I. ÚS 1286/16

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Befacoal, s.r.o., Praha 2, Sokolská 46/1795, zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 47, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. l Afs 248/2015-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku i jeho vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015 č. j. 6 Af 81/2014-88. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zároveň neprodloužil stěžovateli lhůtu k zaplacení soudního poplatku.

3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném usnesení vysvětlil, že citovaným usnesením městského soudu bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesením ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 Afs 248/2015-24, Nejvyšší správní soud zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a vyzval ho, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení uhradil soudní poplatek za kasační stížnost. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 4. 2. 2016. Dne 11. 2. 2016, tedy poslední den lhůty pro zaplacení soudního poplatku, byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena žádost stěžovatele o prodloužení lhůty ke splnění povinnosti zaplatit soudní poplatek o dva týdny, a to "z pracovních důvodů a z důvodu kontaktu s klientem". Soud neshledal tuto žádost důvodnou, a proto stěžovateli lhůtu stanovenou usnesením ze dne 20. 1. 2016 neprodloužil.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že takovýto postup zvýhodňuje stát a porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces a v důsledku zasahuje i do jeho vlastnického práva.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a proto bylo na stěžovateli, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a své povinnosti splnil.

8. S ohledem na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatele vůbec nedosáhla ústavněprávní dimenze, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016

David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies