II. ÚS 2723/15

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Š. S., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 198/2015-218 ze dne 3. 6. 2015, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 42 P 130/2013 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 130/2013-39 ze dne 25. 4. 2013 byly nezletilé děti O. a V. svěřeny na dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky (dále též "stěžovatelka") a otci bylo uloženo přispívat na výživu O. částkou 3 500 Kč měsíčně a na výživu V. částkou 2 500 Kč měsíčně, a to počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství (výrok I.), a návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem na dobu do rozvodu byl zamítnut (výrok II.). K odvolání otce podaného do výroku o výživném Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 26 Co 327/2013-86 ze dne 9. 10. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se výživného změnil tak, že výživné pro O. stanovil částkou 3 000 Kč měsíčně a výživné pro V. částkou 2 000 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č. j. 13 C 34/2013-17 ze dne 18. 12. 2013 bylo manželství stěžovatelky s otcem nezletilých rozvedeno. Podáním ze dne 20. 7. 2014 stěžovatelka navrhla zvýšení výživného a doplacení dlužného výživného za dobu před rozvodem. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 130/2013-177 ze dne 10. 2. 2015 byla otci stanovena povinnost přispívat na výživu O. částkou 3 300 Kč měsíčně a na výživu V. částkou 2 200 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2014 (výrok I.), byl vyčíslen nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2014 do 31. 1. 2015 (výrok II.) a návrh stěžovatelky na určení výživného na obě děti za trvání manželství (za dobu od 25. 4. 2013 do 21. 1. 2014) byl zamítnut (výrok IV.). O odvolání stěžovatelky do výroků I. a IV. uvedeného rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na velmi stručné odůvodnění napadeného rozsudku stran potvrzení zamítavého výroku o dlužném výživném za dobu do rozvodu, kdy se odvolací soud bez bližšího vysvětlení ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Takové odůvodnění považuje za nepřezkoumatelné a porušující právo na spravedlivý proces. Poukazuje na ustanovení § 859 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), dle něhož vyživovací povinnost není součástí rodičovské odpovědnosti, přičemž úvahu soudů obou stupňů, že rozvod manželství vytváří překážku rozhodnout zpětně o výživném pro dítě za dobu před rozvodem, označuje za nesprávnou. Odkazuje též na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti související s dětmi, a má za to, že soudy potřebnou soudní ochranu oprávněným zájmům dětí neposkytly, když návrh na přiznání výživného za dobu do rozvodu manželství zamítly.

Ústavní soud v prvé řadě posoudil splnění podmínek řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Byť se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, její argumentace směřuje výhradně proti té části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na určení výživného za dobu do rozvodu manželství. Vzhledem k tomu, že vůči další části uvedeného výroku, týkající se potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla otci stanovena povinnost přispívat na výživu nezl. O. měsíčně částkou 3 300 Kč a na výživu nezl. V. částkou 2 200 Kč počínaje dnem 1. 9. 2014, stěžovatelka žádné výhrady nevznáší, Ústavní soud přezkoumal pouze tu část výroku napadeného rozsudku, proti níž brojí uplatněnými námitkami. V tomto rozsahu ústavní stížnost splňuje podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i příslušného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud považuje dále za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech, které dříve upravoval zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, a které jsou od 1. 1. 2014 obsaženy v části druhé občanského zákoníku. V rodinných věcech (s výjimkou manželského majetkového práva) ostatně není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné ani dovolání jako mimořádný opravný prostředek [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; dále jen "o. s. ř."]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru, který by jedině mohl vést k vydání zrušujícího nálezu, však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí Odvolacího soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže odvolací soud na odvolací námitky stěžovatelky reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně.

Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že obecně se lze domáhat vyrovnání dluhu na výživném pro nezletilé děti, který vznikl za dobu před rozvodem manželství, a že nic nebrání soudu v tom, aby o tomto dluhu na výživném rozhodl i za situace, kdy manželství rodičů bylo již pravomocně rozvedeno, neboť platný občanský zákoník v tomto ohledu nic konkrétního nestanoví, resp. výslovně nezakazuje, že by nebylo možné o takovém výživném i přes pravomocný rozvod manželství rozhodnout.

Na druhé straně však nelze opomenout, že návrh stěžovatelky na úpravu péče a výživy za dobu před rozvodem byl výrokem II. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 4. 2013 č. j. 42 P 130/2013-39 zamítnut s odůvodněním, že bylo v řízení prokázáno, že rodiče vedou společnou domácnost. Otec totiž ve svém vyjádření k návrhu stěžovatelky i v rámci účastnického výslechu u jednání před soudem prvního stupně dne 16. 4. 2013 uvedl, že nadále žije společně se stěžovatelkou i dětmi v rodinném domě a odevzdává jí všechny peníze, které vydělá, což stěžovatelka u tohoto jednání potvrdila. Pokud se po vydání uvedeného rozsudku situace změnila (stěžovatelka v návrhu na určení doplatku dlužného výživného za dobu před rozvodem od 25. 4. 2013 do 21. 1. 2014 ve výši 30 000 Kč tvrdila, že bezprostředně po vyhlášení rozsudku dne 25. 4. 2013 účastníci zrušili společnou domácnost, přičemž otec začal na výživu dětí přispívat až s odstupem dvou měsíců pohyblivou částkou), mohla proti zamítavému výroku uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, který obdržela dne 10. 5. 2013, brojit odvoláním a domáhat se úpravy péče a výživy i za dobu před rozvodem s poukazem na to, že s otcem společnou domácnost nevedou. To však neučinila, neboť odvolání si podal pouze otec, a nadto v odvolacím řízení shodně s otcem při jednání dne 9. 10. 2013 potvrdila, že otec na výživné pro děti přispívá částkou 3 700 Kč, přičemž se o žádném dluhu na výživném nezmiňovala.

S ohledem na uvedené skutečnosti má Ústavní soud za to, že soudy nepochybily, pokud návrhu stěžovatelky na stanovení dlužného výživného pro děti za dobu před rozvodem nevyhověly. Proto ani názor odvolacího soudu vyslovený v napadeném rozsudku, že za situace, kdy předchozím rozsudkem soudu prvního stupně byl pravomocně zamítnut návrh na úpravu poměrů nezletilých pro dobu před rozvodem manželství jejich rodičů, nelze tuto otázku upravovat zpětně, se ve světle zjištěných okolností tohoto konkrétního případu nejeví jako naprostá libovůle, která by podstatným způsobem negovala právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2723/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies