II. ÚS 799/16

26. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Dobeše, zastoupeného JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Plzeňská 247/59, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. 55 Co 52/2015-197 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítal, že chybným rozhodnutím mu byla upřena procesní obrana a možnost uplatňování svého práva na předkládání důkazů v občanském soudním řízení; současně mu bylo upřeno právo na spravedlivé posouzení sporu. Napadený rozsudek je projevem libovůle v soudním rozhodování, čímž vykročuje z mezí ústavně stanoveného postupu. V textu ústavní stížnosti se však zmiňuje i o rozsudku soudu prvního stupně - tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2014 č. j. 6 C 205/2012-176, kterým měl obecný soud rovněž porušit základní právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že odmítl jím navržené důkazy na zpochybnění správnosti závěrů znaleckého posudku.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 č. j. 6 C 205/2012-176, jako soud prvního stupně, rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem sporu a přikázal je do vlastnictví Anny Dobešové (dále jen "žalobkyně") s tím, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli 1 747 000 Kč jako vypořádací podíl. Soud dospěl k závěru o nemožnosti zachování spoluvlastnického vztahu k předmětným nemovitostem kvůli vypjatým vztahům mezi účastníky řízení, přičemž přihlédl i k závěrům znalce (mj. vysoké finanční náklady); proto přistoupil k rozhodnutí o přikázání nemovitosti žalobkyni. Při stanovení výše vypořádacího podílu soud přihlédl k závěrům znalce Ing. Horáka uvedeným ve znaleckém posudku, které podle soudu nebyly věrohodně zpochybněny. Doplnění dokazování vypracováním doplňku znaleckého posudku a vypracování revizního znaleckého posudku považoval soud za nadbytečné a další návrhy na dokazování nebylo možné provést s ohledem na koncentraci řízení po skončení ústního jednání (účastníci poučeni).

3. Odvolací soud, jehož rozsudek je stěžovatelem napadán, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Horáka a postupoval zcela správně, pokud další navržené důkazy neprovedl s ohledem na nastalou koncentraci řízení.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 9. 12. 2015 č. j. 22 Cdo 4000/2015-227. Konstatoval, že odvolací soud nepochybil, jestliže nepřipustil provedení důkazů z důvodu koncentrace řízení. Odkázal přitom na ustálenou judikaturu dovolací instance týkající se problematiky znaleckých posudků, konkrétně rozlišování mezi zpochybněním věrohodnosti znaleckého posudku a zpochybněním jeho správnosti. Na závěr dodal, že ani v otázce možného rozdělení budovy na jednotky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud se držel zákonného pořadí a s možným rozdělením věci se vypořádal, přičemž v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě uvedl, proč nebylo rozdělení domu na jednotky možné.

II.

5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Výjimkou - v rovině hmotněprávního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

8. Stěžovatelovy námitky směřují převážnou měrou proti procesu dokazování, resp. proti (ne)provádění a hodnocení důkazů účastníků řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení, jakož i důvody, pro něž soud jiné navržené důkazy neprovedl. V tomto směru odkazuje též na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který v této souvislosti provedl výčet relevantní judikatury, podporující dané závěry obecných soudů.

9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 799/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies