III. ÚS 3595/15

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., t. č. Vazební věznice Praha 6 - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem, sídlem Za Můstkem 175/6, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 3 Tdo 792/2015-21, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22. října 2014 č. j. 14 To 101/2014-359 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10. prosince 2013 č. j. 5 T 60/2012-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Písku a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonné trestní stíhání ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny a ústavní zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, vedeného Okresním soudem v Písku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 5 T 60/2012, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že od čtyř poškozených převzal peníze, za něž jim slíbil přivézt ze zahraničí několik motorových vozidel, avšak toto neučinil a většinu peněz nevrátil. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a byla mu uložena povinnost nahradit škodu třem poškozeným, zatímco čtvrtý poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě provedených svědeckých výpovědí a přihlédl rovněž ke skutečnosti, že stěžovatel byl prakticky za totožné jednání již v minulosti odsouzen.

3. Na základě podaných odvolání stěžovatele a čtvrtého poškozeného zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") po doplnění dokazování rozsudek soudu okresního a sám nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání v podstatě totožného jednání, když pouze ve výrokové větě upřesnil některé časové nesrovnalosti. Výroky o trestu a náhradě škody pak ponechal beze změny. V oblasti hodnocení důkazů se krajský soud ztotožnil se závěry soudu nalézacího.

4. Stěžovatelovo dovolání následně napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění shledal, že ve stěžovatelově jednání je třeba spatřovat pokračující trestný čin, když jeho dílčí skutky jsou vzájemně provázány jednotným záměrem a způsobem provedení.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel dovozuje protiústavnost napadených rozhodnutí zejména z nesprávně vedeného důkazního řízení. Stěžovatel v trestním řízení popřel pravost klíčové usvědčující listiny (resp. podpisu na ní). Ta byla soudům předložena pouze ve fotokopii a soudy si i přes stěžovatelův návrh nevyžádaly originál této listiny, z něhož jediného by se dala ověřit pravost podpisu. Dále stěžovatel poukazuje na některá další chybná hodnocení provedených důkazů, jež měla vliv na právní posouzení stíhaného jednání. Soudy se rovněž opomněly vypořádat i s dalšími důkazními návrhy, konkrétně výslechy svědků, kteří měli potvrdit, že stěžovatel byl naopak podveden jedním z poškozených. Dále se v rozsudcích uvádí, že stěžovatel měl od dalšího poškozeného dostat částku 894 400 Kč za obstarání vozidla zn. Renault Kangoo, ačkoliv nové vozidlo tohoto modelu v nejvyšší výbavě se v předmětné době prodávalo za 470 000 Kč. Dle stěžovatele je tedy zřejmé, že peníze musely být tomuto poškozenému poskytnuty za jiným účelem, který však napadená rozhodnutí nijak neobjasňují. Dále podle stěžovatele soudy chybně posoudily jeho jednání jako jeden pokračující trestný čin. Toto posouzení stěžovatelova jednání má pak vliv na výši škody a tedy na právní kvalifikaci jeho jednání, což může mít příznivější vliv na výši trestu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní podmínky projednání návrhu

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá převážně přezkumu důkazního řízení. Jeho vedení a hodnocení provedených důkazů je však v kompetenci obecných soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, může do této oblasti zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel soudům vytýká jednak neprovedení důkazu originálem klíčové listiny (a spokojení se s kopií) a jednak nevypořádání se s návrhem na vyslechnutí dvou svědků. S oběma těmito návrhy se však soudy přinejmenším implicitně vypořádaly. Co se týče zmíněné listiny a pravosti podpisu na ní, vycházely soudy v otázce pravosti ze znaleckého zkoumání a tento postup i své výsledné úvahy srozumitelně zdůvodnily. K návrhu výslechu svědků se sice soudy explicitně v napadených rozhodnutích nevyjádřily, v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je však zřetelně uvedeno a vyloženo, z jakého důvodu považují soudy další dokazování za nadbytečné (srov. str. 11 rozhodnutí krajského soudu), a to i v otázce hodnocení otázky podpisu uvedené listiny (srov. str. 12). Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu a způsobu odůvodnění závěrů rozhodujících soudů považuje Ústavní soud takové vypořádání stěžovatelových návrhů za dostatečné.

10. Druhá skupina vad dokazování spočívá v tom, že důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a stěžovatel žádnou obdobnou námitku nevznesl.

11. Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu umožňujícím vynést spolehlivý závěr o tom, že stěžovatel svým chováním naplnil všechny znaky uvedených skutkových podstat. Soudy přitom přesvědčivě vyhodnotily stěžovatelovo jednání a zcela vyloučily důvodnost námitek vznesených obhajobou. Přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob, čehož se zejména stěžovatel dovolává, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že peníze zaslané stěžovateli jedním z poškozených na obstarání jednoho vozidla zn. Renault Kangoo dalece přesahovaly jeho hodnotu, a jejich účel musel být proto jiný. Z opakovaných výslechů svědka totiž jasně vyplynulo, že peníze byly stěžovateli zaslány za účelem nákupu více automobilů, aby bylo možné vozidlo pro poškozeného dovézt levněji, přičemž tyto prostředky měly být poškozenému po přivezení vozidel do České republiky vráceny.

12. Jediná právní námitka se týká stěžovatelem tvrzeného pochybení stran nesprávného posouzení stěžovatelova jednání jako jednoho pokračujícího trestného činu (samotný ústavní základ právního zakotvení jeho skutkové podstaty stěžovatel nezpochybňuje). Takové posouzení je však odvozeno od výkladu toliko tzv. podústavních právních předpisů a samotné nalezení správného výkladu trestního zákoníku je věcí obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu. Ten se v napadeném usnesení velmi podrobně zabýval uvedenou otázkou posouzení stěžovatelova jednání jako pokračujícího trestného činu a jeho logickým a srozumitelným úvahám nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 3595/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies