I. ÚS 961/16

30. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Martiny Dočkalové, Dis., zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2016 č. j. 4 As 263/2015-33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 62 A 144/2015-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. března 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základních práv, konkrétně práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 6. srpna 2015, se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalované Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické Brno (dále jen " zdravotnická škola"), vydat ve lhůtě 30 dnů rozhodnutí ve věci ukončení studia stěžovatelky. V žalobě uvedla, že o ukončení studia byla informována na její vlastní žádost potvrzením ze dne 31. října 2014, jehož obsahem je sdělení, že dne 28. srpna 2014 neuspěla při komisionální zkoušce z parodontologie cvičení, čímž nesplnila podmínku pro ukončení 3. ročníku studia, stanovenou akreditovaným vzdělávacím programem v oboru Diplomovaná dentální hygienistka, a dále sdělení, že následujícím dnem, tj. dnem 29. srpna 2014 přestala být studentkou školy. Stěžovatelka měla za to, že ukončením studia dochází ke změně jejích práv, proto mělo být o této skutečnosti vydáno rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, které jí mělo být prokazatelně doručeno. Zdravotnická škola je tak podle názoru stěžovatelky v tomto směru nečinná. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 62 A 144/2015-39 žalobu stěžovatelky zamítl.

3. Kasační stížnost stěžovatelky, podanou proti rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl, a to rozsudkem ze dne 26. ledna 2016 č. j. 4 As 263/2015-33.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkala nesprávné právní posouzení ukončení jejího studia poté, co nevykonala komisionální zkoušku v posledním ročníku studia vyšší odborné školy. Podle názoru stěžovatelky nedochází v jejím případě k ukončení studia ze zákona, jak dovodily ve věci rozhodující soudy, ale je nutno k ukončení studia vydat rozhodnutí podle správního řádu. Výklad provedený Nejvyšším správním soudem považuje stěžovatelka za nesprávný v tom směru, že by ředitel vyšší odborné školy neměl pravomoc rozhodovat o ukončení studia, neboť tato pravomoc není uvedena v ustanovení § 165 odst. 2 školského zákona. Stěžovatelka uvedla, že je nyní v pozici, kdy nemá žádné rozhodnutí o ukončení studia, nemá jak doložit správním orgánům, např. Úřadu práce, ale i potencionálním zaměstnavatelům, datum a důvod ukončení jejího studia, kterým nedisponuje a vzhledem k názoru ve věci rozhodujících soudů disponovat ani nemůže. Stěžovatelka je tak bezmála dva roky v totální právní nejistotě, proti které se nemá jak účinně bránit a podle jejího názoru je takový stav v demokratické společnosti naprosto nepřípustný. Napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatelky jsou postižena vadami, které mají za následek porušení práva, jemuž odpovídá mimo jiné i právo na spravedlivý proces.

5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, zde zjistitelné nejsou.

9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.

10. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podstatou projednávané věci bylo posouzení otázky, zda za nečinnost zdravotnické školy lze považovat nevydání rozhodnutí o ukončení studia stěžovatelky, a to postupem podle § 67 odst. 1 správního řádu a zda lze z ustanovení školského zákona dovodit pravomoc ředitele školy rozhodovat o ukončení studia stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dovodil, že subsidiární použití správního řádu ve vztahu ke školskému zákonu přichází v úvahu pouze v případech, v nichž je správními orgány vykonávána jejich působnost podle školského zákona. K tomu dovodil, že z výčtu pravomocí ředitele školy rozhodovat o právech a povinnost v oblasti státní správy vymezeného v § 165 odst. 2 školského zákona je zřejmé, že v působnosti ředitele školy pravomoc rozhodovat o ukončení studia žáka nebo studenta pro nesplnění podmínek pro ukončení ročníku není zahrnuta. S ohledem na uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že řediteli školy nepřísluší vydávat rozhodnutí, jejichž faktickým následkem je ukončení studia žáka či studenta v jiných případech, než je vyloučení žáka či studenta ze školy a uzavřel, že zdravotnická škola nemá v posuzovaném případě pravomoc vydat rozhodnutí o ukončení studia stěžovatelky a nemůže tak být považována za nečinnou. K námitce stěžovatelky ve vztahu k tvrzené nesprávné aplikaci ustanovení § 68 odst. 3 školského zákona Nejvyšší správní soud konstatoval, že nebylo na místě zvolit přiměřené použití tohoto ustanovení, nýbrž přímou aplikaci § 102 odst. 7 věty druhé školského zákona. Pokud pak krajský soud dovodil, že k ukončení studia stěžovatelky došlo dne 29. srpna 2014, Nejvyšší správní soud má za to, že k ukončení studia došlo podle ustanovení § 102 odst. 7 věty druhé školského zákona již dne 30. června 2014. I když krajský soud posoudil tuto otázku v tomto ohledu částečně nesprávně, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že tato skutečnost nemá na zákonnost napadeného rozsudku žádný vliv, neboť nemůže ničeho změnit na závěru, že zdravotnická škola nemá v předmětné věci pravomoc vydat rozhodnutí o ukončení studia a nemůže tak být považována za nečinnou.

11. Ústavní soud nemá za to, že by posuzovaná věc dosáhla intenzity, nevyhnutelné pro ústavněprávní rozměr přezkumu a uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky, zaručených ústavním pořádkem České republiky.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 961/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies