I. ÚS 1264/16

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Zámišky, zastoupeného Mgr. Janem Lukovským, advokátem se sídlem Praha 2, Svobodova 138/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 Cdo 4209/2015-388, a výroku V. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2015, č. j. 10 Co 287/2014-339, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Několik občanů obce Prášily [žalobci a) až j)] se svou žalobou domáhalo určení neplatnosti kupní smlouvy, která byla uzavřena mezi obcí a stěžovatelem dne 24. 9. 2010. Na základě této smlouvy měl stěžovatel nabýt vlastnické právo k nemovitostem blíže ve smlouvě specifikovaným, a to za kupní cenu 2.137,- Kč, tj. 1,- Kč za m2. K návrhu žalobců byl následně připuštěn vstup do řízení obci Prášily jako další žalobkyně [žalobkyně k)] a stěžovatele jako žalovaného. Soud dále připustil změnu žaloby tak, že žalobci se nově domáhali určení, že vlastníkem pozemků, které měly být předmětem kupní smlouvy, je i nadále obec.

4. Okresní soud v Klatovech svým rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 10 C 55/2011-248, žalobě vyhověl, když určil, že vlastníkem předmětných pozemků je obec Prášily (výrok I.). O náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a žalobci bylo soudem rozhodnuto tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobcům a) až k) náklady řízení v částce 235.692,- Kč. Soud prvního stupně tak učinil s odůvodněním, že záměr obce ohledně uzavření předmětné smlouvy o převodu pozemků, za níž při uzavírání smlouvy jednal tehdejší starosta obce, nebyl předem zveřejněn a nebyl ani projednán a schválen zastupitelstvem obce, a předmětná smlouva je proto absolutně neplatná.

5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve výroku I., pokud jím bylo k žalobě obce Prášily určeno, že obec je vlastníkem předmětných nemovitostí, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2015, č. j. 10 Co 287/2014-339, potvrzeno. Rozhodnutí soudu prvního stupně však bylo dále ve výroku I. změněno tak, že odvolací soud žalobu občanů obce [žalobců a) až j)] zamítl, neboť dospěl k názoru, že tito žalobci nejsou k podání předmětné žaloby aktivně legitimováni, neboť jim na požadovaném určení nesvědčí naléhavý právní zájem. O náhradě nákladů řízení pak odvolací soud rozhodl tak, že s poukazem na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepřiznal úspěšné žalobkyni k) ve vztahu ke stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.), přičemž právo na náhradu nákladů řízení zároveň nepřiznal ani stěžovateli ve vztahu k neúspěšným žalobcům a) až j) (výrok V.).

6. Výrok V. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento stěžovateli ve vztahu k v řízení neúspěšným žalobcům (občanům obce Prášily) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 Cdo 4209/2015-388, odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

III.

7. Rozhodnutí dovolacího soudu a výrok V. rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností.

8. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel namítl, že pokud dovolací soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, upřel mu tím právo na opravný prostředek. Stěžovatel v této souvislosti odmítl názor dovolacího soudu, že dovoláním napadeným nákladovým výrokem nebylo rozhodnuto o plnění převyšujícím 50.000,- Kč, což dovolací soud odůvodnil tvrzením, že náklady za řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, které mohly být stěžovateli odvolacím soudem přiznány, pokud by tento nerozhodl o aplikaci § 150 občanského soudního řádu, činily pouze 8.349,- Kč. Tento závěr stěžovatel označil za nesprávný z důvodu, že dovolací soud při svém výpočtu vycházel z nesprávné ceny předmětu řízení, počtu provedených úkonů i povahy účastenství žalobců a) až j). Pokud by dovolací soud postupoval při výpočtu správně, pak by dle stěžovatele zjistil, že náhrada nákladů řízení, která byla stěžovateli odvolacím soudem odepřena, dalece převyšuje částku 50.000,- Kč.

9. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytkl, že tento nesprávně aplikoval moderační právo soudu k nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 občanského soudního řádu, ačkoli k tomu nebyly důvody zvláštního zřetele hodné, resp. svůj výjimečný postup řádně a přesvědčivě neodůvodnil, v čemž lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti.

IV.

10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

13. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

14. V nyní posuzované věci je přitom podstatné, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu (resp. jeho výrok V.) bylo postaveno právě na aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu a stěžovatel obecnému soudu vytýká nesprávnou aplikaci citovaného ustanovení.

15. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu. Je zásadně věcí soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, U 4/25 SbNU 357).

16. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 občanského soudního řádu jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postoj účastníků v průběhu řízení (srov. BUREŠ, J.; DRÁPAL, L.; KRČMÁŘ, Z.; MAZANEC, M. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. 2003. s. 555).

17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Rozhodnutí obecného soudu pak musí být řádně a přesvědčivě odůvodněno.

18. V nyní souzené věci pak má Ústavní soud za to, že odvolací soud všem shora nastíněným požadavkům při zvažování aplikace § 150 občanského soudního řádu dostál, přičemž své rozhodnutí též řádně odůvodnil. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že s ohledem na okolnosti daného případu není namístě, aby bylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům a) až j), občanům obce Prášily. Dle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že námitky žalobců a) až j) týkající se absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi obcí a stěžovatelem byly posouzeny jako relevantní, přičemž na jejich základě bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem dané smlouvy, je obec, byť se tak stalo - s ohledem na neexistenci naléhavého právního zájmu žalobců a) až j) - pouze k žalobě obce jako žalobkyně k), která do řízení vstoupila až později. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že v případě obce Prášily nebyla situace v určitém období roku 2010 a 2011 (tedy v rozhodné době) ohledně fungování jejích orgánů zcela standardní, a tudíž lze dle názoru odvolacího soudu chápat snahu občanů suplovat činnost obce a jejích orgánů. Přiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli ve vztahu k žalobcům a) až j) by dle názoru odvolacího soudu navíc bylo zjevnou nespravedlností za situace, kdy odvolací soud zároveň rozhodl o tom, že ustanovení § 150 občanského soudního řádu je třeba aplikovat rovněž ve prospěch stěžovatele, a to pokud jde o náklady řízení, které by jinak byl stěžovatel povinen nahradit v řízení úspěšné žalobkyni k), tj. obci Prášily. Právo na náhradu nákladů řízení však ani jí odvolacím soudem přiznáno nebylo.

19. S přihlédnutím ke shora uvedenému proto Ústavní soud nemohl uzavřít, že by odvolací soud nedostál povinnosti své rozhodnutí stran moderace náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a žalobci a) až j) řádně a přesvědčivě odůvodnit. Jde-li o námitky stěžovatele, které tento proti odůvodnění odvolacího soudu vznáší, pak je Ústavní soud nucen uzavřít, že tyto představují pouze polemiku stěžovatele s důvody, které odvolací soud vedly k aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Tato polemika však není způsobilá nic změnit na ústavní konformitě závěrů odvolacího soudu, které Ústavní soud ze své pozice není oprávněn přezkoumávat co do jejich věcné správnosti.

20. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele, ani pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, jímž tento odmítl dovolání stěžovatele s odůvodněním, že napadeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč, neboť stěžovateli by bylo možno v případě, že by k moderaci náhrady nákladů řízení nedošlo, přiznat náklady řízení pouze ve výši 8.349,- Kč (z toho ve výši 6.776,- Kč za řízení před soudem prvního stupně a ve výši 1.573,- Kč za řízení před soudem odvolacím). Je tomu tak proto, že ani v případě, kdy by se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatele, že výše hypotetických nákladů řízení, které měly být stěžovateli dle jeho názoru nesprávně odepřeny, byla dovolacím soudem určena nesprávně, a rozhodnutí dovolacího soudu z tohoto důvodu zrušil, nemohlo by to stěžovateli přinést pro něho příznivější posouzení věci. Ani v případě, že by dovolací soud provedl výpočet potencionální výše náhrady nákladů řízení způsobem, jakého se stěžovatel ve své ústavní stížnosti domáhal, by totiž dovolací soud nemohl dospět k závěru, že tato výše přesahuje 50.000,- Kč, a to z následujících důvodů.

21. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně namítal, že dovolací soud měl při stanovení tarifní hodnoty vycházet z obvyklé ceny nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy, tj. z částky 259.260,- Kč, namísto z výše dohodnuté kupní ceny, tj. z částky 2.137,- Kč, a dále měl zohlednit, že právní zástupce stěžovatele v rámci odvolacího řízení vykonal nikoli pouze jeden, ale celkem tři úkony právní služby. V případě, že by tak dovolací soud postupoval, by dle Ústavního soudu dospěl k závěru, že náklady řízení před soudem prvního stupně činily celkem 47.141,60 Kč (odměna advokáta sestávající ze čtyř úkonů právní služby po 9.340,- Kč dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, ve spojení s § 7 bod 6 téhož předpisu, čtyři paušály hotových výloh po 300,- Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 400,- Kč, to vše ještě s připočtením 21 % sazby DPH) a náklady odvolacího řízení celkem 34.993,20 Kč (odměna advokáta sestávající ze tří úkonů právní služby po 9.340,- Kč, tři paušály hotových výloh po 300,- Kč, to vše s připočtením 21 % sazby DPH). Ani v takovém případě by však dovolání nemohlo být shledáno přípustným, neboť pro posouzení, zda dovoláním napadený výrok o nákladech řízení není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bagatelním, je rozhodující výše nákladů řízení v jedné instanci (srov. VOJTEK, P.; JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 1. 2015. Kniha IV., §201-250l občanského soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2015). Výše nákladů řízení v jedné instanci by však v nyní souzené věci zákonem stanovenou hranici 50.000,- Kč nepřesáhla.

22. Na právě uvedeném závěru pak nemůže nic změnit konečně ani tvrzení stěžovatele, že dovolací soud měl vycházet z toho, že žalobci a) až j) měli v řízení postavení samostatných účastníků řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že v případě, kdy by žalobci měli postavení samostatných účastníků řízení, by rovněž potenciální výše nákladů řízení, které by tito měli stěžovateli nahradit, pokud by nedošlo k aplikaci § 150 občanského soudního řádu, byla stanovena ve vztahu ke každému z žalobců samostatně, přičemž ke sčítání těchto částek by pro účely posouzení naplnění podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nedošlo, a to proto, že by šlo o několik samostatných nároků stěžovatele vůči několika samostatným žalobcům. Takové nároky však z povahy věci sčítat nelze.

23. I v případě, že by tedy dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel by měl v případě, kdy by nedošlo k moderaci nákladů řízení odvolacím soudem, právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 47.141,60 Kč a za řízení před soudem odvolacím ve výši 34.993,20 Kč, a to ve vztahu ke každému z žalobců samostatně, jak stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti požadoval, by tedy zákonem stanoveného majetkového cenzu pro přípustnost dovolání dosaženo nebylo. Ústavní soud se proto námitkami stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu dále nezabýval.

VI.

24. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1264/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies