III. ÚS 266/16

24. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti BDSTAV MORAVA, s. r. o., sídlem Bruzovice 88, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2015 č. j. 15 Co 530/2015-96 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 111 C 87/2014-60, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a města Příbor, sídlem Náměstí Sigmunda Freuda 19, Příbor, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Vedlejší účastník se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smluvní pokuty za prodlení s předáním díla, kterým byla revitalizace bytového domu. Stěžovatelka požádala po předání díla o posunutí termínu splnění o 10 dnů z důvodu zásahu vyšší moci, vedlejší účastník požadavku nevyhověl a na smluvní pokutu vystavil fakturu. Soud vyzval stěžovatelku tzv. kvalifikovanou výzvou podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), k vyjádření s poučením o následcích, pokud se nevyjádří, či nesdělí vážný důvod, který by ji v tom bránil. Stěžovatelka usnesení převzala dne 22. 10. 2014 a ve stanovené lhůtě na ně nereagovala. Za této situace rozhodl okresní soud rozsudkem pro uznání ze dne 27. 11. 2014 č. j. 111 C 87/2014-60, kterým žalobě vyhověl.

2. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, původně pro vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, posléze doplněné odůvodněním, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť povaha věci ani okolnosti případu využití institutu kvalifikované výzvy nevyžadovaly (s odkazy na konkrétní judikaturní závěry). Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 10. 2015 č. j. 15 Co 530/2015-96 potvrdil. V odůvodnění krajský soud zrekapituloval proces přípravy jednání s využitím výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř., včetně podmínek pro její použití. Dále reagoval na tvrzení, že stěžovatelka v předsoudním stádiu řešení sporu vznášela proti nároku vedlejšího účastníka řadu námitek skutkového i právního charakteru, a zdůraznil, že právě v této situaci bez zjištění případné procesní obrany (již dříve uplatněné či nové) nelze naplnit účel přípravy jednání. Z tohoto pohledu konstatoval, že okresní soud postupem podle § 114b o. s. ř. nepochybil a posléze reagoval na stěžovatelčiny argumenty vycházející z konkrétních rozhodnutí obecných soudů. Odůvodnění uzavřel závěrem, že pokud se stěžovatelka na řádně doručenou výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nevyjádřila ve lhůtě 30 dnů, která počala běžet ode dne následujícího po jejím doručení, ani v této lhůtě soudu nesdělila vážné důvody, které by jí ve vyjádření bránily, nastoupila fikce uznání závazku uplatněného žalobou předpokládaná v § 114b odst. 5 o. s. ř., a okresní soud byl při splnění všech ostatních předpokladů uvedených v § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. povinen rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka podanou ústavní stížností požadovala zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

4. Svoje námitky stěžovatelka zaměřuje, ve stručnosti vyjádřeno, vůči postupu soudů při aplikaci tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a následného vydání rozsudku pro uznání. Připomíná, že vedlejší účastník přiložil k podané žalobě předžalobní korespondenci mezi ním a stěžovatelkou, ze které zcela jasně vyplýval nesouhlas stěžovatelky s uplatněnou smluvní pokutou, a to včetně podrobných důvodů tohoto nesouhlasu (včetně přiložených listinných podkladů a repliky na obranu stěžovatelky obsaženou v uvedených předžalobních vyjádřeních). Odkazy na ustálenou rozhodovací praxi dokládá, že není na místě využít kvalifikovanou výzvu, pokud byl v dosavadním řízení ozřejměn alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě. Z toho dovozuje, že v předmětném řízení tyto podmínky nebyly dány, neboť z podané žaloby byl zřejmý jak předmět řízení, tak i obrana stěžovatelky, když k žalobě vedlejší účastník připojil její vyjádření. Prvostupňový soud tak dle jejího mínění získal přesné informace o její obraně proti uplatňovanému nároku. Nebyly proto splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy a následného rozsudku pro uznání.

5. Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že nebyly naplněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy, tj. "povaha věci" nebo "okolnosti případu". Za nepřesvědčivou považuje argumentaci krajského soudu, že vznášel-li žalovaný v předsoudním stádiu řešení sporu proti nároku žalobce řadu námitek skutkového i právního charakteru, pak bez zjištění stanoviska žalovaného k žalobě a vědomosti soudu o tom, zda, případně jakou procesní obranu (již dříve uplatněnou či novou) míní vůči nároku žalobce uplatňovat [...], nelze řádně připravit jednání. Takový závěr připadá stěžovatelce absurdní. Odvolací soud tak institut kvalifikované výzvy "postavil na hlavu", když její aplikaci posoudil jako žádoucí, resp. zákonnou ve zcela opačných procesních situacích, než ve skutečnosti jsou. Navíc v daném konkrétním případě, kdy soud věděl, že stěžovatelka již od předžalobní fáze setrvale a odůvodněně namítá neoprávněnost uplatněného nároku, je projevem soudní libovůle vydání kvalifikované výzvy s předvídaným následkem fikce uznání nároku. Dle jejího názoru takový postup soudu nepostrádá ani určitou dávku cynismu. Vydáním kvalifikované výzvy soud podmíněně odmítl řešit věc meritorně, ač k tomu nebyly dány podmínky; takový postup lze v dané konkrétní situaci hodnotit jako denegatio iustitiae, tj. odepření spravedlnosti. Stěžovatelka svým opakovaným namítáním neoprávněnosti nároku vedlejšího účastníka zcela jasně vyjádřila svoji vůli a soud se s touto vůlí stěžovatelky seznámil prostřednictvím žaloby vedlejšího účastníka. Obecný soud vydáním kvalifikované výzvy (a v návaznosti vydáním rozsudku pro uznání) porušil dispoziční zásadu a princip autonomie vůle. Snahou o urychlení řízení tak obecný soud fingoval stěžovatelčin procesní úkon, ač věděl, že její skutečná vůle je zcela opačná.

6. Ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou podle stěžovatelky v rozporu s ústavním pořádkem, neboť nezaručují účastníkům řízení svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Upozorňuje, že o protiústavnosti výše uvedených ustanovení se vyjádřil I. senát Ústavního soudu ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 3263/13-2 ze dne 1. 6. 2015, který tímto usnesením navrhl plénu Ústavního soudu zrušit ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního ("podústavního") práva. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti, napadené rozsudky i spis okresního soudu a dospěl k závěru, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný.

10. Podstata stěžovatelčiných námitek je založena jednak na tvrzení, že v její věci nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. ve spojení s vydáním tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř., a jednak na tvrzení o protiústavnosti těchto ustanovení. K první skupině námitek Ústavní soud uvádí, že jde o předpoklady postupu soudu zaměřeného na řádnou přípravu jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Tzv. kvalifikovaná výzva nahrazuje "obyčejnou" výzvu podle § 114a odst. 2 o. s. ř., a je aplikovatelná právě za podmínky, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Podle závěrů obecných soudů vyžaduje povaha věci vydání usnesení podle § 114b právě v situaci, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo možné věc rozhodnout (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 315/2010). Byla to právě "povaha věci", kvůli které okresní soud využil danou možnost a usnesením ze dne 21. 10. 2014 č. j. 111 C 87/2014-57 stěžovatelku vyzval k vyjádření ve lhůtě třiceti dnů a upozornil ji na případné následky. Bylo proto na stěžovatelce, aby projevila náležitou aktivitu, a pokud se tak nestalo, byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Ústavní soud neshledává relevantní ani námitku o protiústavnosti aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu, neboť v zákonné úpravě jsou zabudovány prostředky procesní obrany, které žalovanému umožňují zabránit vydání rozsudku pro uznání (např. možnost alespoň sdělit soudu ve stanovené lhůtě vážný důvod, pro který se nemohl vyjádřit), jakož i bránit se po jeho vydání.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož ani jiných základních práv, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 266/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies