I. ÚS 605/16

30. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti MUDr. Svatopluka Černého, zastoupeného Mgr. Ivou Dvořákovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 14 Co 943/2015-74, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a Evy Černé, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. února 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 14 Co 943/2015-74 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 10 C 315/2014 se podává, že usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. června 2015 č. j. 10 C 315/2014-61 bylo zastaveno řízení o stanovení vyživovací povinnosti stěžovatele k vedlejší účastnici řízení jako jeho rozvedené manželce (výrok I.) a vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 41 624 Kč (výrok II.). Proti výroku II. podala vedlejší účastnice řízení odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením, jež bylo napadeno ústavní stížností, usnesení okresního soudu v napadeném II. výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu sice vyplývá, že se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně zavinění zastavení řízení, avšak překvapivě použil moderační ustanovení podle § 150 o. s. ř. Na možnost event. uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. nebyl stěžovatel upozorněn, uvedeného se nedomáhala nadto ani vedlejší účastnice řízení. Předmětná částka náhrady nákladů řízení není přitom pro stěžovatele zanedbatelná. Stěžovatel má za to, že v postupu odvolacího soudu lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, když ve svém odůvodnění tvrdí, že stěžovatel má finančně výhodné zaměstnání, kterému se může plně věnovat, a tedy náklady řízení, které po vedlejší účastnici řízení požaduje, nejsou pro něj tak významnou částkou. Pro úplnost stěžovatel uvedl, že jeho příjmy činí měsíčně cca 40 000 hrubého. Dobrovolně dohodl s vedlejší účastnicí řízení nadstandardní výši výživného na obě děti v celkové výši 25 000 Kč, s účinností od 1. září 2015 pak z důvodu poklesu jeho příjmů bylo výživné sníženo na částku celkem 18 000 Kč. Podle názoru stěžovatele odůvodnění napadeného rozhodnutí zásadním způsobem opomíjí skutečnosti vyplývající ze spisu a naopak aplikuje uvedené ustanovení § 150 o. s. ř. pouze na základě zcela tendenčních úvah, a to v rozporu s právem na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443), ze dne 31. října 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07 (N 176/47 SbNU 347), ze dne 11. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337) a ze dne 2. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14.

4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

6. K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud připomíná, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

7. Podstatou posuzovaného je aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem. Podle tohoto ustanovení platí, že "Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat." Jak nicméně plyne z relevantní ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)], že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva.

8. Je třeba uvést, že judikatura Ústavního soudu odpovídá rovněž rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. září 2013, Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10). Podle tohoto rozsudku je totiž třeba zohlednit skutečnost, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je soud, který má v úmyslu použít ustanovení § 150 o. s. ř., povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když zkušený právní zástupce ví o tom, že soud může použít ustanovení § 150 o. s. ř., a může kdykoli z vlastního popudu sdělit stanovisko svého klienta k této otázce, lze nicméně na základě výše uvedené judikatury v této záležitosti očekávat, že účastníkovi (jeho zástupci) bude doručeno odvolání, ke kterému se může vyjádřit (srov. aktuální usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3048/15, ze dne 22. března 2016 sp. zn. II. ÚS 3601/15, ze dne 5. dubna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3075/15 a ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 463/16).

9. Na tento rozsudek Evropského soudu pro lidská práva poté navázal plenární nález Ústavního soudu ze dne 11. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337), vydaný ve stejné věci v obnoveném řízení, v němž je uvedeno, že "Bylo pro naplnění práva na spravedlivý proces nezbytné, aby odvolací soud poučil žalovaného (stěžovatele) o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. a v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor (jak žádá i Evropský soud pro lidská práva), aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Je však třeba poukázat na to, že tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem "poskytnutí prostoru" umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít při jednání vůči přítomnému účastníku. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.)".

10. Z konfrontace okolností nyní projednávaného případu se shora citovanými judikatorními závěry plyne, že odvolací soud uvedené podmínky pro moderační postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. splnil, neboť stěžovateli doručil podané odvolání, ve kterém vedlejší účastnice řízení navrhovala zrušení nákladového výroku, a stěžovatel se k tomuto odvolání i písemně vyjádřil. Z odvolání podaného vedlejší účastnicí řízení (č. listu 65 až 67) vyplývá, že odvolání směřovalo do výroku II. a důvodem byla skutečnost, že v době podání návrhu byla bez zaměstnání, pokusy o jeho získání skončily neúspěšně, nikoli její vinou, ale protože upřednostňovala péči o nezletilé děti. Její celková představa o výši výživného byla cca 50 000 Kč. Při jednání dne 1. dubna 2015 došlo k dohodě účastníků, že bude upravena výše hodnoty vypořádání společného jmění manželů a původní částka stěžovatelem navržená ve výši 1 700 000 Kč, byla zvýšena o 50 000 Kč. Vedlejší účastnice řízení proto z důvodu, že ke zpětvzetí návrhu došlo pro chování stěžovatele, který jí uhradil částku 50 000 Kč navíc a v podstatě pohledávku na výživném splnil podle jejích představ (přičemž k této dohodě došlo při jednání soudu o výživném rozvedené manželky) a že zpětvzetí tedy nebylo učiněno bezdůvodně či v situaci, kterou by bylo možno označit za důkazní nouzi, ve které by se ocitla, navrhla, aby odvolací soud znovu rozhodl o výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

11. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s § 169 o. s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Odvolací soud dovodil, že nelze přehlédnout okolnosti daného případu, pro které uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovateli náklady řízení se jeví jako přílišná tvrdost a je zde na místě použít moderační ustanovení § 150 o. s. ř. (srov. str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu). Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani toto rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.

12. Stěžovatel zcela nepřípadně předpokládá, že na základě podané ústavní stížnosti Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 605/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies