III. ÚS 976/16

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Straky, zastoupeného JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2016, č. j. 53 EXE 904/2015-185, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze své úřední činnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 14 To 40/2015-1208, byla stěžovateli v rámci adhezního řízení uložena povinnost uhradit poškozenému Mgr. Petru Stejskalovi, LL.M., správci konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a.s., na náhradě škody částku ve výši 1.181.019,50 Kč. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl dovoláním, které spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti, o čemž stěžovatel dle svého tvrzení poškozeného informoval a současně jej požádal, aby nečinil další kroky k vymáhání předmětné částky s tím, že stěžovatel v případě neúspěchu v dovolacím řízení částku uhradí.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 23. 6. 2015 pověřil vymožením předmětné pohledávky Mgr. Petra Jaroše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Chrudim. Soudní exekutor výzvou ze dne 26. 6. 2016, která byla stěžovateli doručena dne 29. 6. 2015, vyzval stěžovatele k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení předmětné výzvy. Soudní exekutor svými exekučními příkazy zároveň postihl movité i nemovité věci stěžovatele, jeho starobní důchod, jakož i pohledávky stěžovatele u peněžních ústavů.

5. Stěžovatel podal návrh na odklad exekuce, který odůvodnil probíhajícím dovolacím řízením. Tento návrh byl exekučním soudem zamítnut.

6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 972/2015, bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 14 To 40/2015-1208, podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné odmítnuto, neboť jím bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu nikoli ve věci samé, když dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodováno pouze k odvolání poškozeného ve věci jím uplatněného nároku na náhradu škody, když rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroku o vině a trestu odvoláním napadeno nebylo a tedy nebylo ani předmětem přezkumu odvolacího soudu.

7. Poté, co bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, stěžovatel ve dvou splátkách ze dne 18. 1. 2016 a 19. 1. 2016 uhradil oprávněnému částku ve výši 1.051.549,15 Kč. Zbývající dlužná částka, tj. částka ve výši 129.470,35 Kč, byla již dříve vymožena soudním exekutorem.

8. Soudní exekutor svým příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 1. 2016, č. j. 129 EX 3225/15-54, uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 218.611,- Kč a náklady oprávněného ve výši 16.529,- Kč.

9. Příkaz k úhradě nákladů exekuce stěžovatel napadl včasnými námitkami, které však Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 11. 3. 2016, č. j. 53 EXE 904/2015-185, zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že za plnění vymožené v exekučním řízení, které je základem pro určení odměny za exekuci, je třeba považovat nejen částku ve výši 129.470,35 Kč, ale v souladu s § 46 odst. 6 exekučního řádu též plnění, které je povinným v průběhu exekučního řízení uhrazeno přímo oprávněnému, tj. rovněž částku ve výši 1.051.549,15 Kč.

III.

10. Rozhodnutí exekučního soudu, jímž tento zamítl námitky stěžovatele proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že téměř celou dlužnou částku uhradil dobrovolně, bez "přímé exekuce". Tato skutečnost však soudním exekutorem ani exekučním soudem při stanovení výše nákladů exekuce nebyla nijak zohledněna, což stěžovatel považuje za nespravedlivé a rozporné s judikaturou Ústavního soudu, neboť odměna exekutora za výkon exekuční činnosti v tomto případě vychází pouze z výše vymoženého plnění, aniž by odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti vykonané soudním exekutorem v nyní posuzované věci.

IV.

11. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v "podústavních" předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace "podústavního" práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

13. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nyní podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, byť řízení exekučního. Dle své konstantní judikatury Ústavní soud při posuzování takových rozhodnutí postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a v exekučním řízení též soudních exekutorů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, typicky v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných ustanovení "podústavních" předpisů [srov. příkladmo usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 či nález ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453)]. Žádné takové extrémní vybočení z relevantních "podústavních" pravidel však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.

14. Stěžovatel svou ústavní stížnost založil na tvrzení, že exekuční soud, stejně jako dříve též soudní exekutor, při rozhodování o úhradě nákladů exekuce nezohlednil "dobrovolné" plnění stěžovatele na vymáhanou povinnost.

15. Otázkou dobrovolnosti plnění povinným a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. V této otázce pak Ústavní soud rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.

16. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. nově vyrozumění o zahájení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125)].

17. Ve druhém případě Ústavní soud aplikuje zásady odměňování exekutorů obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba ocenit sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá § 11 odst. 1 exekutorského tarifu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 233/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 142/53 SbNU 753) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495)]. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, pak byly zákonodárcem (mj. pod vlivem judikatury Ústavního soudu k této otázce) jasně vymezeny, a to v rámci ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční tarif"). Podle tohoto ustanovení přitom platí, že splní-li povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného dle § 46 odst. 6 exekučního řádu, náleží exekutorovi odměna pouze ve výši 50 % odměny podle § 6 exekučního tarifu, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky. Z právě uvedeného pak a contrario plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní.

18. V nyní posuzované věci byla výzva soudního exekutora k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti stěžovateli doručena dne 29. 6. 2015. Zákonem stanovená třicetidenní lhůta pak stěžovateli marně uplynula dne 29. 7. 2015, přičemž stěžovatelem bylo "dobrovolně" plněno až ve dnech 18. a 19. 1. 2016. Je tak zřejmé, že v nyní posuzovaném případě nebyly právními předpisy stanovené podmínky pro snížení odměny exekutora splněny. Proto stěžovateli nemůže být nyní poskytnuta ani ochrana ze strany Ústavního soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 40/16 ze dne 10. 2. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 1957/15 ze dne 22. 9. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 1957/15 ze dne 22. 9. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2289/13 ze dne 5. 6. 2014), byť stěžovatel tuto skutečnost může ve vztahu ke své osobě subjektivně vnímat jako přílišnou tvrdost.

19. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel dle svého tvrzení s plněním vymáhané povinnosti vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu. To proto, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemá suspezivní účinek, tj. neodkládá právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Jde-li pak o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí a dále o návrh na odklad výkonu rozhodnutí, pak těmto návrhům stěžovatele nebylo vyhověno. Stěžovatel tak byl povinen na základě předmětného exekučního titulu oprávněnému plnit, a to ve lhůtě, která byla exekučním titulem stanovena. Pokud stěžovatel i přesto s plněním vymáhané povinnosti vyčkával, jde tato skutečnost pouze k jeho tíži.

20. Stěžovateli nelze přisvědčit, ani pokud tvrdí, že soudnímu exekutorovi by měla příslušet odměna pouze ve výši 23.510,- Kč, neboť exekutor svou exekuční činností "přímo" vymohl pouze částku 129.470,35 Kč. To proto, že jak již bylo uvedeno shora, i v případě, že by stěžovatel uhradil celou vymáhanou částku dobrovolně poté, co byl vyrozuměn o zahájení exekuce, a soudní exekutor by tak "přímo" již nevymáhal ničeho, by byl stěžovatel povinen uhradit na odměně soudního exekutora v souladu s § 11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu ve spojení s § 6 téhož předpisu částku ve výši 107.177,50 Kč (včetně DPH). Právnímu názoru stěžovatele vyjádřenému v ústavní stížnosti proto ani v tomto ohledu přisvědčit nelze.

21. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěry v nálezech, které stěžovatel cituje v ústavní stížnosti, nelze s ohledem na jiné skutkové okolnosti na jeho věc aplikovat.

V.

22. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

23. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 976/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies