III. ÚS 2652/15

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Ostrava-Poruba, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Ostrava 1, Sokolská třída 21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 8. 2015 č. j. 28 Cdo 697/2015-180 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2014 č. j. 71 Co 229/2014-129, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Ostravě a PaedDr. Miroslavy Weberové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 31. 8. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, UNIMEX-INVEST, s. r. o. (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 20 517 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 9. 12. 2013 rozsudkem č. j. 25 C 64/2012-65 Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobkyně PaedDr. Miroslava Weberová proti žalované domáhala zaplacení 20 517 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se této částky domáhala z titulu vydání bezdůvodného obohacení s tvrzením, že šlo o zaplacené zálohy na služby, které měly být poskytnuty žalovanou v souvislosti s nájmem bytu, které jí však poskytnuty nebyly a nebyly ani vyúčtovány.

Dne 17. 9. 2014 rozsudkem č. j. 71 Co 229/2014-129 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 12. 2013 č. j. 25 C 64/2012-65 potvrdil ve výroku I, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do blíže upřesněné části požadovaného úroku z prodlení (výrok I), ve zbytku výroku I jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni spornou sumu se specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Odvolací soud konstatoval, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni, jež z titulu nájemního práva obývá byt v domě vlastněném žalovanou, bezdůvodné obohacení spočívající v žalobkyní zaplacených leč žalovanou řádně nevyúčtovaných zálohách na plnění spojená s užíváním bytu, která byla žalobkyni v rozhodném období dodávána jen ve velmi omezené míře. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění nalézacího soudu, v odvolacím řízení zopakoval důkaz nájemní smlouvou a doplnil dokazování o zjištění plynoucí z rozsudku téhož soudu č. j. 85 C 9/2014-47.

Dne 3. 8. 2015 usnesením č. j. 28 Cdo 697/2015-180 Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 9. 2014 č. j. 71 Co 229/2014-129 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že žalovaná se mýlila, pokud se domnívala, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodováno o opětujícím se peněžitém plnění na dobu neurčitou ve smyslu § 238 odst. 2 o. s. ř., a že je proto při hodnocení přípustnosti dovolání třeba vycházet z pětinásobku výše ročního plnění. Žalobkyně totiž uplatnila pohledávku, jež se stala v celém rozsahu splatnou již před vyhlášením napadeného rozsudku, výše přiznaného peněžitého plnění je tedy nepochybná a její zjištění nevyžaduje provádění žádných dalších výpočtů. Přípustnost dovolání je za takové situace vyloučena a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že "zásahem" odvolacího soudu a dovolacího soudu byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Poukázala na čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 36 odst. 1a čl. 11 Listiny, a citovala jejich obsah. Uvedla, že si je vědoma skutečnosti, "že z větší části doslovně přejímá odůvodnění, které je obsaženo v podaném dovolání, nicméně pro posouzení ústavní stížnosti nevidí stěžovatelka důvod ničeho měnit ve své argumentaci, jelikož dle jejího názoru bylo postupem soudů zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv. Krom toho se dovolací soud věcí ani meritorně nezabýval, proto nelze případně polemizovat s jeho závěry vyjma závěrů ohledně přípustnosti dovolání."

Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že jiný senát odvolacího soudu v jiném řízení ve skutkově totožné právní věci věc posoudil (v rozporu s ustanovením § 13 o. z.) odlišně, přičemž v této věci žalobkyní podaná ústavní stížnost je projednávána pod sp. zn. II. ÚS 3514/14.

Právní posouzení věci odvolacím soudem stěžovatelka považuje za zcela nesprávné, odporující logice, zákonu, ustálené judikatuře, a zejména zasahující do jejích ústavně zaručených práv. Odvolací soud napadeným rozhodnutím prý vytvořil právní konstrukci, která nemá oporu ani v zákoně ani v nájemní smlouvě mezi účastníky, a jeho právní závěry jsou v příkrém rozporu se závěry dovolacího soudu vyslovenými v jeho rozsudcích ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 26 Cdo 2577/2006 a ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 26 Cdo 372/2008. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo údajně pro stěžovatelku zcela překvapivé, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického. Za nesprávné považuje stěžovatelka i napadené rozhodnutí dovolacího soudu, neboť jím učiněný výklad ustanovení § 238 odst. 3 o. s. ř. nebyl správný, byl nezákonný a přepjatě formální.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to jednak nesprávným právním posouzením její věci odvolacím soudem, jež po ni bylo překvapivé, rozdílným právním posouzením podobného skutkového stavu různými senáty odvolacího soudu, a též nesprávným posouzením podmínek projednatelnosti (předpokladů přípustnosti) jí podaného dovolání, v důsledku čehož jí byl zamezen přístup k dovolacímu soudu; dále tvrdila porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, jemuž koresponduje základní právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

K tvrzení stěžovatelky o nesprávném právním posouzení její věci odvolacím soudem Ústavní soud připomíná, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. v článku 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267, dostupný též, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Ústavní soud opakuje, že není jeho úkolem nahrazovat civilní soudy, neboť řešení problémů výkladu podústavního práva je primárně jejich věcí. Jeho úlohou je ověřit, zda důsledky takového výkladu jsou slučitelné s Listinou, Úmluvou, Ústavou, resp. dalšími prameny ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto s výjimkou případů zjevné svévole není věcí Ústavního soudu zpochybňovat výklad podústavního práva obecnými soudy. Podobně není v principu jeho funkcí porovnávat údajně různá rozhodnutí senátů odvolacího soudu, na která poukázala stěžovatelka, dokonce i kdyby byla zjevně vydána ve skutkově podobných věcech, neboť musí respektovat jejich nezávislost. Možnost rozporných soudních rozhodnutí je vnitřní vlastností každého soudního systému založeného na systému nalézacích a odvolacích soudů s pravomocí v oblasti své působnosti. Takové rozdíly mohou nastat i v rámci téhož soudu, což samo o sobě nemůže být považováno za rozporné s Listinou či Úmluvou, což ostatně Ústavní soud konstatoval též ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 3514/14, na něž (resp. na řízení vedoucí k jeho vydání) stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala.

K otázce překvapivosti soudních rozhodnutí a jejího vztahu k požadavkům spravedlivého procesu se Ústavní soud již dříve vyjádřil (viz např. usnesení ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 1913/15) a mimo jiné uvedl, že překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). V dané věci o překvapivé rozhodnutí nejde. Stěžovatelce bylo skutkové i právní vymezení sporu od počátku známo a v řízení před odvolacím soudem si byla nepochybně vědoma, zejména z argumentace obsažené v odvolání, toho, že věc může být odvolacím soudem posouzena jinak. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž objektivně nemohlo mít povahu rozhodnutí překvapivého.

Stěžovatelka dále tvrdila, že nesprávným posouzením přípustnosti jejího dovolání byla zbavena možnosti projednání její věci dovolacím soudem. Byla toho názoru, že dovolací soud otázku přípustnosti dovolání nevyřešil v souladu se zákonem a jeho výklad ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. byl přepjatě formální.

Ústavní soud podotýká, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup dovolacího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno, k čemuž v projednávaném případě zřejmě došlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2652/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies