II. ÚS 2020/14

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem sídlem Dlážděná 12c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014 č. j. 4 Tdo 239/2014-130, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2013 sp. zn. 2 To 38/2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2012 sp. zn. 46 T 7/2009, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 6. prosince 2013 sp. zn. 46 T 7/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti 1) J. V., 2) A. V., zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem sídlem Kopečná 11, Brno, a 3) SPAR Česká obchodní společnost s. r. o., "v likvidaci", sídlem Nákupní 389/1, Praha 10, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, 4) Nejvyššího státního zastupitelství, 5) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a 6) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 6. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel Ústavní soud požádal, aby rozhodl v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") "o přerušení výkonu tohoto trestu do rozhodnutí o podané ústavní stížnosti", a to s ohledem na skutečnost, že musel nastoupit výkon trestu odnětí svobody, který mu byl v předmětném řízení uložen.

3. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

4. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2012 sp. zn. 46 T 7/2009, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2013 a ze dne 6. 12. 2013 sp. zn. 46 T 7/2009 byl stěžovatel (v trestním řízení s dalšími obviněnými) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za uvedené jednání byl stěžovateli podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Krajský soud současně rozhodl o vině dalších spoluobviněných (J. V. a A. V., který vystupuje v řízení před Ústavním soudem jako vedlejší účastník) a jejich trestech, jakož i o nárocích na náhradu škody poškozených společností (jednou z poškozených společností je i společnost SPAR Česká obchodní společnost s. r. o., "v likvidaci", dále jen "společnost SPAR", která v řízení před Ústavním soudem vystupuje jako vedlejší účastnice).

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2012 sp. zn. 46 T 7/2009 podali obvinění J. V. a A. V., stěžovatel a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 2 To 38/2013 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako nedůvodná zamítl.

6. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 2 To 38/2013 podali obviněný J.V., obviněný A. V. a stěžovatel dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 239/2014-130 podle § 256i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.

II.

7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud se s jeho námitkami nevypořádal náležitým způsobem. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí mimo jiné jednoznačně dovodil, že pokud jde o stěžovatele, nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka zločinu podvodu, resp. nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. V tomto směru Nejvyšší soud shledal naprostou absenci důkazů. Dokazování neprokázalo podvodný úmysl stěžovatele. Důkazní situace se podle stěžovatele nezměnila ani v nově nařízeném řízení. Za velmi alarmující stěžovatel považuje skutečnost, že soud prvního stupně ve svém rozsudku závěry Nejvyššího soudu, vyslovené ve zrušovacím rozhodnutí, podrobuje takové kritice, jako kdyby Nejvyšší soud odbyl studium spisového materiálu, přičemž celou řadu závěrů Nejvyššího soudu označil za chybné. Uvedený postup považuje stěžovatel za zpochybnění rozhodovací praxe soudů a ve svém důsledku za znevážení existence soudní autority Nejvyššího soudu. Toto pochybení pak nenapravil ani soud odvolací, ačkoli uvedené skutečnosti byly jednou ze zásadních námitek stěžovatele obsažené v odvolání. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že i postupem odvolacího soudu v této trestní věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Nejvyšší soud svoje nynější rozhodnutí, které je předmětem této ústavní stížnosti, zdůvodnil tak, že dovolací důvod, uváděný stěžovatelem v dovolání, není dán, když dovolání vytkl, že směřuje do skutkových zjištění obecných soudů, a že dovolací soud není oprávněn do skutkových zjištění soudu prvního stupně zasahovat, a proto námitky proti skutkovým zjištěním nemohou mít povahu námitek relevantních z hlediska restriktivně daných důvodů dovolání. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle jeho názoru Nejvyšší soud pochybil, když se touto jeho zásadní námitkou náležitě nezabýval. Podle názoru stěžovatele byl na místě postup upravený v § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu.

III.

8. V souvislosti s podanou ústavní stížností uplatnili v tomto řízení postavení vedlejšího účastníka A. V. a společnost SPAR.

9. A. V. ke svému podání Ústavnímu soudu doručenému dne 2. 9. 2015 v příloze zaslal kopii ústavní stížnosti, kterou podal dne 4. 7. 2014 proti totožným rozhodnutím obecných soudů jako souzené věci, která je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. I. ÚS 2286/14. A. V. požádal, aby tato ústavní stížnost byla současně považována za vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti stěžovatele.

10. Společnost SPAR ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 7. 9. 2015 uvedla, že argumentace stěžovatele je značně nesrozumitelná, obecná, bez konkrétních odkazů na relevantní ústavněprávní principy či ústavně zaručená práva, která měla být porušena; ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla podle vedlejší účastnice porušena. Námitky stěžovatele nejsou opodstatněné, a proto vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, případně aby ji jako nedůvodnou zamítl.

11. K výše uvedeným vyjádřením zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2015 repliku, ve které k vyjádření společnosti SPAR uvedl, že tato vedlejší účastnice nepochopila důvody podané ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je namířena zejména proti důvodům odmítnutí dovolání dovolacím soudem, neboť poukazuje na skutečnosti, které činí toto rozhodnutí dovolacího soudu pochybným. Proto zásadně nesouhlasí s tvrzením této vedlejší účastnice, že argumentace ústavní stížnosti postrádá specifikaci důvodů ústavní stížnosti. K ústavní stížnosti A. V. stěžovatel uvedl, že tento vedlejší účastník svoji ústavní stížnost postavil v podstatě na stejných principech, jako stěžovatel, samozřejmě s úhlem svého pohledu na věc.

12. Rovněž společnost SPAR zaslala Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2016 repliku k vyjádřením stěžovatele a vedlejšího účastníka A. V. Replika neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. Vedlejší účastnice odkázala na své vyjádření ze dne 7. 9. 2015 a dále na to, že ústavní stížnost A. V. byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 2286/14 odmítnuta.

13. V souvislosti s projednáváním ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření J. V. k podané ústavní stížnosti, který se ovšem k podané ústavní stížnosti nevyjádřil, a proto s ním Ústavní soud dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

IV.

14. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

15. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

16. Ústavní soud připomíná, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

17. Ústavní stížnost je v zásadě toliko polemikou s obsahem odůvodnění v pořadí druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu ve srovnání s jeho dřívějším, kasačním rozhodnutím v téže věci (usnesení ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 4 Tdo 46/2012), která však ústavní konformitu napadených rozhodnutí nemůže zpochybnit.

18. S ohledem una vedené postavení Ústavního soudu v ústavním systému se proto Ústavní soud nemohl ve stejné šíři jako trestní soudy zabývat otázkami majícími ryze skutkový charakter, tedy jaká byla role, resp. postavení svědkyně M. Kudláčkové mající jednat za vedlejší účastnici, dále že nebyla prokázána fiktivnost smluv, že existovaly nedostatky ve znaleckém dokazování apod. Ostatně otázka hodnocení skutkových okolností či jejich (ne)zjištění se ukázala být problematickou již v řízení o podaném dovolání (str. 28 napadeného usnesení dovolacího soudu).

19. Pokud jde o námitku údajného nesplnění pokynů daných nižším soudům dovolacím soudem v jeho dřívějším zrušovacím usnesení, nelze jí přisvědčit. Nejvyšší soud a před ním i Vrchní soud v Praze se jí již v rámci podaných opravných prostředků zabývaly a dostatečným způsobem se s ní také vypořádaly. Především Nejvyšší soud na tomto místě poznamenal, že soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém odsuzujícím rozsudku dle jeho pokynů doplnil do výroku o vině seznam a vyčíslení jednotlivých konkrétních pohledávek, které měly být fingovány.

20. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti tvrzenému nesprávnému posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu, i této otázce se Nejvyšší soud dostatečně podrobně věnoval. Z popisu skutku se podává, že všichni obvinění svým aktivním jednáním v určitých formách součinnosti vytvořili dokumenty, které měly sloužit k vylákání finančních prostředků od vedlejší účastnice (neboť jim byly známy především všechny rozhodné okolnosti týkající se obchodních vztahů mezi dodavateli a vedlejší účastnicí), a to tím způsobem, že by vedlejší účastnice nasmlouvané zboží odmítla, a dostala se tak do situace, kdy by bylo rozhodnuto o její povinnosti uhradit částku uvedenou ve smlouvách, navíc bez kompenzace odběrem zboží, k čemuž v daném případě také došlo. Nejvyšší soud pak nepochybil, jestliže uvedl, že o tom svědčí širší okruh důkazů, ať již svědeckých výpovědí (především zaměstnanců vedlejší účastnice a obchodních partnerů obviněných) či listinných důkazů. Konkrétní důkazy pak dovolací soud označil a blíže rozebral jejich přínos pro objasnění trestné činnosti stěžovatele a ostatních obviněných (srov. str. 32 a násl. napadeného usnesení), na čemž Ústavní soud nic zásadně rozporného či nelogického neshledal a v podrobnostech na tento výklad odkazuje. Skutečnost, že s tímto hodnocením není stěžovatel ztotožněn, nečiní ústavní stížnost důvodnou.

21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná.

22. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

23. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

24. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnosti J. V. a A. V. a proti týmž rozhodnutím obecných soudů byly usneseními Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2235/14 a ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 2286/14 jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.

25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

26. Co se týče stěžovatelova návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že důvod k vyhovění tomuto návrhu v projednávané věci neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2020/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies