II. ÚS 1412/16

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti STARBRIGHT s. r. o., se sídlem Praha 9, Uherská 618, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem, se sídlem Praha 2, Belgická 38, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 9 To 91/2016, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 KZN 1069/2013-800 a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 28. 3. 2013, č. j. OKFK-1041-5/TČ-2013-251300, za účasti Krajského soudu v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a 4, v článku 26 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 1 a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle popisuje chronologii svého jednání s orgány činnými v trestním řízení a jejich rozhodování, a vyslovuje své přesvědčení, že na straně orgánů činných v trestním řízení dochází ke zcela nedůvodným průtahům, které stěžovatelku značně poškozují. Stěžovatelka má za to, že ani Krajský soud v Brně, ani Krajské státní zastupitelství v Brně ve svých rozhodnutích nezohledňují přiměřenost užití nástroje zajištění peněžních prostředků ve vztahu k rozsahu a dosavadní délce trvání zajištění s ohledem na specifika stíhané trestní věci a nadbytečné průtahy v řízení způsobené "kompetenčními spory" orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak nebylo zohledněno, že daná situace může vést k insolvenci stěžovatelky, která vždy plnila své daňové povinnosti řádně a včas. Závěrem stěžovatelka zásadně odmítá dosavadní závěry orgánů činných v trestním řízení o tom, že by zajištěné prostředky měly pocházet z trestné činnosti, neboť tyto představují kupní cenu za stěžovatelkou dodaný olej třetím osobám, s tím, že je zcela absurdní a nelogické, aby měly zajištěné finanční prostředky původ v trestné činnosti, resp. že by byly právě tou výší daně z přidané hodnoty, kterou společnost PLURIBUS IMPAR s. r. o., neodvedla státu.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 28. 3. 2013 č. j. OKFK-1041-5/TČ-2013-251300 byly zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatelky (až do výše 930 000 eur). Žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků byla usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 KZN 1069/2013-800 zamítnuta. Proti citovanému usnesení stěžovatelka podala stížnost, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem Ústavním soudu.

6. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

7. Proti napadenému usnesení Policie České republiky o zajištění peněžních prostředků podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. 9 To 171/2013. Ústavní stížnost podanou 3. 5. 2016 je proto třeba opakovaně hodnotit jako podanou až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k tomuto usnesení Policie České republiky tedy musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný opožděně.

8. Pokud se týká rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Brně a Krajského soudu v Brně, zde je třeba poukázat na to, že zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Zajištění má dočasný charakter a svou povahou nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci. Jde o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování zákonných podmínek přiměřená účelu. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Ústavní soud se opakovaně touto problematikou zabýval a judikoval, že takové rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odstavec 2 Listiny, též čl. 2 odstavec 3 Ústavy), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odstavec 1, čl. 2 odstavce 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odstavce 2 a 3 Listiny).

9. V projednávané věci Krajské státní zastupitelství v Brně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedlo, že se jedná o osmou žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků, přičemž její odůvodnění a argumentace je prakticky obsahově totožná s argumentací, použitou v předchozích žádostech, které byly předmětem přezkumu již dříve. Krajské státní zastupitelství v Brně zdůrazňuje, že skutečnosti zjištěné dosavadním prověřováním podle § 158 trestního řádu odůvodněně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a ve věci jsou dále prováděny policejním orgánem úkony směřující ke zjištění a řádnému zadokumentování skutkového stavu věci. S poukazem na poměrnou náročnost věci jak po stránce rozsahu, tak i skutkové a právní složitosti, je stále ještě nutno některé skutečnosti, které mohou mít zásadní význam pro další procesní postup v dané kauze, objasnit cestou prověřovacích úkonů a zajistit pro účely trestního řízení důkazní prostředky v takovém rozsahu, aby bylo možné v dané věci objektivně rozhodnout. Krajské státní zastupitelství v Brně dále poukazuje na skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně místa sídla stěžovatelky, a tedy i k nucené změně příslušného správce daně. Z dosavadní praxe orgánů činných v trestním řízení a s ohledem na předmět činnosti, obchodní aktivity, komoditu dotčeného zboží a způsob zajišťování přepravy, je dle Krajského státního zastupitelství zřejmé, že ke změnám v místě sídla daňového subjektu obvykle dochází v případech, kdy se dotčený daňový subjekt snaží ztížit práci správci daně při provádění daňové kontroly nebo i orgánů činných v trestním řízení, příp. zastřít určité skutkové okolnosti nebo zmařit zajištění důkazních prostředků apod. Krajské státní zastupitelství v Brně je proto přesvědčeno, že i nadále trvají důvody zajištění předmětných finančních prostředků.

10. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že trvá důvodné podezření z daňového úniku na dani z přidané hodnoty ve velkém rozsahu v souvislosti s trestnou činností mimo jiné i zástupců stěžovatelky, a to jako článku v řetězci s dalšími zájmovými subjekty. Za účelem objasnění jedné ze stěžejních otázek, u kterého daňového subjektu v řetězci dochází ke vzniku intrakomunitárního zdanitelného plnění z hlediska daně z přidané hodnoty, bylo vyžádáno zpracování znaleckého posudku přibraným znalcem. Krajský soud v Brně dále konstatoval, že v prověřování věci je průběžně pokračováno a jsou prováděny procesní úkony směřující k řádnému objasnění skutkového stavu věci, přičemž s ohledem na značný rozsah věci, skutkovou i právní náročnost této věci lze očekávat ukončení prověřování této věci v řádech 1 či 2 měsíců, přičemž aktuálně probíhá ze strany policejního orgánu vyhotovování usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 trestního řádu. Z těchto důvodů má soud za to, že s ohledem na velký rozsah této věci a její všestrannou náročnost nejsou dány průtahy při prověřování této trestní věci, jak uvedl ostatně i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2815/15, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatelky. Krajský soud v Brně proto zastává názor, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že zajištěné peněžní prostředky na účtu stěžovatelky mohou pocházet z trestné činnosti, že se jedná v případě těchto peněžních prostředků o výnosy z trestné činnosti, takže důvody zajištění těchto peněžních prostředků trvají i nadále.

11. Ústavní soud neshledal v namítaném postupu orgánů činných v trestním řízení pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře [např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)] opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. V případě probíhajícího řízení je proto na místě jistá zdrženlivost Ústavního soudu při posuzování procesních rozhodnutí v průběhu řízení, zejména pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda v řízení nedochází k závažným vybočením a zásahům do zaručených práv účastníků řízení. V projednávaném případě však stěžovatelka neuvedla nic, co by svědčilo o porušení procesních pravidel, respektive základních práv stěžovatelky, jimiž jsou orgány činné v trestním řízení vázány. Jak Krajské státní zastupitelství v Brně, tak i Krajský soud v Brně postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily, když z jejich rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé okolnosti odůvodňující dobu, po kterou trvá zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, především závažnost prověřované trestné činnosti [má jít o pomoc ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku], jakož i složitost trestní věci, kdy bylo nezbytné podrobné zmapování finančních toků, včetně zadání vypracování znaleckého posudku.

12. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v předmětné věci již soulad zajištění peněžních prostředků stěžovatelky s výše uvedenými požadavky posuzoval, přičemž dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a její ústavní stížnosti usnesením sp. zn. IV. ÚS 2479/14 ze dne 18. 11. 2014, usnesením sp. zn. IV. ÚS 1117/15 ze dne 9. 6. 2015 a usnesením sp. zn. II. ÚS 2815/15 ze dne 16. 12. 2015 odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné. Protože v mezidobí od tohoto rozhodnutí do podání současně posuzované ústavní stížnosti nedošlo k žádným podstatným změnám a ústavní stížnosti jsou založeny na téměř totožné argumentaci, Ústavní soud nemá důvod, aby svá předchozí rozhodnutí přehodnocoval.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1412/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies