IV. ÚS 462/16

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ludmily Köhlerové, zastoupené Mgr. Petrem Kvapilem, advokátem se sídlem Národní 21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. října 2015 č. j. 26 Cdo 801/2015-498, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 č. j. 18 Co 308/2014-461 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. února 2014 č. j. 11 C 174/2009-406, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2016, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka [dále rovněž "žalobkyně a)"] všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva na soudní a jinou právní ochranu.

II.

Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí u Obvodního soudu pro Prahu 8 probíhal pod sp. zn. 11 C 174/2009 občanskoprávní spor mezi žalobci a) Ludmilou Köhlerovou a b) Bajramem Fazliu a žalovaným BYTOVÝM DRUŽSTVEM A1. Žalobci se domáhali určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. X v domě č. p. A2 (dále též "předmětný byt"), kterou jim dne 11. 6. 2009 dal právní předchůdce žalovaného - Městská část Praha 8. Žalovaní tvrdili, že k výpovědi z bytu nebyl dán tehdy požadovaný souhlas Rady Městské části Praha 8 a že neexistovaly ani pronajímatelem uplatněné výpovědní důvody.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. února 2014 č. j. 11 C 174/2009-406 byla žaloba zamítnuta.

Soud prvního stupně konstatoval, že ve sporu bylo prokázáno, že žalobkyně a) se stala na základě nájemní smlouvy ze dne 8. 3. 1995 nájemcem předmětného bytu, po uzavření sňatku se žalobcem b) vzniklo oběma manželům právo společného nájmu bytu. Soud dospěl k závěru, že po formální stránce výpověď splňuje náležitosti výpovědi z nájmu bytu. Ze skutkového zjištění, k němuž dospěl tento soud, bylo nepochybně prokázáno, že žalobkyně získala koupí do svého výlučného vlastnictví v roce 2003 další bytovou jednotku o velikosti 4+1 o celkem 149 m2 na adrese A3. Jestliže tedy oba žalobci měli ke dni výpovědi z nájmu předmětného bytu právo užívat i "druhý byt" je zřejmé, že neměli žádný spravedlivý důvod pro užívání předmětného nájemního bytu a výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) občanského zák. byl pronajímatelem uplatněn důvodně.

Pokud šlo o další aplikovaný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák. (neužívání bytu nebo užívání jen občas bez vážných důvodů), dospěl po provedeném dokazování soud prvního stupně ke shodnému závěru o jeho naplnění s tím, že od konce roku 1999 předmětný byt žalobkyně (ani žalobce) neužívali k bydlení, a to ani občas.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně a) rozsudkem ze dne 20. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 801/2015-498 zamítl. Dospěl přitom k závěru, že pro posouzení platnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, dané podle § 711 odst. 2 písm. c), písm. d) tehdy platného a účinného občanského zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není významné, že tyto výpovědní důvody již nejsou výslovně uvedeny v novém občanském zákoníku (č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Za nedůvodné označil dovolací soud i další námitky uvedené v dovolání.

III.

Projednávanou ústavní stížností stěžovatelka zpochybňuje především skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně naplnění výpovědních důvodů podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) a písm. d) tehdy účinného občanského zákoníku. Dále tvrdí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami žalobců, že po nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt.

Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka v neprovedení "série důkazů navržených žalobci" a dále v tom, že důkazy v řízení provedené byly "zcela nesprávně vyhodnoceny, resp. byly z nich vyvozeny závěry odporující realitě".

Soudu prvního stupně stěžovatelka vytýká, že na projednávanou věc měl aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., o rozporu s dobrými mravy, neboť v době doručení výpovědi Městská část Praha 8 již nemohla mít v úmyslu předmětný byt dále pronajímat pro sociální účely za regulované nájemné, přičemž vlastnictví druhého bytu žalobkyní prý nemohlo nijak jít na úkor pronajímatele.

Stěžovatelka uvádí, že skutková zjištění, k nimž dospěl především soud prvního stupně, neodpovídají provedeným důkazům, proto také právní závěry z nich vyvozené jsou prý nesprávné. Stěžovatelka rozporuje věrohodnost výpovědí jednotlivých svědků, přičemž odkazuje na výpovědi své dcery a na svou účastnickou výpověď.

Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

IV.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a s ohledem na skutečnost, že se mohl zabývat jen přezkumem z hlediska tvrzené protiústavnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva.

Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené principy dospěl k závěru, že postup obecných soudů v projednávané věci, který vyústil v napadená rozhodnutí, nelze obecně označit za svévolný či extrémně nepřiměřený či jinak neústavní.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, o jaké důkazy opřel Obvodní soud pro Prahu 8 svá skutková zjištění, jak tyto důkazy hodnotil ve smyslu ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a z jakých důvodů považoval doplnění dokazování ohledně zjišťování naplnění výpovědních důvodů za nadbytečné či irelevantní.

Ústavní soud se ztotožnil i se způsobem rozdělení důkazních břemen v projednávané věci tak, jak to učinil soud prvního stupně, který současně jasně vytyčil meze dokazování, které považoval pro náležitě zjištěný skutkový stav předmětné věci za relevantní.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály požadavkům kladeným v ústavně právní rovině na dokazování a zjišťování skutkového stavu a neshledal nic, co by mohlo odůvodnit jeho zásah ve formě kasačního nálezu.

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení, že obecné soudy nepřihlédly ke všem okolnostem projednávané věci a nehodnotily je ve vzájemných souvislostech. Důvody, které vedly k zamítnutí žaloby, byly velmi podrobně a přehledně uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupě, přičemž Ústavní soud má jak skutková zjištění tohoto soudu, tak i právní závěry, které z nich vyvodil, za správné a odpovídající provedeným důkazům.

Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka zcela nepřípustně očekává, že Ústavní soud přehodnotí provedené důkazy tak, jak to odpovídá jejímu vlastnímu hodnocení. Taková kompetence však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud nezjistil v napadených rozhodnutích žádná zásadní pochybení, která by dosahovala ústavněprávní dimenze.

Jestliže stěžovatelka poukazuje na závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezech ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (týkající se problematiky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy) a ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09, v němž se Ústavní soud zabýval povinností obecných soudů dospěl po provedeném řízení k spravedlivému a předvídatelnému soudnímu rozhodnutí (v otázce promlčení nemajetkové újmy), jsou tato označená rozhodnutí Ústavního soudu (dostupná na http://nalus.usoud.cz) zcela mimo rámec právní problematiky, týkající se nyní projednávané věci. V nálezu ze dne 10. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/02 Ústavní soud v souvislosti s výkladem pojmu "vážné důvody" neužívání bytu nájemcem, resp. jeho užívání "jen občas" dospěl k závěru, že vážnost důvodů neužívání bytu musí být zvažována především z objektivního hlediska, nikoli ze subjektivního hlediska, přičemž musí být vzaty v úvahu jak zájmy nájemce, tak i pronajímatele. Z argumentace stěžovatelky je však zjevné, že "vážnost důvodů neužívání bytu" poměřuje pouze vlastním subjektivním hlediskem (ať již je to zvětšení jejího majetku nebo výhodná finanční investice), objektivní důvody (především na řádném užívání bytu nájemcem), které v době výpovědi nepochybně na straně pronajímatele existovaly, jako nepodstatné zcela pomíjí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů respektovala příslušnou judikaturu Ústavního soudu.

S ohledem ke všem důvodům výše vyloženým Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože předmětnou ústavní stížnost odmítl, neshledal Ústavní soud důvod k tomu, aby vyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 462/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies