I. ÚS 591/16

30. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2015 č. j. 3 Tdo 1390/2015-54, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2015 č. j. 5 To 5/2015-4107 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 7 T 6/2014-3975, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl (spolu se spoluobviněným J. H.) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové uznán vinným zvlášť závažným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/200 trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související s předmětem podnikání v oblasti silniční motorová doprava, nákladní, vnitrostátní a mezinárodní na dobu pěti let.

3. O odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvého stupně rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně ohledně stěžovatele v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), a to pro jednání podrobně popsané pod bodem 1) výroku o vině, trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. pro jednání podrobně popsané pod bodem 2) výroku o vině, trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. pro jednání podrobně popsané pod body 3-6) výroku o vině, trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. pro jednání podrobně popsané pod body 7-10) výroku o vině, a zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body 11-19) výroku o vině.

4. Podstatou jednání stěžovatele bylo zkráceně řečeno to, že v období od 18. 10. 2005 do 7. 6. 2010 na přesně nezjištěných místech na území České republiky, jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem P. K., s předmětem podnikání, mimo jiné, silniční motorová doprava nákladní vnitrostátní a mezinárodní, v úmyslu lstivě získat na úkor pojistitele Allianz pojišťovna a. s., finanční prostředky, jako pojistník či pojištěný nahlásil nebo zajistil nezjištěnou osobou nahlášení fiktivních pojistných událostí Allianz pojišťovně a. s., spočívajících v předstírání poškození, jím provozovaných a k podnikatelské činnosti využívaných vozidel při jejich provozu, pojištěných u pojistitele Allianz pojišťovna a. s., pojistným produktem havarijního pojištění, s prezentací údajných poškození vozidel, která jím takto deklarovanou pojistnou událostí nevznikla, přičemž takto jednal, ač si byl vědom skutečnosti, že k nahlášeným pojistným událostem nedošlo, ani že nebyl způsoben nahlášený smyšlený rozsah poškození, a uvedeného se dopustil nejméně v 19 případech.

5. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související s předmětem podnikání v oblasti silniční motorová doprava, nákladní, vnitrostátní a mezinárodní na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené Allianz pojišťovně a. s., částku ve výši 8 053 414 Kč.

6. Dovolání stěžovatele Nevyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že popsaný skutkový stav soudy nesprávně právně kvalifikovaly. Jako zásadní pro posouzení jeho viny se jeví otázka, zda se dopravní nehody, v důsledku kterých došlo k uplatnění nároku na pojistná plnění, staly či nikoli. Stěžovatel tvrdí, že za jeden z hlavních důkazů o jeho vině soudy považovaly záznamy z mýtných bran. Soudy z nich dovodily, že vážně havarovaná vozidla byla zachycena v plném provozu v krátkém čase (den či dva) po nehodách. Stěžovatel však již před obecnými soudy tento argument zpochybňoval. Mýtná brána totiž nezaznamenává průjezd vozidla, nýbrž průjezd elektronického přístroje, tzv. krabičky. Stěžovatel uvádí, že krabičky z odstavených vozidel vyjímal a umísťoval je do jiných vozidel, aby si ušetřil administrativně složitou proceduru spojenou s registrací nového vozidla. Tuto praxi ostatně potvrdila i celá řada svědků. Navíc samotný systém kontroly na mýtných branách je nespolehlivý a nemůže podle jeho názoru sloužit jako podklad pro rozhodnutí o vině v trestním řízení. Důkazem nemohou být ani výpovědi jednotlivých řidičů, jimž byl ve většině případů stěžovatelem ukončen pracovní poměr z důvodu porušení jejich povinností či způsobení značné škody na jeho majetku. Podle něj tak nejsou nezaujatými svědky. Soudy se však v rozhodnutí existencí vzájemných rozporů mezi výpověďmi těchto svědků, na něž stěžovatel dále upozorňuje, nezabývaly. Stěžovatel připomíná, že se podle šetření Policie ČR jeho majetek za dobu údajné trestné činnosti nezvětšil. Dále stěžovatel namítl, že soud nevysvětlil svou úvahu o tom, že k trestné činnosti by nedošlo bez nekvalitní práce likvidátorů, přičemž svůj závěr v tomto směru neodůvodnil. Stěžovatel dodává, že likvidátoři měli vždy k dispozici kompletní dokumentaci posuzované havárie a kontrolovali i stěžovatelem dodané faktury na náhradní díly. Jako nepřípustnou hodnotí i úvahu odvolacího soudu, že četnost nehod již sama o sobě snižuje věrohodnost obhajoby. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly principy presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.

8. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů.

10. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

12. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ze zpráv Ředitelství silnic a dálnic ČR soud prvého stupně zjistil, že do jednotky OBU, tzv. krabičky, jsou vloženy údaje o vozidlu, kterému byla jednotka přidělena, a tato jednotka je nepřenosná na jiné vozidlo. Při průjezdu mýtnou branou je pak automaticky porovnáno, zda registrační značka projíždějícího vozidla odpovídá registrační značce vložené do jednotky OBU. Pokud tyto dva údaje nesouhlasí, je průjezd vyhodnocen jako "incident". Podle sdělení ředitelství k takovým případům došlo u stěžovatele celkem 5x, kdy ve třech případech se jednalo o neuhrazené mýtné a ve dvou případech se jednalo o jízdu vozidla, které nemělo platnou registraci v mýtném systému. Ani k jednomu z těchto pěti incidentů nedošlo v době, ve které mělo dojít k dopravním nehodám specifikovaným ve skutkové větě. Argumentace stěžovatele, kterou znovu opakuje i v odůvodnění ústavní stížnosti, že jednotky mezi vozidly zaměňoval, je zjištěním o nepřenositelnosti jednotek vyvrácena. K jeho úvahám zpochybňujícím průkaznost evidence průjezdů mýtnými branami se ostatně vyjádřil i odvolací soud, když uvedl, že k určitým nedorozuměním různého druhu může ojediněle jistě dojít, nelze však uvěřit verzi stěžovatele, že k nim docházelo v mnoha případech po sobě a vždy u vozidel hlášených jako havarovaná. Tuto úvahu odvolacího soudu zcela jistě nelze považovat za projev porušení principu presumpce neviny, neboť je jasně podložena skutkovými zjištěními a odpovídá tak zásadě volného hodnocení důkazů, k níž jsou obecné soudy povolány. Tato zásada vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy). Obecný soud podle ní sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd.

13. Ze zpráv o průjezdech mýtnými branami soud zjistil, že havarovaná vozidla byla v provozu velmi krátce po závažných nehodách, kdy škoda dosahovala výše 300 - 500 tisíc korun, případně se ihned po havárii vozidla po vlastní ose vrátila ze zahraničí. K dotazu soudu, z jakého důvodu nikdy dopravní nehody nehlásil Policii, stěžovatel uvedl, že větší rozsah poškození zjistil vždy až při opravě. Toto tvrzení soud rovněž u profesionála v oboru, který po řadě dopravních nehod musel být schopen odhadnout výši vzniklé škody, hodnotil jako nevěrohodné.

14. Verzi obhajoby pak podle názoru soudů vyvracejí i výpovědi celé řady svědků, řidičů, kteří pro stěžovatele cesty vykonávali. Tito popřeli, že by k nahlášeným nehodám došlo, nicméně si vzpomněli na jiné dopravní nehody, které měli v době, kdy pro stěžovatele pracovali, a nebyly předmětem obžaloby. Věrohodnost celé řady obdobně vypovídajících svědků přitom nebyla ničím zpochybněna.

15. Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. K dalším dílčím námitkám stěžovatele na ně Ústavní soud odkazuje, neboť v nich odpovídající reakci na stěžovatelem vznesenou námitku lze bez obtíží nalézt.

16. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 591/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies