II. ÚS 1054/16

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Štěrby, zastoupeného JUDr. Miroslavem Opatrným, advokátem se sídlem třída T. G. Masaryka 293, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 22 Cdo 2998/2015-212, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jím podané dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, č. j. 25 Co 256/2014-177. Dlužno úvodem uvést, že obsah ústavní stížnosti je místy obtížně seznatelný a někdy až nesrozumitelný. Tato nesrozumitelnost se ostatně projevuje již v tom, že petit ústavní stížnosti výslovně požaduje zrušení pouze usnesení dovolacího soudu, zároveň však jsou obsáhle přednášeny argumenty, svojí podstatou zpochybňující správnost rozhodnutí soudů I. i II. stupně, vydaná v této věci.

2. Napadené usnesení Nejvyššího soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Podstata stížnostní argumentace spočívá v tom, že dokazování nebylo "ucelené", neboť nebylo vyhověno důkazním návrhům stěžovatele (aniž by však stěžovatel jakkoliv konkretizoval, které konkrétní důkazy měly být provedeny). Stěžovatel se rovněž domnívá, že položená právní otázka v dovolacím řízení byla zřejmá a spočívala v tom, jak dalece může soud moderací (bez ohledu na ekonomické náklady pořizovací ceny nemovitosti a na potřebu úhrady těchto nákladů) zpětně stanovit míru běžného finančního rizika a hranici půjček, za kterou lze určit výlučnost odpovědnosti jednoho z manželů. V dalším stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů ohledně skutkových závěrů, když zejména tvrdí, že jeho bývalá manželka je finančně gramotná, a rozporuje závěry o společném jmění manželů.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem rozhodnutí vydaných v této věci a připojených příloh a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud konstatuje, že petit ústavní stížností výslovně brojí pouze proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto jím podané dovolání. K obsahu tohoto usnesení Ústavní soud - v obecné rovině - uvádí, že opakovaně vyzdvihuje zásadu, že nejenom zákony, nýbrž i individuální právní akty musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014). Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě byly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly dostatečně seznatelné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly (srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

6. S přihlédnutím k těmto požadavkům, kladeným na obsah odůvodnění soudních rozhodnutí, posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, nicméně dospěl k závěru, že shora uvedené principy nebyly v nyní projednávaném případě nijak porušeny. Ústavní soud totiž konstatuje, že v dovolání ze dne 30. 10. 2014 stěžovatel zformuloval dvě právní otázky. První zněla "jak dalece může soud stanovit či určit až následně, v obecné i konkrétní rovině, zda přijaté řešení pro úhradu dluhů, půjčka, úvěr, výpůjčka v konkrétním čase a rovině je správné či přijatelné či právně přípustné, když z dokazování vyplývá, že žalobkyně v podivném kolotoči náš společný dům nabyla zpět." Druhá položená otázka se týkala toho, "kdy a v jaké míře může soud stanovit, že se nejedná o příslušenství dluhu, závazku z podnikání, která část zdravotního a sociálního pojištění do této odpovědnosti společného jmění manželů, byť již zaniklého nepatří, když jsme neměli oddělené společné jmění z důvodu podnikání."

7. K tomu Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení především uvedl, že není zřejmé, v čem měla spočívat tvrzená nejednotnost v rozhodování dovolacího soudu, když stěžovatel neoznačil žádné jeho konkrétní rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že tento závěr zcela odpovídá obsahu podaného dovolání. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že předmětem vypořádání společného jmění manželů ("SJM") nebyla nemovitost, která byla po zániku SJM vydražena v exekučním řízení, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu (která je zde citována) lze do bezpodílového spoluvlastnictví zahrnout jen peněžitou částku nebo jinou věc za původní věc získanou. Odkaz stěžovatele na (jím neoznačený) rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 14/2016 tento soud označil za nepřípadný, jelikož citovaný rozsudek se týká společných dluhů, o které však v daném případě převážně nešlo. Předmětem vypořádání nebyly ani dluhy ze zdravotního a sociálního pojištění, takže nebylo třeba řešit otázku, nakolik patří do společného jmění. Stejně tak je zcela irelevantní, že společnou nemovitost vydražil otec žalobkyně, která ji dále užívá, protože v tomto případě se jedná již jen o vztah mezi žalobkyní a jejím otcem. Ve zbytku Nejvyšší soud shledal, že není jasné, o jakou konkrétní právní otázku má vlastně jít, neboť dovolání je sepsáno způsobem, který neumožňuje jeho snadnou interpretaci.

8. Po podrobném seznámení se s obsahem podaného dovolání i napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že se dovolací soud vypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatele, stejně jako s jím položenými otázkami, které dle jeho názoru měly zásadní právní význam. Správně přitom odkázal též na svá předchozí rozhodnutí, takže jeho rozhodnutí nelze pokládat za nepřezkoumatelné, naopak plně odpovídá ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, které stanoví, že dovolací soud v odůvodnění těchto rozhodnutí stručně uvede, proč je podané dovolání nepřípustné. Tím se nyní napadené rozhodnutí významně odlišuje od případů, kdy Ústavní soud musel přistoupit k derogaci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neboť z nich nebylo možno vůbec seznat důvody, které dovolací soud vedly k tomuto výroku [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015]. Ostatně, Nejvyššímu soudu je třeba přisvědčit rovněž v tom smyslu, že obsah dovolání je velmi obtížně srozumitelný, což lze konstatovat i o ústavní stížnosti.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1054/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies