III. ÚS 3789/15

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou, sídlem Rubešova 8, Praha 2, proti výroku I., II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2015 č. j. 30 Co 273/2015-214, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a H. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 14 Nc 835/2014-168 ve věci péče o nezletilé syny V. a T. tak, že je výrokem I. svěřil do péče vedlejší účastnice (matky), výrokem II. uložil stěžovateli (otci) povinnost přispívat na každého z nich částkou 4 000 Kč měsíčně od 1. 10. 2014, výrokem III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné na nezletilé za dobu od 1. 10. 2014 do 26. 5. 2015, výrokem IV. stanovil rozsah "oprávnění" stěžovatele stýkat se s nezletilými (stanovil i povinnost vedlejší účastnice připravit nezletilé řádně na styk), a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení. Svěření nezletilých dětí do péče vedlejší účastnice považoval za souladné s jejich zájmem; oba rodiče se na této péči i shodli. Úpravu styku stanovil obvodní soud dle dohody předložené rodiči; pevně stanovený styk považoval za prospěšný pro nezletilé a potřebný vzhledem k neshodám rodičů. Výživné určil obvodní soud s ohledem na školní a zájmové potřeby nezletilých a jejich zdravotní stav, a rovněž na majetkové poměry, schopnosti a možnosti obou rodičů.

2. K odvolání vedlejší účastnice do výroků II. až V. rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2015 č. j. 83 Co 210/2015-260 tak, že svým výrokem I. změnil výrok II. prvostupňového rozsudku tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na každého nezletilého výživným od 1. 9. 2014 částkou 4 000 Kč měsíčně, a od 1. 10. 2015 částkou 5 000 Kč měsíčně. Výrokem II. městský soud změnil výrok III. prvostupňového rozsudku tak, že nově vypočetl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné. Výrokem III. městský soud změnil výrok IV. prvostupňového rozsudku tak, že formulaci o "oprávnění" stěžovatele stýkat se s nezletilými nahradil formulací, dle které je styk stěžovatele s nezletilými jeho "oprávněním i povinností", a dále vypustil z daného výroku prvostupňového soudu stěžovateli uloženou povinnost písemně oznámit vedlejší účastnici termín jeho styku s nezletilými během letních prázdnin 2015 (se samotným rozsahem styku stanoveným obvodním soudem se městský soud ztotožnil).

II.
Argumentace stěžovatele

3. Ústavní stížností ze dne 22. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení výroků I., II. a III. rozsudku městského soudu, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces, a dále porušení čl. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2, čl. 4 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

4. Ve vztahu k výroku I. a II. napadeného rozsudku stěžovatel uvedl, že městský soud posoudil výši jeho příjmů z daňových přiznání, avšak městský soud nedisponuje odbornými znalostmi k této otázce a mělo být vyžádáno odborné vyjádření. Zatímco městský soud považoval za průměrné měsíční příjmy stěžovatele v letech 2011 až 2014 částky 46 000 Kč, 54 000 Kč, 55 000 Kč a 53 000 Kč, ve skutečnosti byly jeho příjmy o 9 000 až 18 000 Kč nižší (37 399 Kč, 39 710 Kč, 36 720 Kč a 31 405 Kč); městský soud nezohlednil totiž platby na sociální a zdravotní pojištění ani odváděnou daň z příjmů. Příjmy stěžovatele z literární činnosti pak nejsou pravidelné a nelze predikovat jejich výši.

5. K výroku III. napadeného rozsudku namítl, že mu byla uložena povinnost, která není zákonem výslovně stanovena. Z ustanovení § 888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), vyplývá pouze "právo" dítěte stýkat se s rodičem; občanský zákoník "stále stojí na principu, že styk s dítětem je právo rodiče a nikoliv jeho povinnost, byť se jedná o výkladově spornou otázku". Podle stěžovatele je v některých "pramenech" sice dovozováno, že uvedenému právu dítěte odpovídá povinnost rodiče, avšak stále je třeba takovou povinnost aplikovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu; tato povinnost nemůže být ukládána svévolně, nýbrž pouze za situace, kdy se rodič prokazatelně nechce s dítětem stýkat. V případě stěžovatele však nebyly tyto podmínky splněny; stěžovatel se s nezletilými vždy řádně stýkal, pouze měl omezené časové možnosti, neboť má novou rodinu a musí se věnovat i dalším dvěma dětem. Naopak vedlejší účastnice často záměrně styk ztěžovala a není vyloučeno, že bude styku bránit i v budoucnu; vinou vedlejší účastnice tedy stěžovatel případně nebude moci uloženou povinnost splnit a bude muset poté i komplikovaně dokazovat před soudem (v případě, že se vedlejší účastnice bude plnění dané povinnosti domáhat), že povinnost nesplnil v důsledku obstrukcí vedlejší účastnice. Soud v této situaci, dle stěžovatele, uvěří vedlejší účastnici, neboť i městský soud v tomto odvolacím řízení řádně nezjistil skutkový stav k otázce styku a stranil vedlejší účastnici (v otázce styku postupoval v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů, nestranného rozhodování a materiální pravdy). Stanovení této povinnosti je podle stěžovatele také v rozporu s § 875 občanského zákoníku, neboť z důvodu snahy naplnit tuto povinnost může dojít k "přetahování" nezletilých mezi rodiči, což je v rozporu s jejich zájmy.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek, jehož výroky I. až III. jsou ústavní stížností napadeny, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny práva nebo svobody účastníka tohoto řízení chráněné předpisy ústavního pořádku, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadené výroky rozsudku městského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí, a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Je třeba připomenout, že je záležitostí soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů.

9. Napadený rozsudek vychází z relevantních ustanovení § 910 odst. 1, § 913 odst. 1, § 915 odst. 1, § 888 a § 891 odst. 1 občanského zákoníku. Skutkové i právní závěry městského soudu jsou přitom v napadeném rozsudku dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní.

10. Stěžovatel konkrétně zpochybnil správnost posouzení výše jeho příjmů, které mělo dle něj zásadní vliv na (nespravedlivou) výši výživného stanoveného na oba nezletilé syny a představovalo porušení jeho práva na spravedlivý proces.

11. Zásah do uvedeného ústavního práva stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Městský soud uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživné každého nezletilého syna od 1. 9. 2014 částkou 4 000 Kč měsíčně (celkem tedy 8 000 Kč), a od 1. 10. 2015 částkou 5 000 Kč měsíčně (celkem tedy 10 000 Kč). Zabýval se souhrnnými výdělkovými a majetkovými poměry obou rodičů (u stěžovatele i v rámci jeho nové rodiny, v níž žije s manželkou a dvěma dalšími dětmi, které měly v roce 2014 věk 2 a 4 roky), jejich schopnostmi a možnostmi. Posoudil dále životní úroveň obou nezletilých synů i jejich rodičů, zdůraznil odůvodněné potřeby obou synů, a od nástupu do třetí třídy základní školy zvýšil výživné na každého z nich o 1 000 Kč. Další zvýšení výživného na každého syna o 1 000 Kč učinil městský soud ve vztahu ke změně spočívající v nástupu manželky stěžovatele do zaměstnání a jejím příjmům, z nichž může také nemálo přispět na uspokojování potřeb jejich společných dvou malých dětí oproti stavu předchozímu. Dle Ústavního soudu závěry uvedené v napadeném rozsudku nepostrádají řádné odůvodnění a nepředstavují ani zjevně nespravedlivé rozhodnutí, a to s ohledem na obsah spisu a z něj vyplývajících skutečností podstatných v rámci řešené otázky (nevyjímaje ani rozsah stanoveného styku stěžovatele s oběma posuzovanými syny). Je třeba uvést, že potřeby nezletilých dětí nepředstavují jen potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující, ale i potřeby vyskytující se jen někdy, např. v závislosti na ročním období (letní prázdniny); účelem výživného je prospěšný vývoj a všestranný rozvoj dětí (nejen výživa). Existenci vlastních rozhodných změn, které vedly městský soud ke zvýšení výživného konkrétně od dat 1. 9. 2014 a 1. 10. 2015, stěžovatel přitom nerozporoval.

12. Pokud stěžovatel namítl, že jeho příjmy z literární činnosti jsou nepravidelné a nelze jejich výši predikovat, je třeba uvést, že ze spisu i napadeného rozhodnutí se podává, že tyto příjmy městský soud za uplynulé roky zjišťoval a jejich variabilitu nezpochybňoval. Nemohl však, s ohledem na obsah soudního spisu, dospět k jinému závěru, než že tyto příjmy stěžovatel skutečně měl (ani sám stěžovatel jejich existenci a výši nepopíral), a s ohledem i na ně (vedle dalších příjmů) stanovit povinnost výživného. Není úkolem Ústavního soudu, aby zde posuzoval možné budoucí změny této složky příjmů stěžovatele (to by ani nebylo reálně možné) a v důsledku toho revidoval napadený rozsudek městského soudu.

13. Námitku o absenci odborných znalostí městského soudu ke zjištění výše příjmů stěžovatele považuje Ústavní soud rovněž za zjevně neopodstatněnou. Městský soud se vady řízení, spočívající v opomenutí důkazu odborného vyjádření, resp. v posouzení odborné skutkové otázky, k níž by nebyl kompetentní, nedopustil. Při zjišťování příjmů rodičů nezletilých dětí vycházel soud jak z údajů uváděných účastníky řízení, tak z listinných důkazů předložených či opatřených za tímto účelem (daňová přiznání, potvrzení zaměstnavatelů). Soud je povinen zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění důkazů (§ 120 a § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel nenavrhl vyžádat odborné vyjádření či přibrat znalce ke zjištění jeho příjmů; prokazoval své příjmy předložením daňových přiznání. Městský soud z údajů v daňových přiznáních vycházel (v napadeném rozsudku rozhodné údaje i shrnul); nejde o situaci, při které by nebylo možno zjistit stěžovatelem deklarované příjmy v daňových přiznáních jednoduchou početní operací, na níž i sám stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje.

14. Ve vztahu k soudem stanovenému styku stěžovatele s oběma nezletilými syny obsahuje ústavní stížnost námitku, dle které je styk dítěte s rodičem toliko "právem" dítěte a rodiče, nikoliv však již "povinností" rodiče; pokud by snad zde i tato povinnost rodiče existovala, je možno ji dovodit/uložit pouze za situace, kdy se rodič prokazatelně nechce s dítětem stýkat; to však není stěžovatelův případ, naopak ve vztahu k němu by vedlejší účastnice mohla uložení této povinnosti zneužít.

15. Ani tato argumentace nevypovídá o porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Podstatou námitky není tvrzení o tom, že by stěžovateli byla výrokem o stanovení "oprávnění a povinnosti" styku s nezletilými způsobena újma na jeho právech, natož na právech ústavních, zejména pak právu na ochranu jeho rodičovství a právu péče o oba nezletilé syny a jejich výchovu. Stěžovatel spíše vyjádřil obavu do budoucna a nastínil hypotetický scénář, dle kterého by případně mohla vedlejší účastnice jeho styku s nezletilými syny bezdůvodně bránit a poté podat proti stěžovateli návrh k vymožení splnění jeho povinnosti styku s nezletilými s tím, že soud by zřejmě v řízení stranil právě vedlejší účastnici. Stěžovatel se tedy spíše obává své procesní pozice a důkazního břemene v dosud nezahájeném a v budoucnu nejistém řízení. Vedle uvedeného stěžovatel vyjádřil přesvědčení o porušení práva na ochranu dětí dle čl. 32 odst. 1 Listiny, avšak podpořil je opět jen hypotetickou představou, dle níž by v této popsané situaci mohlo navíc dojít k "přetahování" o nezletilé děti mezi rodiči (v případě stanovení toliko "oprávnění" styku by zřejmě dle stěžovatele k takovému "přetahování" nemohlo dojít), což by bylo v rozporu se zájmem nezletilých. Nelze než zopakovat, že citované argumenty stěžovatele nevypovídají o nastalých a zjištěných skutečnostech; jde jen o jeho představy, proti kterým není prostor se domáhat ochrany v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem.

16. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou, podle níž městský soud stěžovateli uložil povinnost styku s nezletilými syny bez opory v zákoně ve smyslu čl. 4 odst. 1 Listiny a rovněž bezdůvodně. Městský soud formulaci této povinnosti (a současně oprávnění) dostatečně v napadeném rozsudku odůvodnil, a to přiléhavě s ohledem na obsah spisu, poukázal na příslušná zákonná ustanovení a na potřebu jejich provázané interpretace. Nelze opomenout, že styk rodiče s nezletilým dítětem není izolovaným institutem či kategorií, nýbrž je obsahově propojen, a v reálném životě jde "ruku v ruce" s ostatními právy a povinnostmi rodičů v rámci rodičovské odpovědnosti (péče o dítě, o jeho celkový vývoj a jeho výchova ad.). Účelem rodičovské odpovědnosti je i ochrana dítěte a jeho práv; dítě není pouhým objektem, vůči němuž je rodičovská odpovědnost realizována. Městský soud rovněž v rozsudku jasně vyložil, jak je nutno soudní úpravu styku vnímat, a to i s ohledem na případné důležité (vážné) překážky bránící styku. Sám stěžovatel pak tvrdí, že upravený styk plně a řádně využíval a využívá, proto není podle Ústavního soudu zřejmé, v čem by mu výslovná formulace o povinnosti styku měla způsobit újmu na ústavních právech a svobodách. Pokud v ústavní stížnosti současně zmiňuje, že má novou rodinu a musí se tedy věnovat i dalším dvěma dětem, lze jen připomenout, že rozsah styku byl soudy stanoven na základě dohody stěžovatele s vedlejší účastnicí, a proti této úpravě stěžovatel odvoláním ani v ústavní stížnosti nebrojil.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 3789/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies