III. ÚS 3345/15

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Q. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, právně zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2015 č. j. 10 To 342/2015-157 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 3. července 2015 č. j. 6 PP 85/2015-145, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace shora označených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se rovněž domnívá, že postupem Okresního soudu v Kladně došlo k porušení článku 40 odst. 5 Listiny.

II.
Stěžovatel (dále také "odsouzený") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2012 sp. zn. 46 T 9/2011 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu
2012 sp. zn. 11 To 118/2012 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, a to v souvislosti s členstvím v organizované skupině pachatelů závažné drogové trestné činnosti, která se zabývala výrobou a distribucí psychotropních látek. V jeho konkrétním případě šlo o snahu vyvézt asi 6000 gramů omamné látky - konopí v sušené formě - z České republiky do Rakouska.

Dne 1. června 2015 podal stěžovatel Okresnímu soudu v Kladně žádost dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po výkonu jeho poloviny.

Usnesením Okresního soudu v Kladně (dále také "okresní soud") ze dne 3. července 2015 č. j. 6 PP 85/2015-145 byla žádost stěžovatele zamítnuta. Okresní soud konstatoval, že odsouzený sice splnil časovou podmínku podmíněného propuštění, neboť již vykonal polovinu trestu, avšak nelze prokázat, že by byla splněna podmínka polepšení v průběhu výkonu trestu ani podmínka toho, že by bylo možno očekávat vedení řádného života odsouzeným v budoucnu po podmíněném propuštění. Zdůraznil, že odsouzený "projevil značnou narušenost, když se dopustil tak závažné trestné činnosti. Po takto narušených jedincích je dle názoru soudu třeba požadovat, aby se podrobili kompletnímu resocializačnímu programu v rámci výkonu trestu. Jinými slovy, aby dosáhli maximálního možného stupně převýchovy." Okresní soud dovodil, že tato situace dosud nenastala, neboť odsouzený ještě nedosáhl zařazení do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace.

Proti uvedenému rozhodnutí okresního soudu si odsouzený podal stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Praze (dále také "krajský soud") usnesením ze dne 11. srpna 2015 č. j. 10 To 342/2015-157 tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ve svém rozhodnutí krajský soud uvedl, že odůvodnění stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo stížnostnímu soudu do dne konání neveřejného zasedání předloženo. Po posouzení obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně se stížnostní soud s jeho závěry ztotožnil, přičemž opětovně odkázal na tu skutečnost, že je odsouzený stále zařazen ve II. prostupné skupině vnitřní diferenciace. Rovněž konstatoval, že kázeňské odměny nebyly odsouzenému udělovány pravidelně, ale zejména v době, kdy podal žádost o podmíněné propuštění. Zohlednil rovněž to, že stěžovatel není prvotrestaným pachatelem (ač je poprvé ve výkonu trestu odnětí svobody) a musel být do výkonu trestu odnětí svobody dodán policií.

III.
Podle stěžovatele bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že příslušnému senátu Krajského soudu v Praze nebylo předloženo odůvodnění jeho stížnosti proti usnesení prvostupňového soudu, a ten tedy rozhodoval, aniž by přihlédl k jeho stížnostním námitkám. Jak stěžovatel uvádí, stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí podal dne 7. července 2015. Poté, co bylo jeho obhájkyni doručeno písemné vyhotovení napadeného usnesení, stížnost doplnil podáním ze dne 1. srpna 2015, které bylo Okresnímu soudu v Kladně doručeno do datové schránky dne 3. srpna 2015, avšak stížnostnímu senátu nebylo předáno. Jak stěžovateli potvrdil předseda Krajského soudu v Praze přípisem ze dne 21. října 2015, šlo o pochybení kanceláře.

V odůvodnění stížnosti stěžovatel uvedl, že v době konání veřejného zasedání (dne 3. července 2015) již nebyl zařazen ve druhé prostupné skupině vnitřní diferenciace, nýbrž ve skupině první. Stěžovatel má za to, že splňoval všechny podmínky pro vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel se tedy domnívá, že námitky, které předložil ve své stížnosti, poukazovaly na nesprávně zjištěný skutkový stav věci soudem prvního stupně, a byly proto způsobilé přivodit jiné rozhodnutí stížnostního soudu. Nepředložením jeho stížnosti stížnostnímu senátu bylo podle něj porušeno jeho právo na dvouinstančnost řízení, bylo mu fakticky znemožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům, byl porušen princip rovnosti zbraní a kontradiktornost řízení. Jelikož obecné soudy vycházely z neaktuálních informací, nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Stěžovatel se rovněž domnívá, že postupem soudu prvního stupně byla porušena ústavně zaručená zásada ne bis in idem dle článku 40 odst. 5 Listiny. Jmenovaný soud podle stěžovatele pochybil, pokud své rozhodnutí o nenaplnění podmínek podmíněného propuštění opřel o skutečnost, že se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti, z čehož dovodil, že od něj nelze do budoucnosti očekávat vedení řádného života. Stěžovatele je toho názoru, že by obecné soudy měly při posuzování žádosti o podmíněné propuštění přihlížet primárně k tomu, jak se odsouzený choval ve výkonu trestu, zda plnil program zacházení, zda získal kázeňské pochvaly či zda byl kázeňsky trestán. Hodnocení, které vydala věznice na jeho osobu, bylo v tomto smyslu výrazně kladné, a především k tomu měl tedy soud prvního stupně přihlížet.

IV.
V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu v Kladně vedený pod sp. zn. 6 PP 85/2015.

Okresní soud v Kladně vyjádřením ze dne 16. března 2016 Ústavnímu soudu sdělil, že proti jeho rozhodnutí byla nejdříve podána blanketní stížnost. Spis byl s blanketní stížností předán podatelně k odeslání Krajskému soudu v Praze dne 3. srpna 2015, jenž spis obdržel dne 5. srpna 2015. Okresnímu soudu bylo doručeno do datové schránky odůvodnění stížnosti odsouzeného, přičemž toto bylo dne 3. srpna 2015 odesláno do datové schránky Krajskému soudu v Praze, a to za situace, kdy trestní kancelář již neměla spis k dispozici, proto nemohla odůvodnění stížnosti založit do spisu. Krajský soud tak měl odůvodnění stížnosti v době konání neveřejného zasedání k dispozici. K ostatním námitkám stěžovatele okresní soud uvedl, že po provedeném dokazování neshledal podmínky pro podmíněné propuštění za splněné. V tomto smyslu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Praze vyjádřením ze dne 18. března 2016 Ústavní soud informoval o tom, že senát 10 To v době rozhodování o stížnosti odsouzeného proti prvostupňovému rozhodnutí neměl k dispozici předmětné doplnění stížnosti. Stalo se tak v důsledku pochybení pracovníků kanceláře, které bylo následně místopředsedou trestního úseku Krajského soudu v Praze řešeno a bylo probráno i na následné pracovní poradě tohoto úseku. V důsledku shora uvedeného pochybení stížnostnímu soudu skutečně nebylo známo, že odsouzený v mezidobí (a zřejmě již před rozhodnutím okresního soudu) byl ve věznici Vinařice přeřazen z druhé do prvé skupiny vnitřní diferenciace a měl získat další dvě kázeňské odměny. Krajský soud nicméně podotkl, že tato skutečnost nebyla jediným důvodem, proč stížnostní soud nepovažoval za splněné předpoklady pro podmíněné propuštění stěžovatele.

Jelikož citovaná vyjádření neobsahovala skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly známy již z předchozího řízení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.

V.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že včasně podaná ústavní stížnost je přípustná, podaná osobou oprávněnou a splňuje také další formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, zabýval se věcně námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Podle ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, pokud "po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného" a pokud současně již vykonal určitou zákonem stanovenou část trestu odnětí svobody [ 88 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního zákoníku].

Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Dokonce ani naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění nemusí být dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení ze dne 15. září 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, usnesení ze dne 25. února 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, usnesení ze dne 7. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 2655/11, usnesení ze dne 2. října 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, usnesení ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 932/16 a řada dalších; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - na http://nalus.usoud.cz).

Přezkum rozhodnutí o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak ze strany Ústavního soudu vymezen otázkou, zda v řízení předcházejícím vydání takového rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy páté Listiny [srov. nález ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14]. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (srov. usnesení ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.

Ačkoliv v projednávaném případě lze skutečně konstatovat pochybení soudní kanceláře Krajského soudu v Praze, v jehož důsledku nebylo postoupeno doplnění stížnosti senátu rozhodujícímu ve věci, Ústavní soud dospěl k závěru, že toto pochybení nebylo způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Jak vyplynulo ze spisového materiálu, hlavní námitkou uplatněnou v doplnění stížnosti byla ta skutečnost, že stěžovatel v době veřejného zasedání byl již v první (nikoliv ve druhé) prostupné skupině vnitřní diferenciace, k čemuž měly soudy přihlédnout při rozhodování o jeho podmíněném propuštění. Stěžovatel sice sám uvádí, že se nedomnívá, že by toto kritérium mělo být klíčovým faktorem pro rozhodnutí o podmíněném propuštění, avšak zároveň poukazuje na to, že šlo o primární důvod nevyhovění jeho žádosti prvostupňovým soudem, a proto jej měl podle jeho názoru stížnostní soud řádně přezkoumat.

Ústavní soud konstatuje, že zařazení do prostupné skupiny vnitřní diferenciace skutečně nemůže být jediným faktorem pro posouzení žádosti o podmíněné propuštění. V tomto smyslu lze prvostupňovému soudu vytknout, že své rozhodnutí založil pouze na skutečnosti, že se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti a v době rozhodování o podmíněném propuštění měl být zařazen do II. prostupné diferenciační skupiny. Stížnostní soud však toto pochybení napravil, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal rovněž na další skutečnosti, z nichž dovodil, že stěžovateli nemohlo být v jeho žádosti vyhověno (např. nepravidelné získávání kázeňských odměn, opakovaná trestná činnost, nenastoupení do výkonu trestu, kam ho musela dodat policie). Na základě těchto skutečností uvedených v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně lze podle názoru Ústavního soudu konstatovat, že okolnosti přestupu z druhé do první prostupné diferenciační skupiny samy o sobě nemohly na rozhodnutí obecných soudů ničeho změnit. Případná kasace napadených rozhodnutí z důvodu, že stížnostní soud nepřihlédl k doplnění stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně, by proto nemohla mít žádný vliv na konečný stav řízení, a byla by tak ze strany Ústavního soudu pouhým formalismem.

Nadto lze rovněž poukázat na skutečnost, že stěžovatel mohl svoji námitku stran zařazení v prostupné diferenciační skupině uplatnit již při veřejném zasedání před prvostupňovým soudem, kde byli stěžovatel i jeho obhájkyně osobně přítomni. To však neučinili, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. července 2015.

Jelikož stížnostní soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil svoje rozhodnutí, nelze se podle Ústavního soudu ztotožnit ani s druhou námitkou stěžovatele stran tvrzeného porušení zásady ne bis in idem. Závažnost spáchaného trestného činu nebyla hlavním důvodem, na němž obecné soudy vystavěly své rozhodnutí, a také v tomto smyslu byl nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně zhojen rozhodnutím stížnostního soudu.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 3345/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies