I. ÚS 2902/15

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M. T., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Jakovidu Velkou, advokátkou se sídlem U Staré elektrárny 291/11, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2015 č. j. 56 Co 169/2015-131, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti a náhradu nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhy se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení odvolacího soudu, v němž spatřuje porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Návrhem ze dne 21. 7. 2014 podaným k Okresnímu soudu v Ostravě se stěžovatel domáhal úpravy styku s nezletilým synem včetně stanovení výživného stěžovateli na nezletilého syna. Návrh je u tohoto soudu veden pod sp. zn. 0 P 146/2012, když ve věci péče a výživného nezletilému a zbavení otce rodičovské zodpovědnosti bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2014 č. j. 0 P 146/2012-62, kterým byl nezletilý svěřen do péče matky a otci se výživné nestanovilo. Zároveň bylo rozhodnuto o tom, že se zastavuje řízení o zbavení otce (stěžovatele) rodičovské odpovědnosti.
3. Návrhem ze dne 1. 4. 2015 se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí soudu o předběžném opatření, kterým by byl umožněn styk stěžovatele s nezletilým synem, a to jednou týdně po dobu dvou hodin za asistence Fondu ohrožených dětí (FOD). Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015 č. j. O P 146/2012-118 bylo vydáno předběžné opatření, dle něhož je stěžovatel oprávněn předběžně se stýkat s nezletilým synem každý sudý týden v kalendářním roce ve čtvrtek od 15:00 hod. do 17:00 hod., a to za asistence pracovníka FOD, pobočky Ostrava - Přívoz. Proti usnesení Okresního soudu v Ostravě podala matka odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo změněno usnesení Okresního soudu v Ostravě tak, že se návrh otce na nařízení předběžného opatření o úpravě styku otce s nezletilým synem zamítá.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo zasaženo do jeho práva na právní pomoc v řízení, neboť napadeným usnesením bylo pravomocně ukončeno řízení o návrhu stěžovatele ze dne 1. 4. 2015 na vydání předběžného opatření, aniž by byla v řízení poskytnuta stěžovateli právní pomoc ustanovením právního zástupce, když o ustanovení právního zástupce v řízení požádal již dne 28. 1. 2015, a to návrhem podaným k Okresnímu soudu v Ostravě. O jeho návrhu bylo rozhodnuto až dne 14. 7. 2015. Dále stěžovatel namítá, že bylo zasaženo do jeho práva na rovnost účastníků v řízení, neboť napadeným usnesením bylo pravomocně ukončeno řízení o návrhu stěžovatele ze dne 1. 4. 2015 na vydání předběžného opatření, aniž měl stěžovatel možnost se vyjádřit k odvolání matky. Konečně stěžovatel namítá, že odvolací soud změnil napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ačkoli se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé.

5. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení a uložil účastníkovi - Krajskému soudu v Ostravě - nahradit mu náklady řízení.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

8. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).

11. Ústavní soud považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.

12. Pro posouzení stěžovatelových námitek ohledně procesního postupu v řízení si Ústavní soud vyžádal příslušný soudní spis. Z něj je zřejmé, že ačkoli nebylo o osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení zástupce rozhodnuto ještě před nařízením předběžného opatření, je zjevné, že po podání návrhu na nařízení předběžného opatření nebyl časový prostor pro ustanovení zástupce již pro toto řízení, neboť by soud nedostál své povinnosti rozhodnout o návrhu bezodkladně, jak stanoví ustanovení § 75c odst. 1 o. s. ř. Jak vyplývá ze soudního spisu, žádné jiné závažné rozhodnutí ve věci samé v mezidobí vydáno nebylo.

13. K námitce stěžovatele, že mu nebylo doručeno odvolání matky proti předběžnému opatření, je možno odkázat na ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. o doručování odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Jak již bylo uvedeno shora, předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno, a takto je potřeba k tomuto institutu také přistupovat.

14. Námitce stěžovatele, že odvolací soud nemohl usnesení soudu I. stupně změnit, protože se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé (§ 220 odst. 1 o. s. ř.), nelze přisvědčit. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 zrušil pro rozpor se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., které umožňovalo změnu usnesení, jímž byl soudem I. stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno.
15. Rozpor s ústavním pořádkem však Ústavní soud shledal pouze v případech, v nichž odvolání směřuje proti usnesení soudu I. stupně, kterým byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k závěru, že toto usnesení má být změněno tak, že návrhu alespoň částečně vyhoví. V nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že tehdy platné ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., které umožňovalo změnu rozhodnutí soudu I. stupně odvolacím soudem, bylo v rozporu s principem rovnosti zbraní, neboť povinný postrádal procesní obranu proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu. Neměl k dispozici odvolání ani jiný opravný prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), současně ani neměl možnost se k věci před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu vyjádřit. Povinný se tak při aplikaci tohoto ustanovení dostal do procesně horšího postavení, nežli by byl, pokud by předběžné opatření nařídil soud I. stupně. Skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu však dokládají, že stěžovatel byl v procesně jiné situaci, totiž byl v postavení oprávněného a usnesením soudu I. stupně mu bylo vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 23 Cdo 251/2012 a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1493/13). S ohledem na požadavek rychlosti v rozhodování o předběžných opatřeních by bylo zrušení rozhodnutí odvolacím soudem a vrácení věci soudu I. stupně k novému rozhodnutí nechtěným průtahem v řízení.
17. Ústavní soud tedy uzavírá, že po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i procesního postupu obecných soudů ve věci stěžovatele, neshledal taková pochybení, jež by znamenala zásah do procesních práv stěžovatele a založila důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.

18. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. S ohledem na výsledek řízení bylo nutno odmítnout rovněž s ústavní stížnosti spojené návrhy. K odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal Ústavní soud relevantní důvody a o nákladech řízení nemohl rozhodnout jinak s ohledem na ustanovení § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 2902/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies