IV. ÚS 599/16

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Věry Biskupové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 4, Mendíků 1396/9, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. 54 Co 738/2015 a usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 22. července 2015 č. j. 103 Ex 40433/10-47, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, se sídlem Přerov, Komenského 38, jako účastníků řízení a obchodní společnosti T&C DOMOV s.r.o., IČ: 27124339, se sídlem Brno - Bystrc, Chudčická 1351/17, zastoupené Mgr. Martinou Suchomelovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 36/5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. února 2016, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol").

2. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. prosince 2010 č. j. 2 EXE 4289/2010-15 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky (povinné) k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice (oprávněné) ve výši 120 390 Kč s příslušenstvím a k úhradě nákladů předcházejícího řízení ve výši 5 300 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, a to na základě vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Martinou Proksovou dne 26. listopadu 2009 pod číslem spisu 1407/09. Uvedený dluh měl vzniknout ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 19. února 2009, na jejímž základě byla stěžovatelce poskytnuta jistina ve výši 17 000 Kč.

3. Dne 5. května 2015 obdržel soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, návrh stěžovatelky na zastavení exekuce z důvodu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že tento závěr se vztahuje i na v ní vtělenou rozhodčí doložku, rozhodce neměl mít pravomoc spor rozhodovat a vydaný rozhodčí nález neměl být již v době podání návrhu na nařízení exekuce způsobilým exekučním titulem. Nadto stěžovatelka navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů exekučního řízení, neboť za této situace mělo ležet zavinění na zastavení exekuce na vedlejší účastnici. K návrhu se podáním doručeným soudnímu exekutorovi dne 22. června 2015 vyjádřila vedlejší účastnice, která vyslovila souhlas se zastavením exekuce z důvodu splnění jejího účelu, když její pohledávka byla zčásti splněna. Odmítla však, že by návrh na nařízení exekuce podala bezdůvodně. Podle jejího názoru nebylo v době jeho podání možné předvídat názorovou neshodu mezi soudy v otázce platnosti rozhodčí doložky.

4. V návaznosti na tato podání soudní exekutor usnesením ze dne 22. července 2015 č. j. 103 Ex 40433/10-47 zastavil nařízenou exekuci (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a náhradu nákladů exekuce nepřiznal ani exekutorovi (výrok III). Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice zastavení exekuce nezavinila. V době podání návrhu totiž disponovala pravomocným a vykonatelným exekučním titulem a rozhodčí nálezy vydané na základě stejné rozhodčí doložky byly akceptovány jako exekuční tituly. V průběhu řízení jeho neplatnost ostatně nenamítala ani stěžovatelka, pročež lze předpokládat, že jej považovala za vykonatelný. Návrh na zastavení exekuce podala v reakci na změnu judikatury Nejvyššího soudu až v květnu 2015.

5. Proti výroku II uvedeného usnesení podala stěžovatelka odvolání, kterým požadovala jeho změnu tak, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 7 913,40 Kč, a dále požadovala náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 956,70 Kč (celkem tedy 11 870,10 Kč). Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále též "odvolací soud") o něm rozhodl usnesením ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. 54 Co 738/2015, kterým potvrdil napadený výrok (výrok I) a vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Podle jeho názoru by v obecné rovině bylo lze vedlejší účastnici přičítat procesní zavinění na zastavení exekučního řízení, jestliže by při podání návrhu na nařízení exekuce či při jejím provádění nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila bezdůvodně k vymáhání povinností nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračovala. Podle stávající judikatury by se typicky jednalo o situaci, kdy je exekuční titul nezpůsobilý, neboť byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc z důvodu netransparentních pravidel pro výběr rozhodců. V projednávané věci bylo ovšem zastavení exekuce navrhováno z titulu neplatnosti celé úvěrové smlouvy, jejíž součástí je i rozhodčí doložka. Odvolací soud si byl vědom nálezů Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a ze dne 11. prosince 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12, podle nichž důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že celá smlouva o úvěru, do níž je vložena rozhodčí doložka, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Přesto však zůstal přesvědčen o správnosti svých konzistentních závěrů, že přezkum exekučních titulů, vydaných v nalézacím řízení, nelze připustit v rámci řízení exekučního, které je ze své podstaty určeno pouze pro výkon rozhodnutí, a nikoliv pro autoritativní nalézání práva. V tomto řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce (např. vykonatelnost exekučních titulů, pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, legitimace účastníků řízení). Tyto závěry přitom - s výjimkou netransparentního výběru rozhodce - platí i v případě, kdy je exekučním titulem rozhodčí nález. Přezkumu rozhodčích nálezů slouží od 1. dubna 2012 novelizované ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, které stanoví podmínky, za nichž může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na jeho zastavení.

6. Ve světle popsaných závěrů posoudil odvolací soud výrok II usnesení soudního exekutora. Z exekučního spisu zjistil, že stěžovatelka na exekuci zaplatila celkem 140 495 Kč, přičemž 100 000 Kč bylo vyplaceno vedlejší účastnici a 40 495 Kč bylo převedeno na účet exekutora. Podle odvolacího soudu lze obecně konstatovat, že v části, ve které stěžovatelka plnila, zavinila zastavení exekuce, a tedy návrh byl podán důvodně a vzat zpět byl pro její chování. Nárok na náhradu nákladů v této části exekuce má tudíž vedlejší účastnice. Naopak v části, která zůstala nevymožená, neměla vedlejší účastnice se zastavením souhlasit, a proto v této části zavinila zastavení sama. S ohledem na to, že poměr vymoženého plnění ve vztahu k celkové vymáhané částce ke dni zastavení exekuce vyznívá ve prospěch vedlejší účastnice, neboť byla plněna více než polovina vymáhané částky, měla by mít právo na náhradu poměrné části svých nákladů. Protože však své náklady nevyčíslila a nepožadovala, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudního exekutora, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na již zmíněné nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12, k nimž dodává, že smlouva o úvěru, na jejímž základě jí měl vzniknout předmětný dluh, je s ohledem na v ní obsažené podmínky zjevně nespravedlivá a neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Ve skutečnosti to má být právě vedlejší účastnice, kdo je jejím dlužníkem a kdo má povinnost jí vydat bezdůvodné obohacení. Právě s poukazem na tyto skutečnosti měla stěžovatelka dosáhnout zastavení exekuce, protože uvedená neplatnost se týká i rozhodčí doložky, a tedy rozhodčí nález, na jehož základě byla exekuce nařízena, byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl oprávnění. Za situace, kdy se stěžovatelka touto námitkou úspěšně ubránila zjevné nespravedlnosti, nemůže obstát, aby sama hradila náklady svého právního zastoupení a v důsledku této skutečnosti se dostala do tíživé situace. Nebyla to ona, kdo zavinil zastavení exekuce. Rovněž přitom nemělo být podstatné, že vedlejší účastnice vyslovila souhlas se zastavením exekuce. Odvolací soud měl postupovat v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.

8. K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, mělo dojít i konstatováním odvolacího soudu, že stěžovatelka má, resp. měla vůči vedlejší účastnici dluh. Tímto závěrem, který je s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru v rozporu s realitou, se měl tento soud postavit do role nalézacího soudu, jež mu v exekučním řízení nepřísluší. Není přitom vůbec zřejmé, z jakých zjištění při něm vycházel, když v tomto směru ani neprovedl žádné dokazování.

9. V nepřiznání náhrady nákladů pak spatřuje stěžovatelka i citelný zásah do jejího práva vlastnit majetek, a to v intenzitě porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu. V jejím případě totiž částka 11 870,10 Kč není zanedbatelná. Obsáhle argumentuje i ve prospěch závěru, že správně jí měla být přiznána náhrada ve výši až 22 651,20 Kč.

III.
Řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spisy vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 4289/2010 a u Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 103 Ex 40433/10 a vyzval účastníky i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

11. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ve svém vyjádření ze dne 4. května 2016 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Zároveň dodal, že pokud stěžovatelka vyvozuje nezpůsobilost exekučního titulu z neplatnosti celé smlouvy o úvěru a rozhodčího nálezu s argumentací, že nebyla platně sjednána rozhodčí doložka, měla se domáhat svých práv v rámci rozhodčího řízení, a to postupem podle § 31, popř. § 35 zákona č. 216/1994 Sb. se zřejmým dopadem i na exekuční řízení.

12. Soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha ve svém přípisu ze dne 11. dubna 2016 sdělil, že napadené usnesení vydal soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, jehož exekuční činnost zanikla dne 31. března 2016. Jeho rozhodovací pravomoc mu nepřísluší hodnotit.

13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 9. května 2016 uvedla, že Ústavní soud se v minulosti zabýval skutkově i právně téměř totožnými případy, v nichž povinní, k jejichž návrhu byla exekuce zastavena, brojili proti nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení (např. usnesení ze dne 21. května 2015 sp. zn. III. ÚS 937/15, usnesení ze dne 7. července 2015 sp. zn. IV. ÚS 757/15, usnesení ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 1500/15 a usnesení ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15). Ve všech těchto případech přitom neshledal žádné pochybení odvolacího soudu ani soudního exekutora. Rozhodnutí o neuložení povinnosti oprávněnému nahradit povinnému náklady exekučního řízení pro neexistenci zavinění na zastavení exekuce totiž nevybočuje z ústavních kautel a není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu, byť šlo o exekuci nařízenou na podkladě rozhodčího nálezu, který byl vyhodnocen jako nezpůsobilý exekuční titul. V tomto ohledu byla zohledněna i skutečnost, že oprávněný nemohl v době podání návrhu na nařízení exekuce předvídat změnu judikatury. V projednávané věci sice bylo rozhodnutí o nákladech řízení opřeno o jiné skutečnosti a závěry (konkrétně poměr úspěšně vymoženého a nevymoženého plnění), i zde se však odvolací soud zabýval posouzením stěžovatelkou namítané neplatnosti rozhodčí doložky a nevykonatelnosti exekučního titulu a bylo rozhodnuto stejným výrokem.

14. Pokud jde další námitky, podle vedlejší účastnice nelze částku 11 870,10 Kč, kterou požaduje stěžovatelka na náhradě nákladů řízení, považovat za natolik vysokou, aby při ní bylo možné uvažovat o existenci podstatné újmy. Jako nedůvodné hodnotí i úvahy stěžovatelky, podle nichž měla mít nárok na náhradu nákladů řízení v ještě větší výši, jakož i ohledně neexistence jejího dluhu. Vedlejší účastnice odmítá tvrzení, že zavinila zastavení řízení, neboť - jak upozornil soudní exekutor ve svém usnesení - v době, kdy podala návrh na nařízení exekuce, vycházela z toho, že má k dispozici vykonatelný exekuční titul. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

15. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která využila možnosti na ně reagovat. Ve své replice ze dne 17. května 2016 uvedla, že odvolací soud neporozuměl nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12. Stěžovatelka se v exekučním řízení nedomáhala přezkumu úvěrové smlouvy, resp. posouzení správnosti exekučního titulu ve smyslu výsledku nalézacího řízení, ale přezkumu způsobilosti exekučního titulu, tedy zda rozhodce měl pravomoc spor rozhodovat, který však exekuční soud dovádí i ke kontrole platnosti úvěrové (či jiné) smlouvy.

16. Ve vztahu k argumentaci vedlejší účastnice stěžovatelka zpochybnila, že by poukaz na judikaturu Ústavního soudu, na kterou odkazovala, vyvracel důvodnost ústavní stížnosti. Opětovně zdůraznila, že v daném případě byl rozhodčí nález nicotný od samého počátku. Odvolací soud měl své rozhodnutí postavit na zcela nepochopitelném závěru, že v části, ve které stěžovatelka v exekuci plnila, zavinila zastavení exekuce. Tento závěr je podle názoru v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, vyjádřenou zejména v jeho usnesení ze dne 14. května 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (kterou mají senát 54 Co společně se senátem 20 Co vytrvale ignorovat), a představuje jeden z důvodů, pro které nelze považovat napadené usnesení za srozumitelně a logicky odůvodněno. Závěrem stěžovatelka popsala svou tíživou finanční situaci a poukázala na širší společenský význam rozhodnutí v její věci. Nadále trvá na důvodnosti své ústavní stížnosti.

IV.
Podmínky projednání ústavní stížnosti

17. Ústavní soud konstatuje, že v případě výroku I usnesení soudního exekutora, kterým byla zastavena nařízená exekuce, bylo návrhu stěžovatelky vyhověno. Výrok III, kterým nebyla náhrada nákladů exekuce přiznána soudnímu exekutorovi, se zase nijak nedotýkal jejích práv. Tyto výroky tak nebyly způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, v důsledku čehož byla ústavní stížnost ve vztahu k nim podaná osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

18. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřovala proti usnesení odvolacího soudu a výroku II usnesení soudního exekutora, byla naopak přípustná, podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem předepsané formální požadavky, pročež bylo možné - alespoň zčásti - přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

V.
Vlastní posouzení

19. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

20. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

21. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení, a z tohoto důvodu se i na něj vztahují zásady spravedlivého procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) nebo nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Závěr o porušení základních práv a svobod lze v těchto případech ovšem zpravidla spojovat pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální [např. nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Samotné zjištění, že se obecné soudy při posuzování otázky nákladů řízení dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti, není v tomto směru postačující.

22. Ústavní stížností brojí stěžovatelka především proti závěru, že to byla právě ona, kdo zavinil zastavení exekuce, v důsledku čehož jí nelze přiznat náhradu nákladů řízení. Jak již bylo uvedeno výše, v projednávané věci není sporné, že pohledávka, jejíž splnění se domáhala vedlejší účastnice na základě rozhodčího nálezu, byla v průběhu exekuce z více než poloviny splacena. Odvolací soud proto konstatoval, že vedlejší účastnice zavinila zastavení exekuce jen v rozsahu, v jakém doposud nedošlo k zaplacení této pohledávky, zatímco ve zbytku jej zavinila stěžovatelka. Stěžovatelka tento závěr naopak odmítá a tvrdí, že s ohledem na nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu byla exekuce jako celek zahájena nezákonně (bez exekučního titulu), v důsledku čehož leží zavinění na jejím zastavení na vedlejší účastnici, která její nařízení navrhla.

23. Pro ústavněprávní posouzení věci byla rozhodující otázka, zda se odvolací soud, resp. před ním soudní exekutor, vypořádali se všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení zavinění na zastavení exekuce. Ústavní soud musel především zkoumat, zda se za situace, kdy k zastavení exekuce došlo podle § 55 odst. 3 exekučního řádu z důvodu souhlasu oprávněného s návrhem povinného, měly tyto orgány rovněž zabývat tím, zda by tomuto návrhu nebylo i jinak bývalo vyhověno, a to s ohledem na to, zda by takovýto závěr (přesněji řečeno jiný důvod vyhovění) nemohl mít význam pro určení míry zavinění a promítnout se tak do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 89 exekučního řádu.

24. Odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení zcela správně neomezil jen na konstatování souhlasu vedlejší účastnice, když v průběhu exekuce byla pohledávka, k jejímuž vymožení byla nařízena exekuce, zčásti zaplacena (což svědčí ve prospěch alespoň částečného zavinění stěžovatelky). Ve svých úvahách se již ale nedostatečně vypořádal s otázkou, zda exekuce neměla být zastavena z důvodu tvrzené neplatnosti smlouvy o úvěru, včetně její rozhodčí doložky, pro její rozpor s dobrými mravy. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelka právě z této skutečnosti dovozovala, že k nařízení exekuce na základě předmětného rozhodčího nálezu nemělo vůbec dojít (jednalo se o tytéž důvody, které ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 opodstatňovaly její zastavení).

25. I kdyby se bylo možné ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že stěžovatelkou uplatněný důvod zastavení řízení vyžadoval postup podle § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., nic to nemění na tom, že jí tvrzené skutečnosti ohledně zjevné nespravedlnosti smlouvy o úvěru mohly opodstatňovat zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že výsledek rozhodování rozhodce byl ve zjevném rozporu s dobrými mravy [§ 35 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb.], a tudíž mohly být relevantní pro posouzení otázky zavinění. Vzhledem k souhlasu vedlejší účastnice samozřejmě nebylo nezbytné, aby za účelem rozhodnutí o zastavení exekuce došlo ve smyslu prvně uvedeného ustanovení k přerušení řízení a podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud, resp. před ním soudní exekutor, mohli předmětnou úvahu nepochybně provést sami. Skutečnost, že k možnosti existence tohoto důvodu zastavení odvolací soud (na rozdíl od soudního exekutora) vůbec nepřihlédl, proto představuje jeho pochybení.

26. Ústavní soud přesto neshledal důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. V tomto ohledu je třeba opětovně zdůraznit, že při přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se závěr o porušení základního práva standardně identifikuje teprve s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální. V dané věci nicméně nelze usuzovat, že by hledisko rozporu smlouvy o úvěru s dobrými mravy, byl-li by zjištěn, a jeho dopadu pro posouzení pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, bylo možné absolutizovat a zcela odhlédnout od skutečností jiných. V tomto směru není bez významu zejména otázka, zda mohla vedlejší účastnice předvídat judikatorní posun, k němuž v souvislosti s vykonatelností rozhodčích nálezů v průběhu exekuce došlo (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1500/15), když navíc po dobu několika let nebyly důvody pro nařízení exekuce zpochybňovány a stěžovatelkou bylo plněno. Věc tedy není natolik jednoznačná, že by nové rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nezbytně muselo vést k odlišnému výsledku. Pakliže však připustíme možnost alespoň částečného přiznání těchto nákladů, nelze opominout, že stěžovatelka uplatňuje na nákladech řízení částky 7 913,40 Kč a 3 956,70 Kč. To znamená, že výsledná hodnota jí přiznaných nákladů, došlo-li by k jejich částečnému přiznání, by se pohybovala ve výši, na kterou je třeba - pokud jde o řízení o ústavní stížnosti - objektivně nahlížet jako na bagatelní, přestože se takovéto hodnocení nemusí z pohledu stěžovatelky a jejích poměrů jevit zcela přiléhavým.

27. Zbylými námitkami stran konstatování existence dluhu stěžovatelky a výše nákladů řízení se Ústavní soud nezabýval, jelikož nemohly na výsledku tohoto řízení nic změnit. K poslední z nich je ale namístě dodat, že stěžovatelka v odvolacím řízení uplatňovala náklady v celkové výši 11 870,10 Kč a argumentaci stran vyšší částky poprvé vznesla až v ústavní stížnosti, a nikoliv již před odvolacím soudem, který se s ní nemohl vypořádat. Tím spíše ji tedy nebylo možné posuzovat ani v tomto řízení.

28. Lze tedy shrnout, že nahlíží-li Ústavní soud na napadená rozhodnutí ve svém celku, zjištěné pochybení neshledává natolik extrémním, aby z něho bylo možné vyvodit závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, zejména jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ze všech těchto důvodů rozhodl o odmítnutí její ústavní stížnosti zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako podané osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 599/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies