III. ÚS 2500/15

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OFIN a. s., sídlem Ostrava-Martinov, K Turkovu 3250/4, jednající správkyní podniku JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, AK se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, zastoupenou Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem, AK se sídlem Bohumín-Záblatí, Na Úvoze 392, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2015 č. j. 29 Cdo 4658/2014-67, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014 č. j. 8 Cmo 141/2014-34 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014 č. j. 24 Cm 193/2013-23, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 14. 8. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné dne 11. 9. 2015, OFIN a. s. (dále též jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o zastavení řízení vedeného o zaplacení částky 1 766 645,09 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 2. 5. 2012 exekučním příkazem č. j. 142 EX 00657/12-027 k provedení exekuce prodejem závodu (do 31. 12. 2013 "podniku") žalobkyně, soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec LL. M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, přikázal provést exekuci prodejem závodu žalobkyně a správkyní závodu ustanovil JUDr. Evu Janíkovou, která byla zapsána v seznamu insolvenčních správců a výslovně s ustanovením správkyní podniku souhlasila; v tomto řízení žalobkyně vystupovala jako povinná.

Žalobkyně se žalobou ze dne 6. 11. 2013, došlou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") téhož dne a podanou správkyní závodu JUDr. Evou Janíkovou, domáhala po žalovaných 1 až 4 (bývalí členové statutárního orgánu žalobkyně) zaplacení částky 1 766 645,09 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady škody, kterou měli žalovaní způsobit tím, že nepostupovali s péčí řádného hospodáře, když nesplnili svou povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení podle ustanovení § 98 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Dne 6. 3. 2014 usnesením č. j. 24 Cm 193/2013-23 nalézací soud řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Poukázal na zákonem vymezená práva a povinnosti správce závodu a konstatoval, že správce závodu, jako zástupce žalobkyně (povinné) podle § 338k odst. 3 a 6 o. s. ř., nebyl oprávněn vymáhat za žalobkyni závazky vůči jednateli, plynoucí z porušení povinnosti statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře či z povinnosti podat insolvenční návrh, protože tyto závazky jednatele nejsou součástí exekucí postižené věci (souboru věcí), nejsou součástí závodu. Tento nedostatek podmínek řízení nelze odstranit, a proto nalézací soud podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil.

Dne 30. 4. 2014 usnesením č. j. 8 Cmo 141/2014-34 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně usnesení nalézacího soudu ze dne 6. 3. 2014 č. j. 24 Cm 193/2013-23 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu bylo správné a zcela sdílel závěry, k nimž nalézací soud dospěl. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1499/2009 (R 53/2012), dle něhož vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva není součástí podniku akciové společnosti.

Dne 28. 4. 2015 usnesením č. j. 29 Cdo 4658/2014-67 Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") řízení o "dovolání" žalobkyně proti usnesení nalézacího soudu ze dne 6. 3. 2014 č. j. 24 Cm 193/2013-23 zastavil (výrok I), dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 8 Cmo 141/2014-34 odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III). Dovolání proti usnesení odvolacího soudu dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu plynul z výslovného znění § 338k odst. 6 o. s. ř., jakož i z judikatury dovolacího soudu, na kterou poukázal. Dovolací soud uzavřel, že uplatňuje-li žalobkyně (povinná) pohledávku vůči členům svého představenstva z titulu náhrady škody způsobené tvrzeným porušením péče řádného hospodáře, tedy pohledávku ze vztahu, který není součástí závodu stěžovatelky (povinné), nejde o řízení týkající se závodu povinné, a správce závodu není oprávněn povinnou v takovém řízení zastupovat podle § 338k odst. 3 o. s. ř.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

K porušení práva na soudní ochranu mělo dojít nesprávným posouzením podmínek řízení z hlediska aktivní legitimace správce závodu k podání žaloby na náhradu škody. S právním názorem obecných soudů, že pohledávka na náhradu škody za statutárním orgánem pro porušení péče řádného hospodáře není součástí závodu, stěžovatelka nesouhlasila, a poukázala na polemické názory v odborné literatuře a na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci daní. Podle stěžovatelky soudy uplatňovaný výklad činí z exekuce postižením závodu naprosto neefektivní nástroj a vede k absurdním důsledkům, umožňujícím statutárnímu orgánu fakticky znemožnit provedení exekuce, aniž by dal soudu, resp. správci závodu, účinný nástroj, jak se takovému jednání bránit. V důsledku nesprávného právního názoru, že správce závodu není oprávněn za stěžovatelku jako povinnou v takové věci jednat, bylo prý stěžovatelce odepřeno právo na přístup k soudu, resp. znemožněno domáhat se ochrany u nestranného a nezávislého soudu.

Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že otázkou, zda vztah mezi členem voleného orgánu obchodní korporace a dotčenou obchodní korporací je součástí závodu, se zevrubně zabýval ve svém rozsudku ze dne 8. prosince 2011 sp. zn. 29 Cdo 1499/2009, uveřejněném pod číslem 53/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na jehož odůvodnění odkázal. Výklad, podle něhož uvedený vztah, a tudíž ani závazky z něj plynoucí, nejsou součástí závodu obchodní korporace, je beze sporu ústavně konformní (nejde ani o extrémní rozpor s principy spravedlnosti, ani o svévoli). Není-li závazek k náhradě škody způsobené porušením povinnosti člena voleného orgánu součástí závodu, netýká se závodu ani řízení o žalobě na zaplacení této škody a správci závodu tudíž ani nesvědčí zákonné zástupčí právo podle § 338k odst. 6 o. s. ř. Z toho, že žalobu vůči (bývalému) členovi voleného orgánu nemůže za obchodní korporaci (povinnou) podat (jako zákonný zástupce) správce závodu, nelze dovozovat zásah do práva stěžovatelky na přístup k soudu. Stěžovatelka v obecné rovině přehlíží jak zástupčí oprávnění dalších osob (srov. v současné právní úpravě např. § 166 a 431 odst. 1 o. z., popř. úpravu tzv. actio pro socio v § 157 a násl. a § 371 a násl. zákona o obchodních korporacích, a v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, § 15, § 131a a § 182 odst. 2 obchodního zákoníku), tak i úpravu jmenování opatrovníka právnické osobě podle § 165 a § 486 a násl. o. z. Jinými slovy stěžovatelce nelze přisvědčit, že s výjimkou správce závodu zde není nikoho, kdo by pohledávku vůči členu voleného orgánu mohl uplatnit. Chráněna jsou i práva věřitelů obchodní korporace (povinné) - srov. zejména § 159 odst. 3 o. z. a § 68 zákona o obchodních korporacích. Konečně nic nebrání tomu, aby byla v exekuci postižena přímo pohledávka povinné za svým dlužníkem - členem voleného orgánu (§ 312 a násl. o. s. ř., § 63 a násl. exekučního řádu). Závěr, podle něhož správkyni závodu v projednávané věci nesvědčí zákonné zástupčí právo, tudíž nijak nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky či jejích věřitelů. Závěrem dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Stěžovatelka v replice na vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti uvedla, že s přesvědčením dovolacího soudu o ústavní konformitě jím zastávaného právního názoru, že pohledávka z titulu náhrady škody pro porušení péče řádného hospodáře za statutárním orgánem není součástí závodu, nesouhlasí (alespoň za okolností jejího případu). Opětovně poukázala na rozdílné názory dovolacího soudu a Nejvyššího správního soudu k této otázce a uvedla, že názor posledně jmenovaného soudu považuje za ústavně konformní. S názorem dovolacího soudu stěžovatelka dále polemizovala, stejně jako s názorem dovolacího soudu k ochraně práv věřitelů.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka se dovolávala především práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tvrdila, že postupem obecných civilních soudů všech stupňů jí byla odňata možnost domáhat se náhrady škody způsobené bývalými členy statutárního orgánu u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska práva na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku projednatelnosti žaloby o náhradu škody proti bývalým členům statutárního orgánu stěžovatelky z hlediska zákonem stanovených podmínek řízení, pokud jde o právo správkyně závodu takovou žalobu podat.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

V případě stěžovatelky nalézací soud řízení zastavil poté, co dospěl k závěru, že správkyni závodu v projednávané věci nesvědčilo zákonné zástupčí právo k podání žaloby o náhradu škody vůči bývalým členům statutárního orgánu.

Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava zástupčího práva správkyně závodu k podání předmětné žaloby, obsažená v ustanovení § 338k o. s. ř., a její výklad obecnými civilními soudy všech stupňů, základní právo stěžovatelky na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva, neboť jak plyne z výše citovaného vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti, stěžovatelka, případně i s využitím zástupčího oprávnění dalších osob, má i nadále procesní prostředky k ochraně svého práva na náhradu škody.

Dospěl-li nalézací soud k závěru, že nedostatek podmínek řízení nebylo možné odstranit a řízení zastavil a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze v tom spatřovat jakýkoliv protiústavní zásah do práva stěžovatelky na přístup k soudu. Není odepřením spravedlnosti, pokud soud po právu odmítne návrh na zahájení řízení, který podala osoba neoprávněná a soud tak řízení nemůže vést.

Při aplikaci záruk spravedlivého procesu plynoucích z části páté Listiny je třeba vzít v úvahu, že článek 36 odst. 1 Listiny stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v občanském soudním řádu (pokud jde o podmínky řízení). Tento zákonný postup stěžovatelka dle přesvědčení obecných soudů nerespektovala, a tudíž musela po právu snášet důsledky z toho plynoucí.

K údajné názorové nejednotnosti mezi Nejvyšším soudem České republiky a Nejvyšším správním soudem v otázce, zda právo na náhradu škody, kterou způsobí členové statutárního orgánu společnosti porušením svých povinností při správě jejího majetku, tj. porušením povinností vykonávat svou působnost s náležitou péčí resp. s péčí řádného hospodáře, je součástí podniku společnosti a zda přechází prodejem tohoto podniku na jeho nabyvatele, Ústavní soud uvádí, že tvrzení o názorové nejednotnosti nesdílí, neboť touto otázkou se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2013 č. j. 1 Afs 2/2012-93 ani nezabýval, neboť svým právním názorem řešil zejména daňověprávní status podniku (v části III. 2. 1. usnesení) a postavení správce podniku při plnění daňových povinností povinného (část III. 2. 3. usnesení).

Jako obiter dictum Ústavní soud označuje svůj požadavek na odstranění vad podání, uvedený ve sdělení ze dne 27. 4. 2016 č. j. III. ÚS 2500/15-37 o prodloužení lhůty k replice stěžovatelky na vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti, za důsledek zjevného přehlédnutí a tudíž bezpředmětný.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2500/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies