beztak nepřípustná). Nesouhlasí teprve s rozsudkem dovolacího soudu, který usnesení odvolacího soudu změnil a tím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

13. Jak vyplývá z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. O splnění této podmínky lze ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž bylo přípustné odvolání, uvažovat pouze za předpokladu, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Tato podmínka ale v projednávané věci splněna není. Lze jen dodat, že tento závěr nijak neomezuje možnost poskytnutí ochrany základním právům stěžovatele. Již zrušením rozsudku Nejvyššího soudu by totiž stěžovatel dosáhl toho, oč usiluje. Znovu by existovalo pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a ve věci by musel opětovně rozhodovat posledně uvedený soud.

14. Pokud jde o napadený rozsudek dovolacího soudu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. V tomto rozsahu tedy bylo možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

IV.
Vlastní posouzení

15. Ustavní soud je podle § 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

16. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je též, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

17. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jenž odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný i tehdy, jestliže ústavní stížností předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály. Tak je tomu i v posuzované věci.

18. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy při posouzení vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení aplikovaly § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přestože podle jeho názoru měly vyjít z obecné občanskoprávní tříleté promlčecí lhůty, případně měly aplikovat § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Touto výkladovou otázkou, stejně jako otázkou stěžovatelem akcentovaného legitimního očekávání, se však již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15 (tamní stěžovatel byl zastoupen stejným advokátem), a dospěl k odlišným závěrům, které stěžovateli nesvědčí (a jeho zástupci jsou známy). Stejný právní názor zaujal Ústavní soud i ve svých následných rozhodnutích, jmenovitě v usnesení ze dne 1. října 2015 sp. zn. III. ÚS 2762/15 a usnesení ze dne 22. října 2015 sp. zn. III. ÚS 2763/15. Ve prospěch závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti proto postačí odkázat na obsah těchto rozhodnutí, jež jsou všeobecně dostupná.

19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že použití ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v projednávané věci nebrání ani jeho § 36, podle něhož se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Je tomu tak z toho důvodu, že toto ustanovení dopadá pouze na "škodu", a nikoliv na nemajetkovou újmu.

20. Přisvědčit nakonec nelze ani tvrzení stěžovatele, že právní závěr obsažený v usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15 je v rozporu s dosavadní (v ústavní stížnosti shrnutou) nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Ta se totiž k otázce promlčení předmětného nároku nevyjadřovala (ponechala ji otevřenou), případně se týkala věcí, v nichž rozhodné skutečnosti nastaly před účinností § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

21. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1447/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies