II. ÚS 3316/15 - Chybná interpretace obsahu dovolání Nejvyšším soudem vedoucí k jeho odmítnutí pro nepřípustnost

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Jestliže stěžovatelé ve svém dovolání namítají, že odvolací soud nařídil exekuci na splnění povinnosti, která není exekučním titulem uložena, jde o námitky nesprávného právního posouzení materiálních předpokladů vykonatelnosti exekučního titulu, a nikoliv nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry odvolacího soudu, zda před podáním návrhu na zahájení exekuce došlo ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem, jak v odůvodnění napadeného usnesení stručně v závorce konstatuje Nejvyšší soud. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive jeho odůvodnění, se míjí s argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatelů zaručených čl. 36 odst. 1.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14.06.2016 sp. zn. II. ÚS 3316/15)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Mrkáčka a 2) Milady Mrkáčkové, zastoupených Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem Dlážděná 4/1586, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 29 Co 10/2015-132, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 3156/2015-232, za účasti obce Hrazany, Hrazánky 7, 399 01 Milevsko, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 3156/2015-232, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 3156/2015-232, se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění:

I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2015, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je jimi, podle názoru stěžovatelů, zasahováno do jejich práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 10. 2014, č. j. 23 EXE 2464/2013-104, 117 EX 3875/13, byla zastavena exekuce, vedená u okresního soudu pod sp. zn. 23 EXE 2464/2013. Okresní soud v citovaném usnesení konstatoval, že předmětným exekučním titulem je rozhodnutí Městského úřadu Milevsko, odbor dopravy, ze dne 23. 7. 2013, č. j. MM 21315/2013 OD/ZN, vydané v řízení o obnovení pokojného stavu podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "exekuční titul"), podle jehož výroku bylo stěžovatelům uloženo "obnovit předchozí pokojný stav spočívající v umožnění ničím nerušeného průchodu a průjezdu veřejnosti po cestě z Klisince do Kováčova, okr. Písek, přes Oboru Pekárkův Mlýn, odstraněním pohyblivých (otevíracích) plotových dílů - vrat umístěných v oplocení Obory Pekárkův mlýn v místech pojezdových roštů na cestě z obce Klisinec do obce Kovářov". Podle okresního soudu je citovaná povinnost, kterou měli stěžovatelé jako povinní splnit, zcela jasně a konkrétně specifikována, a to odstranit předmětné pohyblivé plotové díly.

Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé povinnost podle exekučního titulu splnili ještě před nařízením exekuce tím, že předmětné pohyblivé plotové díly odstranili. I přes to, že faktický stav byl ke dni rozhodnutí takový, že volný průjezd a průchod daným místem nebyl možný (na daném místě byly instalovány pevné zábrany), je exekuční soud v exekuci zcela vázán konkrétním vymezením povinnosti v předmětném exekučním titulu, přičemž nelze tyto povinnosti nijak rozšiřovat v závislosti na tom, co se následně mezi účastníky řízení stane, a proto okresní soud shora citovaným usnesením danou exekuci zastavil.

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se exekuce, vedená pod sp. zn. 23 EXE 2464/2013, nezastavuje. Podle závěru krajského soudu nebyla první část výroku exekučního titulu splněna, nedošlo ani k obnovení pokojného stavu. Skutečnost, že jedna zábrana byla nahrazena druhou v jiném provedení, podle krajského soudu znamená, že povinnost nebyla splněna a v exekuci je nutno pokračovat. Pokud by se totiž podle krajského soudu přistoupilo na výklad podaný ve shora uvedeném usnesení okresního soudu, docházelo by ke zmnožování sporu, neboť by oprávněný musel neustále podávat nové a nové návrhy podle toho, jaký způsob překážky by povinní použili.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož podstatou námitek dovolatelů (stěžovatelů) byl jejich nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, zda před podáním návrhu na zahájení exekuce došlo ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadené usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým, neboť odvolací soud, aniž stěžovatele upozornil na to, že považuje ve věci za důležitý jiný aspekt než to, jak široké je vymezení povinnosti uložené exekučním titulem, zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé se totiž domnívají, že spor mezi stranami exekučního řízení spočíval v určení rozsahu povinnosti uložené exekučním titulem. Ta však byla podle tvrzení stěžovatelů splněna, neboť místním šetřením okresního soudu bylo zjištěno, že pohyblivé plotové díly stěžovatelé odstranili a povinnost uloženou exekučním titulem tímto splnili, ačkoliv na místě samém byly instalovány pevné zábrany.

Porušení zásady předvídatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podle stěžovatelů promítlo do dalšího průběhu řízení, neboť pokud by odvolací soud před vydáním rozhodnutí prezentoval stěžovatelům svůj právní názor, stěžovatelé by před soudem namítli právní úpravu obsaženou v § 351a občanského soudního řádu, se kterým jsou závěry napadeného usnesení odvolacího soudu v rozporu. Uvedené pak samo o sobě představuje podle stěžovatelů porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dále namítají, že odvolací soud napadeným usnesením zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces tím, že se v odůvodnění tohoto usnesení dostatečně nezabýval jejich námitkami směřujícími k zodpovězení otázky, zda bylo pověření Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 12. 2013, č. j. 23 EXE 2464/2013-27, 117 EX 3875/13, ve spojení s pověřením ze dne 22. 5. 2014, č. j. 23 EXE 2464/2013-75 (dále jen "pověření"), kterým byla podle exekučního titulu zahájena exekuce k vymožení nepeněžité povinnosti, dostatečně určité a vykonatelné a zda se exekučním návrhem navrhovatel skutečně domáhal splnění stejné povinnosti, která byla přiznána exekučním titulem.

Podle stěžovatelů napadené usnesení odvolacího soudu tím, že jím byl jejich návrh na zastavení exekuce zamítnut, ačkoliv ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem, tj. k odstranění pohyblivých plotových dílů, již došlo, vytváří situaci, kdy je soudní exekutor nucen k tomu, aby prováděl exekuci mimo či nad rámec pověření. Tím je podle stěžovatelů narušen princip právní jistoty a dochází k porušení práva na spravedlivý proces a stejně tak je porušen čl. 2 odst. 2 Listiny.

Protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu spatřují stěžovatelé v tom, že ačkoliv v dané věci šlo výhradně o právní posouzení věci, především o posouzení otázky, jaká je povinnost vymezená v exekučním titulu a v pověření, Nejvyšší soud přesto dovolání stěžovatelů odmítl, čímž se dopustil odepření spravedlnosti a zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém se podle jejich názoru tento soud vypořádal s jejich rozsáhlou a podrobně odůvodněnou právní argumentací, obsaženou v jejich dovolání (a jeho doplnění), v podstatě toliko jedinou a navíc nepravdivou větou.

V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2016, stěžovatelé uvádějí, že předmětná exekuce nebyla do dnešního dne zastavena resp. ukončena, přičemž se soudní exekutor opakovaně dopustil nezákonného zásahu do jejich vlastnického práva, když opakovaně prováděl exekuci již splněné nepeněžité povinnosti. S ohledem na naléhavost věci, kdy podle stěžovatelů hrozí další provedení nezákonné exekuce, resp. nezákonného zásahu do vlastnického práva stěžovatelů, navrhují stěžovatelé, aby Ústavní soud projednal jejich věc přednostně.

II.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o námitku stěžovatelů, že v dovolání vymezili otázky zakládající přípustnost dovolání, setrvává dovolací soud na svém závěru uvedeném v napadeném rozhodnutí, že tomu tak není a že spočívají pouze na jejich nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, což založit přípustnost dovolání nemůže. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Obec Hrazany, jako vedlejší účastník (oprávněný), ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 2016, podepsaném starostou obce, mimo jiné uvedla, že stěžovatelé neustále v exekučním řízení, proti jehož výsledkům brojí, a to i ve své ústavní stížnosti, úmyslně ignorují jednu z částí vykonatelného exekučního titulu, na jehož základě byla exekuce nařízena, totiž svoji povinnost zajistit obnovení pokojného stavu spočívajícího v ničím nerušeném průchodu a průjezdu veřejnosti po předmětné cestě a zdůrazňují jen tu část exekučního titulu, která jim ukládá odstranění předmětných pohyblivých (otevíracích) plechových dílů - vrat. Stěžovatelé tento protiprávní stav dále udržují, v rozporu s pravomocnými rozhodnutími exekučních soudů a dokonce maří výkon exekuce, když ihned po provedení exekuce znovu cestu zatarasili, a to ještě silnější zábranou. Se sporem stran ohledně toho, co ukládá exekuční titul, se odvolací soud podle vedlejšího účastníka přezkoumatelným způsobem vypořádal a jeho rozhodnutí nebylo nikterak překvapivé a je řádně odůvodněno. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že odvolací i dovolací soud považují výrok exekučního titulu za jeden celek, ze kterého není možno vytrhávat jen část, která se stěžovatelům hodí a popírat formalisticky smysl a účel tohoto výroku jako celku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu podle vedlejšího účastníka žádné znaky překvapivosti či odnětí spravedlnosti nebo práva na spravedlnost nevykazuje.

S ohledem na obsah Ústavnímu soudu zaslaných vyjádření nebylo třeba je rozesílat k replice stěžovatelům, neboť v nich nebyly ve vztahu k nyní posuzované věci uvedeny žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat.

III.
Vlastní hodnocení Ústavního soudu

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, a především dovolání stěžovatelů a jeho doplnění, dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zčásti opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to při posuzování přípustnosti jejich dovolání, jak je dále vysvětleno.

Nejprve Ústavní soud připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03).

Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 upozornil, že v řadě svých předchozích rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12), mezi které lze, jak je uvedeno výše, nepochybně zařadit i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání. Ústavní soud dále ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 konstatoval, že "jestliže Nejvyšší soud odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".

Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud posoudil dovolání jako vadné s odůvodněním, že dovoláním byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, protože podstatou námitek dovolatelů (stěžovatelů) je jejich nesouhlas se skutkovými závěry dovolacího soudu, zda před podáním návrhu na zahájení exekuce došlo ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem. Nejvyšší soud toto "stručné" odůvodnění opřel o ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu. Toto ustanovení v první větě uvádí, že "v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno". Toto pravidlo představuje výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 občanského soudního řádu, neboť umožňuje provést pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná, že jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny.

Z hlediska nyní posuzovaného případu Ústavní soud předně konstatuje, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně uvedl důvod odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, který shledal ve faktické polemice dovolatelů pouze se skutkovým stavem projednávané věci. Za této situace se tedy Ústavní soud soustředil na otázku, zda skutečně v podaném dovolání stěžovatelé vznášeli pouze námitky skutkového charakteru, a bylo tudíž namístě dovolání pro nepřípustnost z těchto důvodů odmítnout. Ústavní soud dospěl však k závěru, že tak tomu nebylo a Nejvyšší soud přístupem k posouzení jejich dovolacích námitek porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu.

V dovolání ze dne 20. 2. 2015 stěžovatelé totiž mimo jiné uvedli, že: "Povinní považují za jednoznačné, že Rozhodnutím (exekuční titul) byla povinným uložena jediná konkrétní povinnost, totiž odstranit Pohyblivé díly...Žádná jiná konkrétní povinnost ukládána není. Obrat ´umožnění ničím nerušeného průjezdu veřejnosti po cestě z Klisince do Kovářova, okr. Písek přes Oboru Pekárkův mlýn´ zjevně slouží k popisu toho, co se rozumělo pokojným stavem, do něhož mělo být zasaženo...Nejde o žádnou druhou povinnost, která by byla ukládána...Oprávněný ale v rozporu s uvedeným podal exekuční návrh ke splnění úplně jiné povinnosti - totiž obnovit ničím nerušený průchod a průjezd veřejnosti v místech pojezdových roštů...Protože v tomto případě byl exekuční návrh podán k vymožení povinnosti jiné - daleko širší, je jednoznačně dán důvod pro zastavení exekuce. Exekuční soudy jsou totiž při zahajování exekuce podle názoru povinných vázány exekučním návrhem a nemohou tento návrh nijak modifikovat či upravovat tak, aby se dostal do souladu s exekučním titulem. Pokud Napadené usnesení (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 29 Co 10/2015-132) spočívá na jiném závěru, je nesprávné" (list č. 208, spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 23 EXE 2464/2013).

Podle názoru Ústavního soudu tak stěžovatelé ve svém dovolání nenapadali skutkové závěry krajského soudu o tom, že stěžovatelé sice pohyblivé plotové díly odstranili, ale volný průjezd a průchod daným místem nebyl možný, neboť na daném místě byly instalovány pevné zábrany, resp. stěžovatelé se v podaném dovolání se skutkovými závěry krajského soudu nijak nerozcházejí. Shora uvedené námitky stěžovatelů obsažené v dovolání se totiž týkají otázky, zda takto soudem zjištěný a stěžovateli v dovolání nerozporovaný skutkový stav lze považovat za splnění povinnosti uložené exekučním titulem. Podstatou těchto dovolacích námitek stěžovatelů je proto otázka právního posouzení materiálních předpokladů vykonatelnosti exekučního titulu.

Podle § 261a odst. 1 občanského soudního řádu výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti - tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.

Podle judikatury Nejvyššího soudu je jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 občanského soudního řádu, může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení exekuce (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2021/2007 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004 pod poř. č. 183).

Jestliže tedy stěžovatelé ve svém dovolání namítají, že odvolací soud nařídil exekuci na splnění povinnosti, která není exekučním titulem uložena, jde o námitky nesprávného právního posouzení materiálních předpokladů vykonatelnosti exekučního titulu, a nikoliv nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry odvolacího soudu, zda před podáním návrhu na zahájení exekuce došlo ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem, jak v odůvodnění napadeného usnesení stručně v závorce konstatuje Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud tedy pochybil při výkladu podaného dovolání, které striktně hodnotil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci, ačkoliv stěžovatelé činili sporným především právní hodnocení daného případu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive jeho odůvodnění, se tudíž míjí s argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatelů zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (viz též nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016).

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.

Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud nepřezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za této situace předčasný, neboť úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit stěžovateli podané dovolání a náležitě se vypořádat s jejich právní argumentací (aniž by samozřejmě Ústavní soud jakkoliv předjímal rozhodování Nejvyššího soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. května 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 3316/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies