II. ÚS 1455/16

26. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Drahuše Lebede, zastoupené JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem Tylova 242, 393 01 Pelhřimov, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 8. 2014 č. j. 4 C 12/2014-62, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 4. 2015 č. j. 15 Co 516/2014-104 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 5238/2015-133, v řízení o vydání pozemků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově.

2. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 26. 8. 2014 č. j. 4 C 12/2014-62 zamítl návrh žalobkyně, že žalovaný je povinen žalobkyni vydat a zajistit převod vlastnického práva k pozemku č. X1 o výměře 3 744 m2 - sad a pozemku č. X2 1 o výměře 4 468 m2 - role zapsaných u Katastrálního úřadu Vysočina, katastrální pracoviště Pelhřimov, pro obec Humpolec, k. ú. Rozkoš, na LV X3. Žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. 4. 2015 č. j. 15 Co 516/2014-104 potvrdil rozsudek soudu I. stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolací soud rozhodl o podaném dovolání usnesením ze dne 26. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 5238/2015-133 tak, že dovolání se odmítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

6. Stěžovatelčiny námitky směřují pouze do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, když nebyly v řízení provedeny jí navrhované důkazy, zejména nebyli vyslechnuti požadovaní svědci. Ústavní soud však po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Judikatura Ústavního soudu však vychází z přesvědčení, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14, II. ÚS 2067/14).

8. V nyní posuzované věci napadená rozhodnutí soudů obsahují dostatečná a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatelky i dalších účastníků řízení a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí.

9. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na způsob rozhodnutí již nebylo samostatně rozhodováno o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti soudního rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1455/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies