III. ÚS 1496/16

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Maříka, zastoupeného JUDr. Ottem Mrňavým, advokátem, sídlem Tachovské náměstí 649/3, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2016 č. j. 14 Co 41/2016-42 a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 6 C 93/2015-28, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a společnosti CASPER CONSULTING, a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se účastnil jako žalobce.

2. Usnesením Okresního soudu v Klatovech (dále také "soud prvního stupně") ze dne 27. 11. 2015 č. j. 6 C 93/2015-28 byla odmítnuta žaloba pro zmatečnost. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále také "odvolací soud") ze dne 17. 2. 2016 č. j. 14 Co 41/2016-42, bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno.

3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními bylo zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.

4. Stěžovatel uvádí, že v exekučním řízení podal dovolání, v němž tvrdil, že před rozhodnutím o podaném návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), mělo být nařízeno jednání. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 2948/2014-231 odmítnuto s tím, že stěžovatel může své námitky uplatnit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Stěžovatel proto dne 10. 4. 2015 podal žalobu pro zmatečnost. Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. byl příslušným odvolací soud, tedy krajský soud. Stěžovatel však žalobu pro zmatečnost podával prostřednictvím okresního soudu, neboť se domníval, že i tento úkon, analogicky podle právní úpravy dovolání, se činí prostřednictvím soudu prvního stupně.

5. Okresní soud však podanou žalobu pro zmatečnost nepostoupil krajskému soudu, nýbrž založil pro zahájené řízení spis pod sp. zn. 6 C 93/2015. Následně, dne 20. 4. 2015, odeslal stěžovateli dotaz, zda navrhuje, aby jeho podání bylo postoupeno krajskému soudu. Na to stěžovatel dne 3. 5. 2015 okresnímu soudu sdělil, že navrhuje, aby žaloba byla postoupena krajskému soudu.

6. Okresní soud žalobu krajskému soudu nepostoupil, podle stěžovatele však ani neřešil svoji věcnou a místní příslušnost. Později bylo okresním soudem na den 27. 11. 2015 nařízeno jednání, k němuž však stěžovatel podle svých tvrzení nebyl předvolán. Na tomto jednání byla žaloba pro zmatečnost odmítnuta.

7. Postupu okresního soudu stěžovatel dále vytýká absenci vyjádření se k tomu, že podání bylo adresováno krajskému soudu.

8. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zejména namítal, že soud i po svém dotazu ohledně postoupení návrhu postupoval v rozporu s o. s. ř.

9. Krajský soud se podle stěžovatele nijak věcně nezabýval odvoláním a nezaujal k němu žádné stanovisko. Naopak dospěl k závěru, že podle obsahu jde o zpětvzetí žaloby a podle toho zrušil usnesení okresního soudu a řízení o žalobě pro zmatečnost zastavil. K tomu stěžovatel uvádí, že nikde nevyjádřil úmysl vzít žalobu zpět. Postupu krajského soudu rovněž vytýká, že nevyzval žalovanou podle § 222a odst. 2 o. s. ř., podle nějž platí, že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Stěžovatel závěrem nastoluje otázku, zda může odvolací senát navazovat na řízení vedené nepříslušným soudem.

10. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výrokem II. usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 356 Kč.

11. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

II.

12. Z předložených rozhodnutí obou soudů a z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.

13. Dne 10. 4. 2015 byla okresnímu soudu doručena žaloba pro zmatečnost. Tato žaloba byla doplněna podáním ze dne 5. 5. 2015. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 10. 2015 č. j. 6 C 93/2015-20 byl stěžovatel poučen o nesplnění náležitostí žaloby pro zmatečnost a vyzván k doplnění ve lhůtě sedmi dnů. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 13. 11. 2015. Stěžovatel v uvedené lhůtě okresnímu soudu nedoručil doplněné podání. Vzhledem k tomu, že pro nedostatky žaloby nebylo možno v řízení pokračovat, byla podle § 43 odst. 2 o. s. ř. usnesením okresního soudu ze dne 27. 11. 2015 č. j. 6 C 93/2015-28 odmítnuta.

14. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že o odmítnutí jeho žaloby rozhodoval věcně i místně nepříslušný soud. Postup okresního soudu rovněž označil za podivný a nedůvodný. Závěrem uvedl, že (s ohledem na nastalé právní skutečnosti) je projednání žaloby pro zmatečnost krajským soudem již naprosto irelevantní, a navrhl, aby krajský soud napadené usnesení zrušil bez dalšího opatření.

15. Usnesením krajského soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 14 Co 41/2016-42 bylo usnesení okresního soudu zrušeno a řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno. Krajský soud v odůvodnění zejména uvedl, že podání stěžovatele podle obsahu posoudil jako zpětvzetí žaloby. Rovněž se vyjádřil k aplikaci § 222a odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že vzhledem ke zpětvzetí návrhu ještě před zahájením jednání nebyl dán důvod zjišťovat souhlas žalované. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2 o. s. ř., tedy podle principu procesního zavinění.

III.

16. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

17. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

18. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

19. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.

20. Postupu okresního soudu stěžovatel vytýká, že navzdory dotazu ohledně postoupení návrhu krajskému soudu žalobu odmítl a nedostatkem své příslušnosti se nijak nezabýval. Z odůvodnění usnesení okresního soudu je však zřejmé, že důvodem odmítnutí bylo nedoplnění podání tak, aby byly splněny základní náležitosti. O nedostatcích i následcích nesplnění výzvy byl stěžovatel poučen. Dospěl-li okresní soud k závěru, že jde o takové vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, a žalobu odmítl, nejde z jeho strany o porušení základních práv stěžovatele.

21. Stejný závěr lze učinit i o usnesení krajského soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nikdy neprojevil vůli vzít svoji žalobu zpět. Z obsahu odvolání však vyplývá stanovisko stěžovatele, že vzhledem ke skutečnostem, k nimž došlo v probíhajícím exekučním řízení, je projednání žaloby pro zmatečnost již naprosto irelevantní. Stěžovatel rovněž uvedl, že nežádá další opatření. Pokud takto formulované podání krajský soud posoudil jako zpětvzetí žaloby, jde o závěr, který má oporu v pravidle, že i procesní úkon se posuzuje nikoliv podle svého formálního označení, nýbrž podle skutečného obsahu. Krajský soud se rovněž vypořádal s pravidlem zakotveným v § 222a odst. 2 o. s. ř. Konkrétně uvedl, že pokud ve věci nebylo zahájeno jednání, není třeba zjišťovat souhlas žalované. Tento závěr má oporu v § 96 odst. 4 o. s. ř. Závěrem je nutno uvést, že k zásahu do práv stěžovatele nedošlo ani výrokem o nákladech řízení. Bylo-li řízení zastaveno z důvodů na straně stěžovatele, byl správně aplikován princip procesního zavinění.

22. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1496/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies