II. ÚS 1451/16

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. C., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Legerova 1830/44, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, č. j. 5 To 130/2015-115, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, č. j. 6 Tdo 42/2016-22, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, když tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 "a dalších" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 12. 2014, č. j. 2 T 95/2014-82, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 274 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 2. 6. 2014 po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu, pro který nebyl schopen se bezpečně účastnit silničního provozu, byl kontrolován policií a orientační dechovou zkouškou bylo zjištěno v jeho dechu 1,85 promile alkoholu. Druhé dechové zkoušce se odmítl podrobit; odběrem na protialkoholní záchytné stanici nemocnice v Kroměříži bylo v krvi zjištěno 1,76 g/kg alkoholu. Za tento přečin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, podmínečně odložený na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Krajský soud v Brně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Kroměříži a Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jeho dovolání.

3. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve způsobu vedení řízení a v posouzení spáchání trestného činu. Konkrétně namítá, že Nejvyšší soud chybně vyhodnotil dovolací důvody, neboť již v přechozím řízení tvrdil, že důkazy byly pořízeny v rozporu s trestním řádem, což blíže vysvětluje (násilný odběr krve provedený neakreditovanou nemocnicí, rozpor s metodickým pokynem Ministerstva zdravotnictví, zpochybnění výsledku dechové zkoušky, který je jen orientační). Rovněž postup soudu prý nebyl nestranný, neboť samosoudce nadržoval policistům. Zejména stěžovatel vytýká, že odvolací soud neprovedl zvukové záznamy z hlavního líčení před okresním soudem.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Výjimku ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem proto představuje pouze taková situace, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

7. V nyní projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledal výše popsaný "extrémní nesoulad" mezi provedenými důkazy a dovozenými skutkovými zjištěními a proto nevidí ani žádný rozumný důvod, pro který by měl - s ohledem na svoje shora popsané postavení ve vztahu k obecným soudům - výsledky jejich řízení jakkoliv přehodnocovat. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně je totiž dostatečně zřejmé, že předmětný přečin stěžovatele byl dostatečně prokázán, a to svědeckými výpověďmi zasahujících policistů, které byly v obsahové shodě a odpovídají rovněž výsledkům dechové zkoušky a vyšetření krve, stejně jako závěrům znaleckého posudku. Stěžovatele tak usvědčoval způsob jízdy, chování při policejní kontrole, způsob mluvy, alkoholový zápach. Jakkoliv krajský soud připustil, že stěžovatel měl právo odmítnout další dechovou zkoušku a odběr biologického materiálu, je současně pravdou, že tím znemožnil zajištění důkazu o přesném množství alkoholu v krvi. S námitkami, které stěžovatel nyní uplatňuje v ústavní stížnosti, se přitom dostatečně vypořádal v napadeném usnesení již Nejvyšší soud, který vyložil, proč není důvodná námitka ohledně údajné podjatosti a neobjektivnosti odvolacího soudce i samosoudce soudu I. stupně, dále připomenul, že stěžovateli i jeho obhájci bylo umožněno na provedení důkazů reagovat, nicméně tito po dobu konání hlavních líčení nijak nezpochybňovali způsob jejich vedení. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že požití alkoholu stěžovatelem bylo potvrzeno (kromě svědků - policistů) též výpovědí nezávislého svědka MUDr. Kuhna a výsledkem dechové zkoušky. Ostatně, důvodem provedené silniční kontroly byla právě skutečnost, že stěžovatel jel "ze strany na stranu", čímž skutečně ohrožoval majetek, zdraví a životy lidí. I pokud by Nejvyšší soud potvrdil, že odběr vzorku krve byl proveden pro zdravotnické a nikoliv "právní" (důkazní) potřeby, bylo v daném případě nepochybné, že důvodem převezení stěžovatele na záchytnou stanici bylo jeho chování po požití alkoholu, což bylo ostatně prokázáno i touto zkouškou. Tento odběr přitom nebyl proveden násilím, jak stěžovatel tvrdí, nýbrž s jeho souhlasem (viz výpověď svědka MUDr. Kuhna).

8. Lze tak uzavřít, že v ústavní stížnosti tvrzená pochybení obecných soudů Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že způsob vedení řízení i průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy obecné soudy dostatečně vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1451/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies