I. ÚS 1070/16

30. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 2/2016-152 ze dne 19. ledna 2016 a Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 1 T 107/2012-144 ze dne 9. prosince 2015, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl trestní příkazem Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 1 T 107/2012-73 ze dne 10. 12. 2012 shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl stručně řečeno dopustit tím, že po předchozím požívání alkoholických nápojů řídil nákladní automobil. Za to mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců.

2. Usnesením č. j. 1 T 107/2012-94 ze dne 12. 2. 2014 okresní soud podmíněně upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a stěžovateli stanovil zkušební dobu v délce 20 měsíců. Usnesením č. j. 1 T 107/2012-113 ze dne 15. 6. 2015 okresní soud ponechal v platnosti podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a zkušební dobu prodloužil o pět měsíců. K tomu soud přistoupil, protože se stěžovatel ve zkušební době dopustil přestupku na úseku dopravy - vjel nákladním automobilem do zákazu vjezdu.

3. Usnesením č. j. 1 T 107/2012-144 ze dne 9. 12. 2015 okresní soud konstatoval, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a vykoná zbývající část trestu zákazu činnosti. K tomu soud přistoupil, protože stěžovatel ve zkušební době dne 29. 6. 2015 řídil nákladní automobil, přestože před tím požil alkoholické nápoje. Stěžovatel podle soudu jednal neomluvitelným způsobem dva týdny po prodloužení zkušební doby, prokázal zcela nezodpovědný přístup k povinnostem profesionálního řidiče.

4. Usnesením č. j. 7 To 2/2016-152 ze dne Krajský soud v Plzni zamítl stížnost stěžovatele jako opožděně podanou. Usnesení okresního soudu bylo stěžovateli oznámeno vyhlášením na veřejném zasedání dne 9. 12. 2015, od kterého plynula lhůta tří dnů k podání stížnosti. Stížnost podaná dne 30. 12. 2015 tak byla opožděná.

5. Proti rozhodnutí okresního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud posoudil jeho stížnost jako opožděnou, přestože stěžovatel již na veřejném zasedání uvedl, že s rozhodnutím okresního soudu nesouhlasí a chce se odvolat. Argumentace soudu neodpovídá obsahu spisu, soud neaplikoval právo přijaté zákonodárcem, ale své vlastní spravedlnostní představy. Závěry obou soudů jsou projevem libovůle.

6. Okresní soud k ústavní stížnosti sdělil, že z protokolu o veřejném zasedání plyne, že si stěžovatel ponechal lhůtu k podání stížnosti. Protokol je veřejnou listinou a stěžovatel neprokázal, že by jeho obsah byl nesprávný. Závěr o opožděnosti stížnosti je tedy namístě. Podle okresního soudu se na věc neuplatní ani judikatura Ústavního soudu vztahující se k počátku běhu lhůty pro podání stížnosti až od doručení rozhodnutí. Tato judikatura totiž vychází z nutnosti doručení rozhodnutí v řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích. O to však v projednávané věci nešlo.

7. Stěžovatel v replice uvedl, že nebyl seznámen s obsahem protokolu, nemohl tak vůči němu vznést námitky. K tomu ani neměl důvod, neboť usnesení okresního soudu č. j. 1 T 107/2012-144 mu bylo doručeno bez doložky právní moci. Nabyl tak dojem, že lhůta pro podání stížnosti počíná běžet až doručením usnesení. Také se utvrdil v tom, že soud zaprotokoloval jeho vyjádření, že se chce odvolat.

8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i příslušným trestním spisem; dospěl k závěru, že se ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 2/2016-152 jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

9. Ústavní soud nejprve zvažoval, zda na věc dopadají jeho předchozí závěry k počátku běhu lhůty pro podání stížnosti proti oznámenému usnesení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39) soud uvedl, že § 137 odst. 1 věta druhá trestního řádu určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení - buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud je stěžovateli nutno ve smyslu § 137 odst. 4 trestního řádu doručit opis usnesení obvodního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Toto náhled byl potvrzen i v pozdější judikatuře [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), sp. zn. I. ÚS 160/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 128/53 SbNU 615), sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461) a další], vždy však jde o rozhodnutí vyjadřující se k § 137 odst. 4 trestního řádu, tj. k povinnosti doručit opis usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 426/09 ze dne 9. 6. 2009 (N 134/53 SbNU 681) se Ústavní soud vyjádřil k požadavkům na řádné oznámení usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby (§ 137 odst. 3 trestního řádu). V projednávané věci se nejedná o rozhodnutí podle § 137 odst. 3, 4 trestního řádu, citované závěry se tedy neuplatní (v tom je vyjádření okresního soudu přiléhavé, přičemž stěžovatel je v replice ani nerozporoval). Lhůta pro podání stížnosti tedy počala běžet od oznámení usnesení jeho vyhlášením při veřejném zasedání v přítomnosti stěžovatele dne 9. 12. 2015.

10. K povaze protokolů o hlavním líčení či veřejném zasedání se Ústavní soud opakovaně vyjádřil; považuje je za veřejné listiny, které jsou důkazem o průběhu jednání [nález sp. zn. III. ÚS 628/2000 ze dne 26. 4. 2001 (N 67/22 SbNU 87) či usnesení sp. zn. III. ÚS 552/06 ze dne 12. 4. 2007 a sp. zn. II. ÚS 716/08 ze dne 20. 5. 2010]. Z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 143 plyne, že si stěžovatel ponechal lhůtu pro podání stížnosti. Naopak v protokolu není zaznamenáno, že by stěžovatel stížnost podal hned po oznámení napadeného usnesení. V tomto ohledu protokol odpovídá tvrzení stěžovatele, že na místě prohlásil, že se "chce odvolat". Pokud toto sdělil okresnímu soudu, soud to přiléhavě pochopil jako sdělení o tom, že stěžovatel později podá opravný prostředek (v tomto případě stížnost). Jakkoliv od laiků nelze očekávat takovou přesnost ve vyjadřování jako od právních profesionálů, stěží může soud vykládat vyjádření účastníka (strany) odlišně od jeho vlastního znění, pokud to není odůvodněno zvláštními okolnostmi plynoucími z povahy věci či průběhu řízení. Nic takového však ze spisu neplyne a stěžovatel to ani netvrdil.

11. Zjevně neopodstatněná je námitka stěžovatele, že nemohl uplatnit námitky vůči protokolu o veřejném zasedání, neboť ten mu nebyl doručen. Jeho doručení stěžovatel nežádal, možnosti nahlížet do spisu nevyužil (cit. usnesení sp. zn. II. ÚS 716/08). Pokud si stěžovatel opis protokolu nevyžádal, okresní soud neměl zákonnou povinnost mu jej zasílat (§ 65 odst. 1 ve spoj. s § 41 odst. 6 trestního řádu a contrario). Nabyl-li stěžovatel z usnesení doručeného dne 28. 12. 2015 dojem, že lhůta pro podání stížnosti je zachována, nemá to na běh zákonem určené lhůty vliv.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stížnost proti usnesení okresního soudu stěžovatel podal opožděně, nevyčerpal všechny procesní prostředky. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1070/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies