IV. ÚS 103/15

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Schreierové, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3844/2014-301 ze dne 11. listopadu 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, dále její práva jakožto občana územně samosprávného celku, a to ve smyslu práva na to, aby se obec vůči občanovi chovala v analogických případech stejně či obdobně, jako se chová k jiným občanům, aby jej nediskriminovala a aby vykonávala samosprávu, včetně hospodaření s obecním majetkem, v souladu s úkoly veřejného zájmu, nikoli v zájmu určitých jednotlivců nebo skupin.

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, Okresní soud v Opavě (dále též "okresní soud"), v pořadí třetím, rozsudkem č. j. 10 C 89/2010-227 ze dne 15. 11. 2013 zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že nemovitosti v katastrálním území Opava-město, dům č. p. A1 - objekt bydlení na pozemku parc. č. A2 a pozemek parc. č. A3, zapsané na LV č. A4 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, jsou ve vlastnictví prvního žalovaného - statutárního města Opavy (dále jen "vedlejší účastník č. 1"). Nalézací soud takto rozhodl ve věci, v níž stěžovatelka tvrdila, že kupní smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem č. 1 a manžely Škarohlídovými o koupi předmětných nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 71 Co 54/2014-272 ze dne 23. 4. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a druhým žalovaným - Daliborem Tesařem (dále jen "vedlejší účastník č. 2"), jemuž dle katastru nemovitostí svědčilo vlastnické právo k dotčeným nemovitostem. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka má sice ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), naléhavý právní zájem na určení, že vedlejší účastník č. 1 je vlastníkem těchto nemovitostí, avšak v návaznosti na zjištěný skutkový stav krajský soud dovodil, že stěžovatelka není k podání žaloby aktivně legitimována, neboť nebyla ani potenciálně účastníkem právního vztahu, o nějž v řízení šlo. Stěžovatelka se totiž svým vlastním rozhodnutím odmítla účastnit procesu prodeje nemovitostí, ač k tomu byla vedlejším účastníkem č. 1 vyzvána.

Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3844/2014-301 ze dne 11. 11. 2014 odmítl, neboť naznal, že nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti setrvala na názoru, podle něhož vedlejší účastník č. 1 překročil zákonné i ústavní meze výkonu samosprávy, odchýlil se od zavedené ústavně konformní výkladové praxe, hrubě narušil důvěru občana ve výkon samosprávy rovným způsobem, tzn. za dodržování shodných podmínek vůči všem občanům, a proto jeho jednání nemůže obstát. Stěžovatelka konkrétně namítala, že při prodeji předmětných nemovitostí mělo být vůči ní postupováno podle původních a nikoli nových pravidel vedlejšího účastníka č. 1 pro převod nemovitostí, která vstoupila v účinnost až dne 20. 6. 2007, zatímco záměr vedlejšího účastníka č. 1 nemovitosti prodat byl schválen dne 19. 6. 2007. Stěžovatelka uvedla, že nebylo rozhodné, kdy byl záměr zveřejněn, nýbrž kdy byl ze strany vedlejšího účastníka č. 1 učiněn příslušný právní úkon, to znamená, kdy proběhlo hlasování zastupitelstva. K hlasování přitom došlo dne 19. 6. 2007, tj. v době, kdy bylo zastupitelstvo vázáno původními pravidly. Na tom nic nemění skutečnost, že zastupitelstvo tentýž den schválilo pravidla nová, neboť tato vstoupila v účinnost až o den později a zastupitelstvo tedy nemohlo podle nich dne 19. 6. 2007 rozhodovat, a to již z toho důvodu, že nová pravidla obsahovala řadu procesních povinností, jejichž splnění nebylo možno v tak krátkém termínu stihnout. Stěžovatelka dovozovala, že vedlejší účastník č. 1 jednal při schvalování záměru a pravidel, jimiž se bude prodej řídit, záměrně a účelově v její neprospěch, a dále podotkla, že na protiprávnost postupu vedlejšího účastníka č. 1 od počátku upozorňovala a že po ní za těchto okolností nemohl nikdo spravedlivě žádat, aby se do procesu prodeje nemovitostí zapojila. Dle názoru stěžovatelky byl postup vedlejšího účastníka č. 1 z důvodu porušení zásady nediskriminace a rovnosti zájemců o veřejný majetek jednoznačně v rozporu s dobrými mravy i se zákonem. Stěžovatelka zdůraznila, že i kdyby byly nově přijaté zásady shledány zákonnými, nelze přehlédnout, že ze strany vedlejšího účastníka č. 1, vedlejšího účastníka č. 2 a manželů Škarohlídových došlo k jejich předem plánovanému účelovému obcházení. Manželé Škarohlídovi, kteří nemovitosti od vedlejšího účastníka č. 1 koupí nabyli, nemínili tento právní úkon vážně, neboť bylo předem dohodnuto, že nemovitosti převedou na vedlejšího účastníka č. 2, který by na ně jinak, jakožto "osoba bez předkupního práva", nedosáhl. O tom, že právní úkon od počátku směřoval k obejití zásad a že tomuto napomáhal i vedlejší účastník č. 1, svědčí i zástava ve prospěch vedlejšího účastníka č. 2, uvedená na listu vlastnictví. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012, v němž byla akcentována nezbytnost transparentního nakládání s obecním majetkem. Závěrem konstatovala, že postup uzavření smluvního vztahu mezi vedlejším účastníkem č. 1, manžely Škarohlídovými a posléze vedlejším účastníkem č. 2 nemůže obstát z mnoha důvodů, přičemž stěžovatelka za hlavní považovala rozpor s ústavními principy samosprávy a práva na spravedlivý proces, porušení principu výkonu samosprávy jako služby občanům, rozpor s dobrými mravy, obcházení pravidel města při prodeji bytů, rozhodování podle v ten den ještě neúčinných a účelově zaměřených pravidel, porušení § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů - manipulace a zpětné změny smlouvy, a jednání v předem sjednané shodě směřující k poškození ostatních zájemců o odkoupení domu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Její jádro tvoří nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy projednávanou věc po právní stránce posoudily, potažmo nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě obecné soudy k příslušným právním závěrům dospěly.

K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů, a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Stejně tak není Ústavní soud povolán ani posuzovat hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

Nic takového však v daném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatelky, o níž opírala svůj nárok, řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Nutno podotknout, že stěžovatelka v odvolání, dovolání i ústavní stížnosti uplatnila doslovně shodné argumenty, a to aniž by jakkoliv reagovala na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí obecných soudů, v nichž byly veškeré její námitky důsledně vypořádány. Jelikož Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu opakovat již jednou vyřčené, na jejich rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.

Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené porušení práv občana územně samosprávného celku na řádný výkon samosprávy, považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že dle zjištění obecných soudů byl uskutečněný prodej pro vedlejšího účastníka č. 1 ekonomicky výhodný. Při výběru subjektu, s nímž byla kupní smlouva uzavřena, sice došlo k jednání, jež bylo obecnými soudy posouzeno jako rozporné s dobrými mravy, nicméně toto nemělo vliv na výši obdrženého protiplnění. Tím, kdo byl vadným postupem vedlejšího účastníka č. 1 dotčen, byla obchodní společnost ACCOMPLI, s. r. o., která učinila nejvyšší nabídku, nikoliv stěžovatelka, která o uzavření smlouvy za daných podmínek zájem neměla, ačkoliv jí byly nemovitosti nabídnuty k odkoupení. Ze stěžovatelčiných podání vyplývalo, že usilovala pouze o koupi bytu, popř. odpovídajícího podílu na domě dle pravidel vedlejšího účastníka č. 1 účinných před datem 20. 6. 2007. Tento cíl, jak již vyložily obecné soudy, nebyl ovšem prostřednictvím žaloby stěžovatelky dosažitelný.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto její ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 103/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies