II. ÚS 154/16

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem, se sídlem Jezuitská 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 850/2015-54 ze dne 23. září 2015, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 10/2015-1393 ze dne 10. března 2015 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 21 T 86/2013-1300 ze dne 25. listopadu 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu dle čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 21 T 86/2013 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), ve znění účinném do 30. 11. 2011, trojnásobným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a dvojnásobným přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce příslušníka ozbrojených sil bezpečnostního sboru a strážníka obecní policie na 5 let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších třech obviněných.

3. Odvolání stěžovatele, obviněných R. S. a Z. S. a státního zástupce (podaného v neprospěch obviněných do výroku o trestu), Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl.

4. Stěžovatel a obviněný Z. S. napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním. Stěžovatel v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry, přičemž namítá, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Poukazuje na to, že soudy pominuly jeho obhajobu ve všech směrech, především stran nevěrohodnosti obviněného S. s ohledem na jeho minulost a předchozí odsouzení, a nijak nehodnotily výpověď státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi Mgr. Foldyny. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není dle stěžovatele zřejmé, jak jednotlivé důkazy hodnotil. Soudy odvolací i dovolací se námitkami obhajoby zabývaly pouze formálně, bez jakéhokoliv dalšího vyjádření. Stěžovatel odkazuje na judikát Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 4 Tdo 958/2010 ze dne 15. 12. 2010), ve kterém byl vysloven shodný právní názor s Ústavním soudem ve věci tzv. opomenutých důkazů, na obecné zásady spravedlivého procesu a na povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Domnívá se, že soudy postupovaly v rozporu s čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť porušily ústavní princip zákonnosti postupu orgánů státní moci a ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, když se nedostatečně zabývaly navrženými důkazy, čímž porušily povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., což v důsledku vedlo k nesprávnému posouzení věci.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatel namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, vedoucí k vadnému právnímu posouzení skutků, jichž se měl dopustit. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.

8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.

9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu však nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Při hodnocení výpovědi obviněného S., který stěžovatele i obviněného J. usvědčoval z trestné činnosti, si byl vědom toho, o jakou osobu se jedná. Jednotlivé skutky však posuzoval nejen samostatně, ale i komplexně v návaznosti na další skutková zjištění. Nadto výpověď obviněného S. k jednotlivým skutkům neshledal jako osamocený usvědčující důkaz, ale vyhodnotil ji i ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpověďmi jiných svědků, u nichž nezjistil žádný důvod, který by je znevěrohodňoval či snižoval jejich důkazní sílu, a s listinnými důkazy. Neopomenul ani zhodnotit výpověď svědka Mgr. Foldyny (státního zástupce), který se neformálně scházel v předprocesních stádiích řízení s policistou Mgr. Petrem Čechem, přičemž jejich schůzky byly zaměřeny na to, aby pracovníci Generální inspekce bezpečnostních sborů získali informace o vztazích policistů z Břeclavi s podsvětím. Přezkoumatelným způsobem též vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě uplatněné stěžovatelem. Řádně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.

10. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvního stupně, a konstatoval, že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou úplná a správná. I když si lze představit podrobnější odůvodnění jeho rozhodnutí, nelze mu bez dalšího vytýkat, že na námitky stěžovatele proti provádění a hodnocení důkazů reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60).

11. Námitky, směřující proti provádění a hodnocení důkazů, řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nezjistil žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a že stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů, kdy se neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. V tom ostatně stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti, v níž pouze opakuje některé námitky uplatněné v dovolacím řízení.

12. Lze uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním, a rovněž právní kvalifikaci skutků, jichž se stěžovatel dopustil, nelze nic vytknout. Stran právního posouzení stěžovatel ani žádné konkrétní výhrady nevznáší.

13. Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením spáchaných skutků. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 154/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies