I. ÚS 1231/16

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6,130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53Co 457/2015-214 ze dne 10. 2. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25C 107/2013-151 ze dne 16. 10. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 jako nalézacího soudu bylo rozhodnuto o dvou žalobách stěžovatele na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení, které byly nalézacím soudem spojeny ke společnému projednání. V žalobě vedené původně pod sp. zn. 25C 107/2013 se stěžovatel domáhal satisfakce za nepřiměřenou délku řízení o žádosti na uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 15. 5. 2012, jíž se domáhal vydání rozhodnutí o svém odvolání proti rozhodnutí Masarykovy univerzity v Brně, kterým bylo rozhodnuto o jeho žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Žalobou původně vedenou u nalézacího soudu pod sp. zn. 25C 1/2014 se pak stěžovatel domáhal satisfakce za nepřiměřenou délku řízení o žádosti na uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 21. 5. 2012, jíž se domáhal vydání rozhodnutí o svém odvolání proti rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze, kterým bylo rozhodnuto o jeho žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Nalézací soud obě žaloby zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem tak, že odvolání v rozsahu, v jakém směřovalo proti bodu I výroku rozsudku nalézacího soudu se odmítá, že bod II výroku rozsudku nalézacího soudu a výrok o náhradě nákladů řízení se potvrzuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Částečné odmítnutí odvolání odůvodnil odvolací soud odkazem na ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého není přípustné odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dle názoru odvolacího soudu je rozhodnou skutečností výše nároku se samostatným skutkovým základem uplatňovaný žalobou, přičemž bodem I výroku rozsudku nalézacího soudu bylo rozhodnuto o plnění, jehož výše nepřesahovala 10.000 Kč, proto není odvolání v této části přípustné.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že v rozsudku nalézacího soudu bylo uvedeno, že lze proti němu podat odvolání. Nebylo v něm uvedeno, že by proti části rozsudku nebylo odvolání přípustné. Ani odvolací soud neavizoval, že by odvolání nemělo být přípustné, jednání bylo nařízeno k projednání obou nároků a účastníci při ústním jednání rovněž argumentovali k oběma nárokům. O názoru odvolacího soudu, že odvolání je částečně nepřípustné, se stěžovatel dozvěděl až ve chvíli vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Tím podle stěžovatele zatížil odvolací soud řízení vadou překvapivosti, tedy znemožnil stěžovateli uplatnit argumentaci ohledně přípustnosti odvolání. Tuto argumentaci by přitom stěžovatel mohl uplatnit, při správném postupu soudů, již v odvolání. Pokud by byl právní názor odvolacího soudu o částečné nepřípustnosti odvolání proti bodu I výroku rozsudku nalézacího soudu správný, měl rozsudek nalézacího soudu obsahovat poučení o nepřípustnosti odvolání proti bodu I výroku rozsudku nalézacího soudu. V takovém případě by stěžovatel mohl svou odvolací argumentací směřovat i proti právnímu názoru o nepřípustnosti odvolání proti bodu I výroku rozsudku nalézacího soudu a rozhodnutí o odmítnutí odvolání proti bodu I výroku nalézacího soudu by pro stěžovatele nemohlo být překvapivé. Naopak pokud nalézací soud poučil stěžovatele o přípustnosti odvolání proti celému rozsudku, mohl stěžovatel legitimně očekávat, že proti celému rozsudku také odvolání přípustné je. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že odvolací soud sice vyslovil nesouhlas s argumentací obsaženou v rozsudku nalézacího soudu, přesto ho jako věcně správný potvrdil. Oproti nalézacímu soudu argumentoval odvolací soud, že v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace byla dána překážka věci zahájené, z čehož dovodil, že řízení o žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 21. 5. 2012 nemohlo mít pro stěžovatele ani nepatrný význam. Tyto argumentační zvraty jsou zcela typické pro všechna soudní řízení, v nichž se řeší existence překážky věci zahájené v později zahájených řízeních o uznání stěžovatelova zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, ať už se jedná o řízení o žalobě na zrušení správního rozhodnutí, nebo o řízení na náhradu nemajetkové újmy. Existence rozhodnutí jiného orgánu tedy dle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu nijak nezbavuje soud povinnosti své rozhodnutí odůvodnit či provést navržené důkazy nebo aplikaci práva. Zakotvuje pouze povinnost k rozhodnutí jiného orgánu přihlédnout. Závěr o nižším významu řízení pro stěžovatele nelze vystavět pouze na ničím nepodložené domněnce, že ve skutečnosti si stěžovatel musel být vědom či mohl očekávat právní názor, který je podle soudu správný. Existenci překážky věci zahájené dovozovaly prvoinstanční správní soudy složitou argumentaci za použití teleologického výkladu, tuto argumentaci pak Nejvyšší správní soud de facto odmítl a nahradil jinou, která je zjevně v rozporu s dosavadním doktrinárním i judikaturním výkladem pojmu "předmět řízení". Právě v tom, že obecné soudy nesprávně stanovily délku řízení, spatřuje stěžovatel zásah do svých ústavních práv, zejména práva na odškodnění za nesprávný úřední postup. Pokud by postupoval ministr školství, mládeže a tělovýchovy v souladu se zákonem, nemohla by stěžovateli vzniknout nemajetková újma, jelikož by nebyl udržován v nejistotě ohledně rozhodnutí o žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 21. 5. 2012, o jejíž důvodnosti byl přesvědčen. Dále stěžovatel poukazuje na nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost obou napadených rozhodnutí.

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry správních soudů i se závěry a postupem obecných soudů v posuzované věci. Jeho námitky však nedosahují ústavního rozměru.

7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1231/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies