II. ÚS 1605/15 - Právo účastníka řízení vyjádřit se k použití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř.

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Z práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14.06.2016 sp. zn. II. ÚS 1605/15)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky TJ Sokol Rokytnice, se sídlem Rokytnice 204, Rokytnice, zastoupené Mgr. Miroslavem Remešem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 177, Valašské Klobouky, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 2. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-290, ve výrocích č. II., III. a IV., ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. 4. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-302, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:

I. Výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 2. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-290, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 14. 4. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-302, bylo zasaženo právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 2. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-290, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 14. 4. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-302, se proto ruší.


Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 9. 2014, č.j. 28 C 179/2012-244, bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky parcely p.č. A1 zapsané na LV č. A2 pro obec Rokytnice, k.ú. Rokytnice u Slavičína u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Klobouky, se zamítá (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni nahradit stěžovatelce TJ Sokol Rokytnice společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 42.108,- Kč (výrok II.).

2. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelka byla ve věci úspěšná, když žaloba o určení podílového spoluvlastnictví k předmětnému pozemku dle stanovených podílů žalobců byla jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatelka tak má právo na náhradu nákladů, které jí vznikly bráněním svého práva u soudu a o náhradě nákladů řízení tak okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. (viz s. 9 rozsudku okresního soudu).

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 2. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-290, bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku II. změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a že na nákladech řízení státu před soudy obou stupňů jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit částku 5.323,- Kč a stěžovatelka částku 5. 323,- Kč (výrok IV.).

4. Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení (výroky II., III., IV.) krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se z úřední povinnosti zabýval možností aplikace ustanovení § 150 o.s.ř., tedy tím, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zčásti nebo zcela přiznat. Důvody pro aplikaci citovaného ustanovení a změnu rozsudku okresního soudu ve výroku II. pak odvolací soud shledal v okolnostech případu spočívajících v tom, že řízení bylo vyvoláno žádným z účastníků nezaviněným duplicitním zápisem vlastnického práva k předmětnému pozemku, přičemž odstranění uvedené duplicity v zápisu bylo v zájmu všech účastníků řízení, když podstata vzniklého sporu (a ostatně i neúspěšnosti žalobců) spočívala ve vydání vadného správního rozhodnutí. V návaznosti na uvedené pak byly obě strany řízení zavázány také k náhradě nákladů státu spočívající ve znalečném ve výši 10.646,- Kč (viz s. 6-7 rozsudku krajského soudu).

5. Opravným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 14. 4. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-302, byl rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 2. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-290, opraven ve výroku IV. tak, že namísto žalobcům nesprávně uložené povinnosti společně a nerozdílně zaplatit částku "5.323,-Kč" , je správně částka "2.323,- Kč", když celkové náklady státu činily 10.646,- Kč, přičemž v době vydání opravovaného rozhodnutí odvolacím soudem byla již část těchto nákladů uhrazena ze zálohy složené žalobci, a to ve výši 3.000,- Kč.

II.

6. Podle přesvědčení stěžovatelky bylo postupem krajského soudu a vydáním napadeného rozsudku porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásada rovnosti účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

7. Stěžovatelka uvádí, že žalobci nebyli ve sporu úspěšní a proto má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů celého řízení. Avšak krajský soud dospěl k závěru, že je potřeba aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele přitom spatřoval v tom, že řízení bylo vyvoláno duplicitním zápisem vlastnického práva, který byl založen vadným rozhodnutím Pozemkového úřadu Zlín ze dne 7. 8. 1995. Odstranění duplicity pak bylo podle krajského soudu v zájmu všech účastníků.

8. Napadený rozsudek krajského soudu stěžovatelka považuje v prvé řadě za překvapivý. Namítá, že v průběhu celého odvolacího řízení nebyla písemně ani při jednání upozorněna, že krajský soud uvažuje o aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., když se ostatně ani žádný z účastníků řízení jeho použití nedovolával. Tímto postupem tak podle stěžovatelky krajský soud nedostál podmínkám pro moderační postup podle ustanovení § 150 o.s.ř., když ji zbavil práva vyjádřit se k aplikaci tohoto ustanovení. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že už jen z tohoto důvodu musí být rozsudek krajského soudu v napadených výrocích zrušen. V této souvislosti pak stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2994/14.

9. Dále se domnívá, že nemohou obstát ani důvody, pro které krajský soud přistoupil k aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. Krajský soud podle stěžovatelky totiž zcela pominul, že žalobci mohli už před podáním žaloby zjistit, že jim nebyl vydán původní pozemek ve zjednodušené evidenci, nýbrž neexistující pozemek, stejně jako to, že na sporném pozemku se nachází fotbalové hřiště a že je tedy dána překážka k restituci tohoto pozemku. Podle stěžovatelky tak mohli snadno dospět k závěru, že jejich nabývací titul je nicotný a že z tohoto důvodu nemohou být ve sporu úspěšní.

10. Protože rozhodnutí o nákladech řízení neodpovídá průběhu a výsledku řízení a protože uplatněný důvod nenaplňuje hypotézu ustanovení § 150 o.s.ř., považuje stěžovatelka rozsudek krajského soudu v napadených výrocích o nákladech řízení za svévolný. Stěžovatelka uzavírá, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně pochybil, pokud jí v průběhu řízení neumožnil vyjádřit se k zamýšlenému moderačnímu postupu i pokud vůbec ustanovení § 150 o.s.ř. použil, aniž by k tomu byly dány dostatečné důvody, a je přesvědčena, že tak byla porušena její ústavně zaručená základní práva.

III.

11. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a vyjádření vedlejších účastníků řízení - žalobců, kteří se v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 179/2012 domáhali určení podílového spoluvlastnictví k předmětnému pozemku.

12. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 1. 2016, odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že aplikace § 150 o.s.ř. nevycházela z toho, na základě jakého nabývacího titulu účastníci odvozovali svá vlastnická práva, ale z objektivně a stranami řízení nezpochybňované skutečnosti jim známé od okamžiku, kdy se dozvěděli o vzniku duplicitního zápisu, že podstatou vzniku sporné záležitosti byl právě uvedený duplicitní zápis, podle kterého každému z nich svědčil nabývací vlastnický právní titul. V uvedené objektivní okolnosti případu shledal odvolací soud důvod zvláštního zřetele hodný pro výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, na kterém by nic nezměnil případně jiný a zřejmě protichůdný názor účastníků.

13. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve vyjádření také uvedl, že se v projednávané věci dle svého názoru nedopustil libovůle, nýbrž aplikoval zákonné ustanovení a tento postup odůvodnil, když ustanovení § 150 o.s.ř. je součástí platného právního řádu a pro jeho aplikaci nestanoví zákon žádné zvláštní podmínky. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně dále vyjádřil své přesvědčení, že rozhodnutí o nákladech řízení je součástí rozhodnutí ve věci samé a lze jen těžko předkládat účastníkům k vyjádření možnost aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. ještě v průběhu odvolacího řízení, pakliže soud nedospěl k rozhodnutí ve věci samé, neboť rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je integrální součástí rozhodování ve věci samé a dochází k němu v průběhu neveřejné závěrečné porady senátu.

14. Žádný z vedlejších účastníků se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyjádřil.

15. Ústavní soud nezasílal vyjádření účastníka řízení k replice stěžovatelce, neboť to nepokládal za účelné, s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, jejíž právní závěry jsou pro nynější rozhodnutí zásadní povahy a jimiž je Ústavní soud vázán. Ve svém důsledku by se totiž jednalo o zbytečné prodlužování řízení [obdobně viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 77/73 SbNU 373), nález sp. zn. IV. ÚS 2543/13 ze dne 24. 2. 2015 nebo nález sp. zn. I. ÚS 1207/15 ze dne 7. 7. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické verzi dostupná na http://nalus.usoud.cz].

IV.

16. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a vyjádření účastníka řízení a po prostudování spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je zásadně záležitostí obecných soudů. Výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy však může být v určitých případech natolik extrémní, že zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout právě tehdy, došlo-li v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, a posléze rozhodnutím v něm vydaným, k porušení základních práv a svobod stěžovatele chráněných ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu v projednávaném případě podle názoru Ústavního soudu také došlo.

18. Přestože k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces přistupuje Ústavní soud zdrženlivě, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, jakkoliv se může v určitých případech citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod, neztrácí ze zřetele, že rozhodnutí o nákladech řízení je integrální součástí řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) a další].

19. V podústavní rovině představuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení postup zákonem předvídaný a dovolený, z hlediska zachování práva na spravedlivý proces je však podmíněn tím, že obecný soud, shledá-li pro takový závěr odpovídající důvody, jež musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, odklon od pravidla vyjádřeného v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a využití zákonné výjimky řádně a přesvědčivě odůvodní. Ústavní soud stanovil jisté ústavněprávní limity vztahující se k povinnosti obecného soudu řádně a přesvědčivě odůvodnit své rozhodnutí nepřiznat náhradu nákladů řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337)], vyjádřil se též k rozsahu uvážení, kterým obecný soud disponuje ve vztahu k vlastnímu posouzení otázky existence důvodů hodných zvláštního zřetele [srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317), nález sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006 (N 63/40 SbNU 623), nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)], a zaujal stanovisko i k procesním podmínkám aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. [obdobně viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2337/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 81/73 SbNU 415)].

V.

20. Podstatou nyní projednávaného případu je přitom právě otázka aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu odvolacím soudem, v důsledku čehož nebylo stěžovatelce coby v předmětném řízení úspěšnému účastníkovi přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Podle tohoto ustanovení platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

21. Aplikací a interpretací ustanovení § 150 o.s.ř. se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, jak plyne již z výše uvedeného, zabýval opakovaně. Z ustálené judikatury Ústavního soudu relevantní pro právě projednávaný případ [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 44/52 SbNU 443)] přitom plyne kromě jiného také to, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na spravedlivý proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku.

22. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva (shodně viz např. také nález sp. zn. II. ÚS 2994/14 ze dne 2. 4. 2015).

23. Je třeba uvést, že tato judikatura Ústavního soudu odpovídá rovněž rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013, Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10). Podle tohoto rozsudku je třeba zohlednit skutečnost, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je soud, který má v úmyslu použít ustanovení § 150 občanského soudního řádu, povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když zkušený právní zástupce ví o tom, že soud může při rozhodování o náhradě nákladů řízení použít ustanovení § 150 občanského soudního řádu a může kdykoli z vlastního popudu sdělit soudu stanovisko svého klienta k této otázce, lze nicméně na základě výše uvedené judikatury v této záležitosti očekávat, že účastník (jeho zástupce) bude soudem výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil. Nelze tedy vytýkat účastníkovi, že jen požaduje použití obecného pravidla pro náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu, stanoveného v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

24. Na tento rozsudek Evropského soudu pro lidská práva poté navázal plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337), vydaný ve stejné věci v obnoveném řízení, v němž je uvedeno, že "pro naplnění práva na spravedlivý proces bylo nezbytné, aby odvolací soud poučil žalovaného (stěžovatele) o možném použití moderačního práva podle § 150 o.s.ř. a v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor (jak žádá i Evropský soud), aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Je však třeba poukázat na to, že tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem poskytnutí prostoru umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o.s.ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít při jednání vůči přítomnému účastníku. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání."

25. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že v podstatě totožnou problematikou se již zabýval v celé řadě předchozích nálezů. Kromě již zmíněných nálezů sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 44/52 SbNU 443), sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337), a nálezu sp. zn. II. ÚS 2994/14 ze dne 2. 4. 2015, na který odkazovala v ústavní stížnosti sama stěžovatelka, lze upozornit například také na následující nálezy: nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2337/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 81/73 SbNU 415), nález sp. zn. I. ÚS 1593/15 ze dne 25. 8. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3550/13 ze dne 25. 8. 2015, ale i na mnohé další. Velká část z těchto nálezů navíc předcházela datu vydání ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu.

VI.

26. Požadavkům, které vyplývají z právě naznačené a již poměrně rozsáhlé judikatury Ústavního soudu, však odvolací soud v nyní souzené věci nevyhověl, když podmínkám pro moderační postup podle § 150 o.s.ř. nedostál, přestože obecné soudy jsou judikaturou Ústavního soudu vázány. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 2. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-290, ani z obsahu spisu vedeného Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 179/2012 neplyne, že by odvolací soud dal účastníkům řízení najevo, že uvažuje o aplikaci § 150 o.s.ř. a dal jim prostor k tomu, aby se k jím zamýšlené aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu mohli vyjádřit. Neučinil vůči nim v této souvislosti žádnou výzvu k vyjádření, a to ani v písemné formě ani při jednání dne 18. 2. 2015, jemuž byli přítomni jak jednatel a advokát stěžovatelky, tak jeden z žalobců, který vystupoval v roli obecného zmocněnce a byl při jednání také zastoupen advokátem. Předmětná částka náhrady nákladů řízení (42.108,- Kč), kterou byli žalobci povinni společně a nerozdílně stěžovatelce podle výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 9. 2014, č.j. 28 C 179/2012-244, zaplatit, přitom není zanedbatelná.

27. Odvolací soud tak svým postupem a vydaným rozhodnutím, resp. výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 2. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-290, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 14. 4. 2015, č.j. 59 Co 500/2014-302, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

28. Ústavnímu soudu proto z výše uvedených důvodů nezbylo, než stěžovatelce vyhovět a napadené výroky tohoto rozsudku podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit, a to aniž by tímto svým kasačním rozhodnutím chtěl jakkoliv předjímat rozhodnutí krajského soudu, jež tento ve vztahu k moderačnímu právu ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. znovu učiní.

29. Ústavní soud přitom již nezkoumal další námitky stěžovatelky, které se vztahovaly k samotnému posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 150 o.s.ř. Vyhověním ústavní stížnosti se totiž stěžovatelce otevírá procesní prostor, ve kterém jí krajský soud umožní, aby se před přijetím nového rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřila k uvažované aplikaci § 150 o.s.ř. a uplatnila v tomto směru svoje návrhy a tvrzení, se kterými se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá. Pokud tedy krajský soud opětovně shledá, že existují důvody hodné zvláštního zřetele pro využití moderačního práva soudu podle § 150 o.s.ř., vytvoří účastníkům řízení nejprve procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci a teprve poté zváží, zda a jakým způsobem ustanovení § 150 o.s.ř. v dané věci skutečně aplikovat či nikoliv.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. května 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1605/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies