I. ÚS 277/15

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARCADA Capital a. s., se sídlem Příkop 843/4, Brno, právně zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 44 To 506/2014, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a BANCROFT CZECH REPUBLIC, L. P., obchodní společnost, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem třída kpt. Jaroše 1844/28, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, neboť v něm spatřuje porušení svých základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně namítá porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Ústavy ČR.

2. Stěžovatelka je podle svého tvrzení korporací, jejíž fakticky jediný majetek představuje 100 % obchodní podíl ve společnosti UNEX, a. s., představovaný 521 733 ks akcií na jméno a 46 413 ks akcií. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, SKPV, Odbor hospodářské kriminality, 1. oddělení rozhodlo svým usnesením ze dne 17. 11. 2012 č. j. KRPA - 2042-442/TČ-2009-000091 podle ustanovení § 79e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o zajištění jiné majetkové hodnoty (100 % obchodního podílu společnosti UNEX, a. s.) pro podezření, že je výnosem z trestné činnosti. Tímto usnesením byla stěžovatelce zakázána jakákoliv dispozice se shora uvedenou majetkovou hodnotou až do výše zajištění, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Dále bylo uloženo, aby předsedovi senátu a v přípravném řízení státnímu zástupci do 15 dnů od oznámení usnesení sdělila, zda a kdo má ke shora uvedené majetkové hodnotě předkupní nebo jiné právo. Rovněž byla vyzvána k vydání veškerých listin, jejichž předložení je nutné k uplatnění určitého práva k zajištěné jiné majetkové hodnotě. Konečně bylo stěžovatelce uloženo bezodkladně informovat orgán činný v trestním řízení, který rozhodnutí vydal, o každé dispozici se zajištěnou jinou majetkovou hodnotou i o nařízení výkonu rozhodnutí.

3. Stěžovatelka se opakovaně domáhala omezení či zrušení uvedeného zajištění. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2014 sp. zn. 1 Kzv 227/2012 rozhodla, že se zajištění v rozsahu uvedeném v usnesení policejního orgánu ruší (bod 1/ výroku) a vlastníkovi zajištěné jiné majetkové hodnoty se zakazuje ji převést na někoho jiného nebo ji zatížit (bod 2/ výroku). Státní zástupkyně své rozhodnutí odůvodnila tím, že bylo nutno umožnit vlastníkovi akcií uvést společenskou smlouvu do souladu se zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

4. Proti usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě stížnost, přičemž v ní napadla pouze bod 2/ výroku, a to jednak pro formální vady tohoto výroku a dále z důvodů věcných, když má za to, že neexistují zákonné důvody pro další zajištění jiné majetkové hodnoty.

5. Městský soud v Praze dne 30. 10. 2014 rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností tak, že se usnesení státní zástupkyně zrušuje, a to v celém rozsahu. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dospěl k závěru o nesprávnosti postupu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, a proto rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 tr. řádu napadené usnesení jako celek zrušil. Formálně a koncepčně považoval Městský soud v Praze usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze za nesprávné, a to i stran jeho rozdělení na výroky - bod 1/ a bod 2/ a stran rozdílného poučení, rozdělujícího možnost rozhodnutí o opravném prostředku vůči tomuto rozhodnutí mezi Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městský soud v Praze. Podle názoru soudu odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze nemůže obstát, neboť podle ustanovení § 79e odst. 7 tr. řádu s odkazem na ustanovení § 79d odst. 7 tr. řádu nemůže být zrušeno předchozí usnesení Policie ČR ze dne 7. 11. 2012, které nabylo právní moci rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 44To 27/2013 ze dne 24. 1. 2013, z důvodů, které ve velmi stručném odůvodnění státní zástupkyně uvádí. Ustanovení §79e odst. 7 tr. řádu, upravující zajištění jiné majetkové hodnoty, odkazuje na ustanovení § 79d odst. 7 a 8 tr. řádu, ve kterých se uvádí, že v případě, že zajištění není nutné pro účely trestního řízení, orgán činný v trestním řízení zajištění zruší nebo omezí. Z obsahu a významu tohoto ustanovení tedy vyplývá, že se musí jednat o jiné důvody, než uvádí státní zástupkyně. V rámci stížnostního řízení přezkoumává stížnostní orgán napadené usnesení jako celek, byť stížnost stěžovatelky směřovala toliko proti bodu 2/ napadeného usnesení. Soud odkázal na ustanovení §147 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu, v němž je vyjádřen tzv. revizní princip, který platí v určité omezené podobě také pro odvolací řízení i pro stížnost pro porušení zákona. S poukazem na shora uvedené skutečnosti a naprostou nepřezkoumatelnost rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze jako celku pak soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a napadené usnesení bylo jako celek ve smyslu § 149 odst. 1 tr. řádu zrušeno bez dalšího.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze rozhodoval nejen o výroku, který stížností nebyl napaden, ale rozhodoval ve věci, ke které vůbec nebyl nadán pravomocí. Podle § 147 a násl. tr. řádu rozhoduje o stížnostech nadřízený orgán, v daném případě Vrchní státní zastupitelství v Praze. Stěžovatelka má rovněž za to, že Městský soud v Praze tím, že zrušil i tu část výroku, jež nebyla stížností napadena, pominul, že stížnostní řízení je limitováno zákazem reformationis in peius (dále též "reformace in peius") uvedené v § 150 odst. l tr. řádu. Brojila-li stěžovatelka proti výroku usnesení městského státního zastupitelství o zákazu dispozice s majetkovou hodnotou, nemohlo být její právní postavení zhoršeno tím, že stížnostní soud svým rozhodnutím zruší výrok usnesení městského státního zastupitelství, kterým bylo zrušeno dřívější zajištění majetkové hodnoty. Stěžovatelka se tak ocitá v horším právním postavení než v případě, pokud by opravný prostředek vůbec nepodala.

II.

7. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Odkázal přitom na podrobné odůvodnění napadeného usnesení, přičemž na názoru v něm uvedeném i nadále setrvává, neboť rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 9. 2014 sp. zn. 1 KZN 227/2012 považuje za zcela nesprávné. Stížnostní soud si byl vědom rozsahu původní stížnosti stěžovatelky, avšak svůj postup týkající se rozsahu přezkumné povinnosti ve svém usnesení vysvětlil a nepovažuje jej za postup v neprospěch stěžovatelky. Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

8. Aniž by byl Ústavním soudem vyzván, zaslal své vyjádření k ústavní stížnosti i další vedlejší účastník, v dané trestní věci poškozený. Ten k věci uvedl, že Městské státní zastupitelství v Praze nemělo vůbec ex offo omezovat rozsah zajištění vyplývajícího z usnesení policejního orgánu č. j. KRPA- 2042-442/TČ-2009-000091 ze dne 7. 11. 2012. Trestní řád totiž možnost omezení zajištění s důvody, které Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo v odůvodnění svého rozhodnutí, nespojuje (§ 79e odst. 8 t. ř. ve spojení s § 79d odst. 7 tr. řádu). Městské státní zastupitelství v Praze založilo své rozhodnutí na předpokladu, že předmětné usnesení policejního orgánu v té části, která omezovala stěžovatelku při výkonu akcionářských práv, jí brání přizpůsobit ujednání společenské smlouvy obchodní společnosti UNEX, a. s., platné zákonné úpravě. V dané věci tak nešlo vůbec o to, že by zajištění akcií pro účely trestního řízení již nebylo nutné (resp., že by zajištění akcií nebylo nutné ve stanoveném rozsahu), jak vyžaduje ustanovení § 79e odst. 8 tr. řádu. Městské státní zastupitelství v Praze tak v tomto případě naprosto vybočilo z mezí, které mu vytyčuje trestní řád. Jestliže pak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci nebyl Městský soud v Praze o stížnosti proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze oprávněn rozhodnout z toho důvodu, že rozhodnutí o zrušení zajištění nespadá pod žádný z případů uvedených v § 146a odst. 1 písm. a) až 1) tr. řádu, přehlíží, že v předmětném případě šlo materiálně o rozhodnutí o omezení zajištění dle § 146a odst. 1 písm. f) tr. řádu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že formálně k omezení zajištění došlo dvěma výroky usnesení Městského státního zastupitelství v Praze. K námitce porušení zákazu reformace in peius vedlejší účastník uvedl, že i kdyby snad bylo možné nějaké pochybení na straně Městského soudu v Praze nalézt, nemělo by ústavně právní relevanci. Ústavní soud setrvale judikuje, že ne každé pochybení na úrovni obecného práva je automaticky porušením práva ústavního. Je nutno zdůraznit, že v předmětném případě se nerozhodovalo o trestněprávních základech odpovědnosti stěžovatelky, nýbrž toliko o omezení zajištění jejího majetku, což je rozhodnutí zajišťovací a nikoliv sankční, a to ještě nikoliv k žádosti stěžovatelky, nýbrž ex effo. Nejde přitom o rozhodnutí konečné.

9. Doručená vyjádření pak zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, která svého práva využila a setrvala na podané ústavní stížnosti.

III.

11. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

13. Princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci se dle Ústavního soudu týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. tr. řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím proto zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2017/14 ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 2626/14 ze dne 30. 9. 2014 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

14. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí týkající se zajišťovacích institutů takto - musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nesmí být projevem svévole. Rozhodující orgány tak musí důkladně posoudit a zhodnotit doposud zjištěné skutečnosti svědčící pro omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně odůvodnit [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 14. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209].

15. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky postupem Městského soudu nedošlo, a není proto dán důvod pro jeho kasační zásah.

16. Jak je z napadeného usnesení patrné, stížnostní soud po přezkoumání usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dospěl k závěru, že trestní řád možnost omezení zajištění s důvody, které uvedla státní zástupkyně v odůvodnění svého rozhodnutí, nespojuje (viz § 79e odst. 8 tr. řádu ve spojení s § 79d odst. 7 tr. řádu), a že tudíž nemělo být vůbec vydáno. Městské státní zastupitelství v Praze totiž založilo své rozhodnutí na předpokladu, že původní usnesení policejního orgánu v té části, která omezovala stěžovatelku při výkonu akcionářských práv, brání přizpůsobit ujednání společenské smlouvy obchodní společnosti UNEX, a. s., platné zákonné úpravě.

17. V dané věci lze souhlasit se stížnostním soudem, že usnesení státní zástupkyně nelze posuzovat pouze z formálních hledisek. Materiálně se totiž jednalo v podstatě o rozhodnutí o omezení zajištění, z něhož byla vyňata pasáž týkající se zákazu výkonu akcionářských práv, i když formálně a poněkud neobratně k omezení zajištění došlo dvěma výroky. O stížnosti proti rozhodnutí o omezení zajištění majetkové hodnoty rozhoduje podle § 146a odst. 1 písm. f) tr. řádu soud. Z uvedeného důvodu se postup Městského soudu v Praze, který s odvoláním na revizní princip přezkoumal usnesení státní zástupkyně v obou výrocích, tedy včetně výroku 1/, jeví jako ústavně akceptovatelný.

18. Ústavní soud musí konstatovat, že samotné důvody zajištění zásadně nepřezkoumává. Z napadeného usnesení je však patrné, že stížnostní soud po přezkoumání usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dospěl k závěru, že trestní řád možnost omezení zajištění s důvody, které uvedla státní zástupkyně v odůvodnění svého rozhodnutí, nespojuje (viz § 79e odst. 8 tr. řádu ve spojení s § 79d odst. 7 tr. řádu), a že tudíž nemělo být vůbec vydáno. Uvedený závěr Městského soudu v Praze lze akceptovat s tím, že důvod pro zrušení (resp. omezení) zajištění, jež použila státní zástupkyně v odůvodnění svého usnesení, jež bylo posléze zrušeno stížnostním soudem, vybočuje z rámce účelu zajištění jako institutu dle trestního řádu.

19. Jakkoli je tedy námitka stěžovatelky o porušení zásady reformace in peius v obecné rovině - i z hlediska ústavního přezkumu - nepochybně závažná, z pohledu konkrétní ochrany základních práv Ústavní soud v posuzované věci důvod pro kasační zásah neshledal. V nyní posuzované věci se rozhodovalo toliko o omezení zajištění majetku stěžovatelky, což je rozhodnutí zajišťovací (nikoli sankční), a proto i ve vztahu k této námitce je třeba na předmětné usnesení stížnostního soudu takto nahlížet.

20. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že pro konečné posouzení věci je určující zejména to, že se nejedná o rozhodnutí konečné. Ve smyslu § 79e odst. 8 tr řádu ve spojení s § 79d odst. 7 tr. řádu totiž může vlastník zajištěného majetku (tedy i stěžovatelka) žádat o zrušení zajištění kdykoli, přičemž toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu (srov. sp. zn. I. ÚS 331/04, sp. zn. I. ÚS 105/07, http://nalus.usoud.cz). Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Tato podmínka zásahu Ústavního soudu však v dané věci splněna není.

21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 277/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies