II. ÚS 1769/15

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Bohdana Sikory, zastoupeného Mgr. Martinem Šmukem, advokátem se sídlem Milíčova 1670/12, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2014, č. j. 56 Co 363/2010-123, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 4. června 2010, č. j. 28 E 78/2010-15, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku – Místku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. června 2010, č. j. 28 E 78/2010-15, nařídil podle notářského zápisu sepsaného Mgr. Zuzanou Geroldovou ze dne 21. prosince 2006, č. j. NZ 447/2006 (dále jen „notářský zápis“) výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného (stěžovatele) v tomto usnesení blíže specifikovaných (dále též „předmětné nemovitosti“), a to k zajištění pohledávky oprávněného ve výši 4,312.500 Kč.

3. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) usnesením ze dne 31. ledna 2014, č. j. 56 Co 363/2010-123, rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. To se stalo za situace, kdy předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. srpna 2010, č. j. 56 Co 363/2010-38, a ze dne 22. prosince 2011, č. j. 56 Co 363/2010-97, jimiž bylo výše uvedené usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl zamítnut, zrušil Ústavní soud České republiky nálezy ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 3381/10 (N 138/62 SbNU 167) a ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 1470/12 (N 197/71 SbNU 343). Podstatou sporu byla otázka určitosti notářského zápisu. Odvolací soud rozhodoval v intencích výše citovaných nálezů Ústavního soudu a dovodil, že notářský zápis je dostatečně určitý a obsahuje všechny náležitosti stanovené v § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. prosince 2006, jakož i obecné náležitosti podle § 63 notářského řádu, včetně vymezení lhůty k plnění, a to přesto, že v jiném exekučním řízení, avšak týkajícím se téhož oprávněného, téhož povinného a vedeného na základě téhož exekučního titulu, soudy dospěly k závěru o neurčitosti exekučního titulu a tento závěr byl potvrzen Ústavním soudem, kdy byla ústavní stížnost oprávněného odmítnuta (viz usnesení ze dne 17. března 2011 sp. zn. III. ÚS 3603/10).

4. Následné dovolání povinného pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, č. j. 26 Cdo 2656/2014-166, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud posoudil otázku vykonatelnosti notářského zápisu z hlediska náležitostí vyžadovaných § 71b odst. 1 písm. c) a e) notářského řádu a vázanosti právním názorem vysloveným Ústavním soudem ve výše citovaných kasačních nálezech v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů o určitosti exekučního titulu, a to jednak ve vztahu k otázce určení lhůty k plnění, jednak v otázce označení skutečnosti zakládající pohledávku. Poukazuje přitom na nejednotnou praxi Ústavního soudu ve věci týkající se téhož exekučního titulu (srov nález sp. zn. II. ÚS 3381/10 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3603/10). Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že notářský zápis je v otázce určení lhůty k plnění neurčitý a tato neurčitost nemůže být překlenuta výkladem. Pokud odvolací soud došel k určení konkrétního data počátku lhůty plnění, překročil meze přípustného výkladu právního jednání účastníků a vlastní úvahou nahradil jejich chybějící určitou vůli. Stěžovatel se domnívá, že právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10 je na projednávaný případ nepřiléhavý. Podle názoru stěžovatele nelze upřednostňovat smluvní svobodu v situaci, kdy je povinný jednostranně vystaven zásahu veřejné moci do svých majetkových práv, a to bez práva na projednání existence nároku před soudem v rámci nalézacího řízení. Nad zásadou smluvní volnosti musí převážit právo účastníka na spravedlivé projednání jeho sporné povinnosti. Obdobně stěžovatel argumentuje v otázce označení skutečnosti zakládající pohledávku. I v této otázce bylo zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno Ústavním soudem (nález sp. zn. II. ÚS 1470/12) s tím, že Ústavní soud zopakoval priority zákonně – konformního výkladu, smluvní autonomie a přednosti občana před státem. I v tomto případě se však stěžovatel domnívá, že exekuční titul neobsahuje označení konkrétní právní skutečnosti, která by zakládala povinnost vůči němu jakožto povinnému. Podle názoru stěžovatele není Dohoda o narovnání ze dne 21, prosince 2006 skutečností, na níž se zakládá pohledávka vůči povinnému ve smyslu § 71b odst. 1 písm. c) notářského řádu, neboť se jedná toliko o označení listiny. Opakovaně zdůrazňuje, že z obsahu notářského zápisu nevyplývá konkrétní právní důvod, proč by měl plnit peněžní částku oprávněnému.

III.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

7. Úvodem je třeba podotknout, že Ústavní soud se v rámci exekučních řízení vedených u Okresního soudu ve Frýdku – Místku na základě téhož exekučního titulu, zabývá věcí, a to ať již z podnětu jednoho či druhého účastníka, v podstatě již počtvrté. Nyní je podstatou argumentace polemika stěžovatele s rozhodnutím zejména odvolacího soudu, jehož závěry ovšem vyplynuly ze závazného právního názoru vysloveného Ústavním soudem ve výše citovaných nálezech sp. zn. II. ÚS 3381/10 a sp. zn. II. ÚS 1470/12. Stěžovatel ovšem pouze opakuje svoji argumentaci, kterou uplatňoval v průběhu celého exekučního řízení a na niž dal Ústavní soud zcela jednoznačnou odpověď ve výše uvedených nálezech. Závěry vyplývající z kasačních nálezů Ústavního soudu přitom není třeba opakovat, neboť jsou účastníkům řízení dobře známy. Ústavní soud je přesvědčen, že odvolací soud ve stávající věci rozhodl právě v intencích citovaných nálezů, a proto nemá důvod, aby na danou problematiku nahlížel jinak, a to podle představ stěžovatele. Z uvedených důvodů je možno na uvedené nálezy v celém rozsahu odkázat a ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.

8. Pokud stěžovatel poukazoval na rozdílná rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věci, je třeba mu přisvědčit, nicméně na druhou stranu je třeba si uvědomit, že pro rozhodování Ústavního soudu je závazný toliko názor vyslovený v nálezu, resp. nosné důvody nálezu a teprve v případě, že se senát při své rozhodovací činnosti hodlá od dřívějšího právního názoru vysloveného v nálezu odchýlit, má povinnost předložit otázku k posouzení plénu [srov. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. V dané věci, resp. v obdobné věci vycházející ovšem ze stejného exekučního titulu, bylo přitom jako první rozhodnuto usnesením (viz usnesení ze dne 17. března 2011 sp. zn. III. ÚS 3603/10) a až teprve poté byl vydán nález ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 3381/10, na nějž navázal nález ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 1470/12. Ústavní soud nevidí důvod, proč by se měl od závěrů obsažených v nálezech odchylovat a volit postup předvídaný v § 23 zákona o Ústavním soudu.

9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1769/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies