II. ÚS 351/15 #2

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem Bílovec, Wolkerova 1140/2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2014 sp. zn. 13 Co 390/2014-148, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a M. Ď. a nezletilého L. D., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem Odry, se sídlem Odry, Masarykovo nám. 25, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. února 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále též "soud prvního stupně") ze dne 24. dubna 2014 č. j. 90 P 28/2010-101 bylo rozhodnuto, že se nezletilý syn stěžovatele, jenž byl tehdy ve věku 5 let, svěřuje do péče matky (výrok I). Stěžovateli byla uložena povinnost platit pro svého syna výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně k rukám matky, počínaje dnem 1. září 2013, vždy k prvému dni v měsíci předem (výrok II), jakož i povinnost zaplatit ve stanovenou dobu dlužné výživné za dobu od 1. září 2013 do 30. dubna 2014 ve výši 28 000 Kč (výrok III) a dlužné výživné od 1. května 2014 (výrok IV). Dále byl upraven jeho styk s nezletilým, a to tak, že v sudém kalendářním týdnu bude probíhat od pátku 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin a v lichém kalendářním týdnu od čtvrtku 7:00 hodin do pátku 18:00 hodin. Tento režim se neměl uplatnit v době letních školních prázdnin, kdy byl stěžovatel oprávněn stýkat se svým synem každoročně po dobu dvou po sobě jdoucích kalendářních týdnů v měsíci červenci a dvou po sobě jdoucích kalendářních týdnů v měsíci srpnu tak, aby na sebe tyto styky nenavazovaly, přičemž termíny styku v době letních školních prázdnin byl stěžovatel povinen sdělit matce nejpozději do 30. dubna každého roku a v roce 2014 nejpozději do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odlišný režim se měl týkat i jarních prázdnin, velikonočních prázdnin, podzimních prázdnin a období od 23. prosince do 26. prosince nebo od 26. prosince do 1. ledna následujícího roku, a to v závislosti na tom, zda jde o sudý nebo lichý rok (výrok V). Matce nezletilého byla stanovena povinnost jej ke styku se stěžovatelem připravit a ve stanovenou dobu před svým bydlištěm ke styku předat a ze styku převzít (výrok VI). Stěžovatel byl naopak povinen jej ke styku převzít a po styku odevzdat (výrok VII). Ve zbytku bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit státu náklady řízení ve výši 483 Kč (výrok VIII). Náhrada nákladů řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků (výrok IX).

3. Soud prvního stupně svěřil nezletilého do péče matky, neboť podle jeho názoru aktuálně velmi špatné vztahy mezi rodiči a neschopnost dosáhnout dohody, byť i o základních otázkách týkajících se dítěte, představují zásadní překážku řádného fungování střídavé péče. V režimu střídavé péče by za této situace potřeby dítěte nebyly zabezpečeny lépe, než jak by tomu bylo ve výlučné výchově u matky. Ve prospěch matčina výchovného prostředí měl svědčit i doposud poměrně útlý věk dítěte, skutečnost, že je to ona, kdo o něj převážně pečuje (posuzováno zpětně od jeho narození), aniž by bylo možné mít ke kvalitě této péče jakékoliv zásadní výhrady. Oběma rodičům lze stejnou měrou vytknout jejich neschopnost upozadit vlastní zájmy a vzájemnou averzi před potřebami dítěte, zejména potřebou vyrůstat v klidném a nekonfliktním rodinném zázemí. O tom svědčí i konzultace, kterou rodiče v průběhu řízení absolvovali v Centru psychologické pomoci v Novém Jičíně a v jejímž rámci se jim nepodařilo dosáhnout ani základní shody. Zachování častých kontaktů s otcem je nicméně jednoznačně v zájmu dítěte. Jak totiž bylo v řízení prokázáno, mezi oběma existuje vřelý vztah a stěžovatel je nepochybně schopen dítě výchovně vést a přispívat tak k rovnoměrnému vývoji jeho osobnosti.

4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. října 2014 č. j. 13 Co 390/2014-148 potvrdil výrok I a VIII rozsudku soudu prvního stupně (výrok I). Výroky II až VII změnil tak, že s účinností od 1. září 2013 stanovil stěžovateli povinnost platit výživné ve výši 4 000 Kč a rozhodl o jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné za období od 1. září 2013 do 31. října 2014 v celkové výši 14 000 Kč. Dále byl nově stanoven rozsah, v jakém je oprávněn stýkat se se svým synem. Může tak činit v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 16:00 hodin do následujícího pondělí 16:00 hodin a v každém lichém od čtvrtku 16:00 hodin do pátku 18:00 hodin. Tato úprava se neuplatní v období jarních prázdnin, velikonočních prázdnin a svátků, hlavních letních prázdnin a vánočních prázdnin a svátků, během nichž bude styk upraven obdobně jako podle rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud pouze upřesnil jednotlivá časová období (výrok II). Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III).

5. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce výchovy za věcně správné. V řízení mělo být prokázáno, že nezletilý má výborný vztah s oběma rodiči, prostředí u žádného z nich nepreferuje a oba rodiče jsou schopni péči o nezletilého zajistit. Z tohoto pohledu by jeho svěření do jejich střídavé péče nic nebránilo. Překážku pro takovéto rozhodnutí však lze nalézt v nedostatečné komunikaci rodičů, především neochotě a neschopnosti otce kooperovat s matkou v záležitostech týkajících se nezletilého, respektovat dříve uzavřené dohody a nejednat impulzivně a výlučně podle svého vlastního uvážení bez ohledu na názor matky jako druhého rodiče, jak tomu mělo být doposud. Uvedené totiž svědčí o nerespektování matky v její rodičovské roli a poněkud snížené výchovné způsobilosti otce, což se ostatně začíná negativně projevovat i na chování nezletilého, který dané situace využívá. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že prozatím nejsou splněny podmínky pro svěření nezletilého do střídavé péče, a že je v jeho zájmu, aby byl svěřen do výlučné péče matky za současné široké úpravy styku s jeho otcem. Tímto způsobem mělo být učiněno zadost právu dítěte na péči obou rodičů, jakož i právu otce o svého syna osobně pečovat a podílet se na jeho výchově.

II.
Argumentace stěžovatele

1. Stěžovatel považuje střídavou péči za nejvýhodnější řešení pro svého nezletilého syna, neboť oba rodiče jsou způsobilí o něj pečovat, mají zájem zajistit jeho výchovu a mají k tomu i vhodné podmínky. Potřeby nezletilého by právě tímto způsobem mohly být zajištěny nejlépe. Zdůrazňuje, že i přes stanovisko, podle něhož oba rodiče "sledují pouze vlastní obraz", své chování vůči matce během řízení zlepšil a měl a má snahu o komunikaci s ní. Blokace ze strany matky nicméně nemůže jít k jeho tíži a její negativní postoj nesmí být rozhodující pro určení péče o nezletilého. Sám má zájem na existenci harmonického a láskyplného prostředí pro svého syna, jakož i na tom, aby se již neopakovala konfliktní komunikace mezi rodiči a neměla tak vliv na osobnostní rozvoj dítěte.

2. Obecné soudy měly pochybit, jestliže při svém rozhodování nezkoumaly přání dítěte, přestože již bylo dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Rovněž jim lze vytknout, že nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru pedopsychologie k posouzení vhodnosti střídavé péče. Stěžovatel navrhoval i výslechy svědků, kteří by prokázali zajištění vhodného prostředí pro nezletilého či pomoc s péčí o něj. Za těchto okolností měl odvolací soud nedostatečně zkoumat kritéria, která je nutné při posuzování vhodnosti střídavé péče posoudit.

III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

3. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 90 P 28/2010 a vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 5. dubna 2016 č. j. II. ÚS 351/15-22 byl opatrovníkem nezletilého vedlejšího účastníka L. D. ustanoven Městský úřad Odry.

4. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 12. dubna 2016 v podstatě odkázal na obsah napadeného rozsudku. Ve vztahu k námitce nedostatečného zjištění názoru nezletilého zdůraznil, že v době jeho rozhodnutí byl nezletilý dítětem předškolního věku a stěží by jej tudíž bylo možné považovat za dítě natolik vyzrálé, aby bylo schopno posoudit dosah a všechny důsledky jeho přání. Již ve svém rozsudku navíc odvolací soud zdůraznil, že bere za prokázaný citový vztah nezletilého k oběma rodičům, jakož i to, že prostředí u žádného z rodičů nepreferuje, což je skutečnost svědčící pro svěření dítěte do střídavé péče. K námitce, že nebyl vypracován znalecký posudek z oboru pedopsychologie, resp. že nebyli vyslechnuti svědci, jejichž výslech stěžovatel navrhoval, odvolací soud dodává, že se tak stalo z důvodu nadbytečnosti takovéhoto dokazování. Skutkový stav, včetně vztahu nezletilého k oběma rodičům, schopnosti každého z nich zabezpečit péči o nezletilého i jejich schopnosti a ochotě spolu komunikovat a kooperovat, byl dostatečně objasněn důkazy v řízení provedenými. Ústavní stížnost proto odvolací soud nepovažuje za důvodnou.

5. Městský úřad Odry, odbor sociálních věcí, se ve svém vyjádření ze dne 21. dubna 2016 plně ztotožnil s napadeným rozsudkem, který považuje za správný a ku prospěchu nezletilého.

6. Vedlejší účastnice M. Ď. možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila.

7. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil svého práva na ně reagovat. Ve své replice ze dne 19. května 2016 sdělil, že považuje vyjádření opatrovníka nezletilého za zcela neprofesionální, když od vydání napadeného usnesení neprovedl žádné jednání ve vztahu k nezletilému, ani neprošetřil poměry u otce a matky. V rozporu se současnou praxí má být i vyjádření odvolacího soudu, který chce u jiných sporů znát názor dítěte. Jeho tvrzení o širokém styku odporuje judikatuře, neboť jeho prostřednictvím nelze střídavou péči nahradit. Realizace tohoto styku je navíc v současnosti značně omezena (zužována) s ohledem na nástup nezletilého do školy a jeho kroužky. Vzhledem k tomu, že se u otce změnily rodinné poměry, již nemá možnost ani denně jezdit přes bydliště nezletilého, jak tomu bylo u předešlého rozhodnutí, a je nutné, aby jeho věc byla řešena opětovně. Závěrem zdůraznil, že střídavá péče se jeví pro nezletilého jako nejvýhodnější řešení, když otec i matka jsou způsobilí o dítě pečovat, mají zájem zajistit jeho výchovu a mají k tomu vhodné podmínky.

IV.
Vlastní posouzení

8. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

9. Podstatou projednávané věci je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které neshledaly předpoklady pro svěření jeho nezletilého syna do střídavé péče. Konkrétně jim vytýká, že nedostatečně posoudily, zda je střídavá péče nejvýhodnějším řešením pro nezletilého, když neprovedly některé důkazy a nezjistily jeho názor.

10. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

11. Výklad a aplikace podústavního práva bývají zatíženy "kvalifikovanou" vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, tykajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, pak je - v souladu s výše uvedenými východisky jeho ústavněprávního přezkumu - třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily ústavnost zejména tím, že příslušné normy podústavního práva, zde konkrétně ty, které jsou obsaženy zejména v § 888, § 891 odst. 1 a § 908 ve spojení s § 907 občanského zákoníku, interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti, jež jsou zaručena čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Pokud však jde o stanovení samotného rozsahu styku a jeho modalit, toto ovšem je, jak patrno z výše uvedeného, věcí obecných soudů.

13. V tomto ohledu dále platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). To se nutně týká i rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 18 a násl.]; v případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), srov. i nález ze dne 13. března 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].

14. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovaná rozhodnutí).

15. Svěření dítěte do střídavé péče není automatické řešení při rozchodu rodičů. Ústavní požadavek na takovéto řešení, jenž lze dovodit z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, se uplatní pouze za předpokladu, je-li dán o střídavou péči skutečný a upřímný zájem ze strany obou rodičů (subjektivní kritérium) a je-li takovéto svěření v nejlepším zájmu dítěte (objektivní kritérium), což vyžaduje posouzení splnění výše uvedených čtyř kritérií, jakož i případných kritérií dalších, jež mohou vyplynout ze specifických okolností konkrétního případu [např. kritéria Výboru pro práva dítěte formulována v Obecném komentáři č. 14 ze dne 29. května 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2013, CRC/C/GC/14), mezi něž patří - kromě již zmíněných kritérií - např. péče o ochranu a bezpečí dítěte, příslušnost dítěte ke zranitelné skupině, právo dítěte na zdraví nebo jeho právo na vzdělání]. Mezi tato kritéria však nepatří nesouhlas jednoho z rodičů [např. nález ze dne 17. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05 (N 15/40 SbNU 123), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, zejména bod 28, nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13]. V této souvislosti stojí za zmínku, že naše právní úprava (§ 907 občanského zákoníku; předtím § 26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) nevyžaduje ke svěření dítěte do střídavé péče souhlas obou rodičů. V platném občanském zákoníku je úmysl zákonodárce nevyžadovat takovýto souhlas vyjádřen ještě zřetelněji, neboť je výslovně požadován jen u svěření do společné péče (srov. § 907 odst. 1 poslední věta), zatímco v případě střídavé péče uveden není.

16. Pokud jde o posuzování nejlepšího zájmu dítěte, v případě splnění výše uvedených kritérií se uplatní presumpce ve prospěch střídavé péče. Tato presumpce však může být vyvrácena, jsou-li k tomu pádné důvody. Střídavá péče by například nebyla v nejlepším zájmu dítěte, jestliže by pro něj vzhledem k jeho specifickému či psychickému stavu představovala nepřiměřenou zátěž (např. je-li dotčené dítě nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom; k tomu usnesení ze dne 15. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 2441/13), nebo když rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria zhruba ve stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [např. nález ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13].

17. Ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči (kterou je třeba odlišit od nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, jenž přípustným důvodem naopak není). Absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která sleduje jen "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) nebo nález ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)].

18. Rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou z nich a hledat nejvhodnější způsob, jak mu vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při jeho svěřování do péče pouze jednoho z nich. Dítě by pak mělo být svěřeno právě do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (nález ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 32).

19. Ve vztahu ke kritériu přání dítěte Ústavní soud zdůrazňuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." K tomu je ovšem třeba dodat, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. Při zohlednění přání dítěte musí obecné soudy vzít v úvahu jeho věk a rozumovou a emocionální vyspělost a posoudit míru objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. srpna 2010 (N 172/58 SbNU 503) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2661/10]. Zároveň musí zvážit způsob jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. I v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

20. Ústavní soud nakonec zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu, kterým nevyhoví rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno a musí v něm být náležitě vyloženo, na základě jakých skutečností nebylo v konkrétním případě rodiči vyhověno a jaké kroky byly učiněny k případnému odstranění daných překážek.

21. Uvedená východiska ústavněprávního přezkumu se uplatní i v projednávané věci, přičemž Ústavní soud právě jejich prizmatem zkoumal, zda obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. V tomto směru lze shrnout, že obecné soudy považovaly podmínky pro svěření nezletilého do střídavé péče rodičů - stěžovatele a vedlejší účastnice - za v zásadě splněné. Stěžejní důvod, pro který rozhodly jinak, spočíval v problematické (konfliktní) komunikaci mezi rodiči, resp. jejich špatných vztazích a neschopnosti dosáhnout dohody byť i o základních otázkách týkajících se dítěte.

22. V této souvislosti je třeba uvést, že závěr o přetrvávajících konfliktech mezi rodiči má oporu v provedených důkazech, a z ústavněprávního hlediska jej není důvod jakkoliv rozporovat. Vzájemné konflikty vyvolávalo již "pouhé" předávání dítěte za účelem realizace pravidelného styku stěžovatele s ním, kdy z jeho strany docházelo k nepravidelnostem a nerespektování vzájemných domluv, přičemž tato nespolupráce rodičů při výchově nezletilého se promítala i do jejích dalších stránek (např. způsob léčby nezletilého, apod.). Přisvědčit lze i zjištění, že v době rozhodování byla jakákoliv dohoda mezi rodiči ohledně způsobu výchovy nezletilého či úpravy styku s ním stěží představitelná, jakož i o tom, že některá (v rozsudku blíže popsaná) jednání otce svědčila o nerespektování matky v její rodičovské roli a jeho poněkud snížené výchovné způsobilosti. Jestliže za této situace dospěly obecné soudy k závěru, že v nejlepším zájmu dítěte je - alespoň prozatím - svěření dítěte do péče matky, avšak za současného umožnění styku otce s nezletilým v maximální možné míře, pak lze tento jejich závěr akceptovat. Toto rozhodnutí rovněž reflektuje skutečnost, že nezletilý má výborný vztah s oběma rodiči, prostředí u žádného z nich nepreferuje a oba rodiče jsou schopni péči o nezletilého zajistit. Výhrady lze mít nicméně k poměrně stručnému odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména pokud jde o poměřování zjištěných skutečností z hlediska nejlepšího zájmu dítěte, byť tento nedostatek - za současného zohlednění obsahu příslušného spisu a provedených důkazů - při celkovém posouzení nezakládá nepřezkoumatelnost úvah odvolacího soudu.

23. Ústavní soud nesdílí ani námitky stěžovatele ohledně provedeného dokazování. Obecné soudy v rámci provedeného dokazování zjistily přání dítěte a promítly je do svých rozhodnutí. Rovněž se řádně vypořádaly s některými navrhovanými důkazy, které odmítly provést pro jejich nadbytečnost. Podstatné přitom je, že žádný z těchto důkazů by se nemohl promítnout do výsledku řízení, neboť obecné soudy neměly pochybnost, že z hlediska přání nezletilého i schopnosti rodičů pečovat o něj neexistuje překážka, která by bránila jeho svěření do střídavé péče. Ani zde tedy nelze spatřovat žádné pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jeho práv na rodinný život a na péči o děti, jež jsou zaručena čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny.

24. Závěrem Ústavní soud dodává, že obecné soudy svá rozhodnutí založily mimo jiné na okolnostech, které v době jejich rozhodování sice bránily svěření nezletilého do střídavé péče, u nichž však do budoucna nebylo možné vyloučit změnu právě ve prospěch tohoto řešení. S ohledem na deklarovanou překážku tak bude především na stěžovateli, zda změní (případně v mezidobí změnil) svůj přístup a chování zejména ve vztahu k matce nezletilého, což by mohlo otevřít prostor - samozřejmě při zohlednění všech dalších relevantních okolností - ke střídavé péči. Možnost navrhnout v tomto směru novou úpravu výchovných poměrů mu zůstává otevřena.

25. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 351/15 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies