III. ÚS 1019/16

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. 8 Tdo 1304/2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2015 sp. zn. 6 To 7/2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2014 sp. zn. 39 T 3/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání čtyř let, a s poukazem na § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to konkretizované peněžní částky. Rozhodl též o náhradě škody.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci nadepsaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil tento rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu stěžovatele při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání čtyř let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to specifikované peněžní částky. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy z provedených důkazů učinily závěry zcela opačné, než z nich vyplývaly, a tudíž postupovaly v rozporu s názory vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239) a ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Extrémní rozpor závěrů přijatých soudy s jimi provedenými důkazy vytýká též ve vztahu k subjektivní stránce posuzovaného činu.

6. Stěžovatel dovozuje, že úpadek společnosti CARENA, s. r. o., se nepodařilo prokázat (a to ani znaleckými posudky) bez důvodných pochybností a soudy odpovídající závěr neučinily součástí skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě. Soudy pochybily, jestliže konstatovaly, že mohl či měl vědět o existenci možnosti, že společnost CARENA, s. r. o., nebude schopna splácet svoje závazky.

7. Stěžovatel připomíná, že Krajský soud v Brně jej v pořadí prvním rozsudkem ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. 39 T 3/2013 s poukazem na § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby, avšak z Vrchní soud v Olomouci tento rozsudek k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 6 To 89/2013 vadně zrušil a soudu prvního stupně přikázal doplnit dokazování. Nalézací soud však doplnění dokazování provedl pouze v nepatrném rozsahu, konkrétně výpovědí Ing. Blanky Sítařové a Josefa Janečka, a následně rozsudkem konstatoval jeho vinu, což je pro stěžovatele rozhodnutí nepředvídatelné.

8. Stěžovatel připomíná, že si nechal vypracovat znalecký posudek č. 102-01/2015 Ing. Pavlem Průdkem, který odpověděl na některé otázky přímo korespondující se skutkovou větou rozsudku soudu prvního stupně a týkající se stavu hospodaření, aktiv a pasiv, a zda tato společnost vykazovala ke dni 31. 12. 2009 známky předlužení nezbytné k prohlášení úpadku. Veškeré tímto znalcem vypracované odpovědi svědčí v jeho prospěch, neboť společnost CARENA, s. r. o., nevykazovala znaky úpadku, resp. nebyla předlužena a její účetní hodnota k uvedenému dni činila 9 582 000 Kč. Znalec ve společnosti nezaznamenal ani jakékoli neobvyklé transakce. Soudy však dokazování tímto posudkem formálně neprovedly, resp. odvolací soud se o tomto důkazu zmiňuje, avšak flagrantně jej "překrucuje".

9. Soudy rezignovaly i na další doplňující důkazní návrhy, zejména výpovědi Ing. Ladislava Karase a Lenky Vetiškové. Řečené podle stěžovatele dokládá jejich tendenční přístup a existenci tzv. "opomenutého důkazu" ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a další judikatury.

10. Stěžovatel dále vytýká, že soudy nevzaly v potaz zvláštnosti a rizika obchodního odvětví, v němž podnikal, přičemž jej zasáhly nepředvídatelné cenové výkyvy. Tyto ekonomické podmínky měly soudy zohlednit s tím, že inkriminované jednání nedosahuje minimální hranice společenské škodlivosti pro uplatnění jeho trestní odpovědnosti, a proto podle zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) je nelze posoudit jako trestný čin.

11. Stěžovatel se vymezuje proti interpretaci důkazů podané soudy, kterou považuje za jednostrannou zejména v otázce stavu předlužení společnosti CARENA, s. r. o., kdy soudy vycházely ze závěrů znalkyně Ing. Blanky Sítařové, z nichž vyplynulo, že společnost nebyla v letech 2008 a 2009 v úpadku, a to i přesto, že sama znalkyně uvedla, že její posudek neobsahuje úplný a správný seznam závazků a pohledávek společnosti CARENA, s. r. o. Podle stěžovatele však není zřejmé, na základě čeho měl zjistit, že již další pneumatiky odebírat nemá, když tuto skutečnost nejsou schopny objektivně zjistit ani orgány činné v trestním řízení.

12. Ekonomická situace společnosti CARENA, s. r. o., nebyla výsledky provedeného dokazování spolehlivě zjištěna, a proto nebylo možné jednoznačně uzavřít, zda byla v úpadku, či nikoli. I za této situace však společnost CARENA, s. r. o., byla po dni 1. 7. 2010 schopná stále vyvíjet obchodní činnost a platit závazky. V zásadě stejný závěr podporující tvrzení stěžovatele, že společnost CARENA, s. r. o., nebyla v inkriminované době předlužena, pramení i ze znaleckého posudku Ing. Pavla Průdka, z něhož se podává, že společnost měla v uvedené době značné množství skladových zásob ve výši 35 200 000 Kč, z nichž byl očekáván obrat ve výši 41 135 000 Kč. Současně z něj vyplynulo, že stěžovatel usiloval nastalou situaci řešit, prodlužoval dobu splatnosti závazků a získal provozní kapitál ve formě půjček. Zcela evidentně tak nebylo prokázáno, že by společnost CARENA, s. r. o., byla ke dni 30. 6. 2010 v úpadku, ani že by u ní tento stav nastal do konce roku 2010. Její samotná nepříznivá finanční situace přitom nemůže postačovat pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.

13. Stěžovatel zpochybňuje též další závěry soudů, zejména konstatování o jeho faktickém vlivu na provoz společnosti i po převodu na nového společníka (které se odvíjelo pouze z výpovědi svědka Bohdana Wagnera a postrádalo vysvětlení ohledně dispozic s výtěžkem prodeje) a přístupu do vnitřního fakturačního systému (což nevyplynulo z žádného z provedených důkazů).

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

16. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Ústavy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

18. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").

19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.

20. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti (stěžovatelova obrana je založena na odlišném hodnocení ekonomické situace společnosti CARENA, s. r. o., v rozhodném období a předvídatelnosti dalšího vývoje) je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů.

21. Soudy na argumentovaném základě dovodily, že stěžovatel (vlastním jednáním či prostřednictvím svých zaměstnanců) po dobu téměř pěti kalendářních měsíců objednával a odebíral pneumatiky od tří různých obchodních společností, za něž bylo vystaveno celkem 132 faktur, vyfakturované částky neuhradil, takto vylákané zboží postupně sám nebo s pomocí dalších osob prodával, získaný výtěžek z prodeje použil dílem na financování podnikatelské činnosti společnosti CARENA, s. r. o., zčásti na úhradu některých závazků této společnosti a ve zbytku nezjištěným způsobem, čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 6 098 242,22 Kč. Soudy konstatovaly, že stěžovatel poškozené záměrně a vědomě uvedl v omyl o finančním stavu své společnosti, resp. její schopnosti dostát závazkům z obchodních vztahů, aby tím docílil vylákání zboží, jež však již nemohl uhradit, a tímto klamavým jednáním způsobil škodu velkého rozsahu (srov. ve vztahu k trestněprávní kvalifikaci jednání, které má soukromoprávní základ nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205), resp. ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129).

22. Stěžovatel nezpochybňuje, že soud prvního stupně provedl dokazování výpověďmi celé řady svědků a při splnění všech zákonných podmínek přečetl protokoly o jejich výpovědích z předchozích fází trestního řízení (Ing. Jana Mulače, Petra Rybína, Mgr. Pavla Počarovského, Milana Bednáře, Martina Záboje, Ing. Ladislava Karase, Ing. Zbyňka Bábíčka, Ing. Jiřího Rulíška, Petra Boháče, Dany Boháčové, Ing. Romana Mulíčka, Davida Krčála, Radka Balady, Josefa Janečka, Bohdana Wagnera, Dana Lehára, Lenky Vetiškové, Lucie Audové, JUDr. Milana Střelce - č. l. 3210 až 3238, 3245 až 3265, 3273 až 3298, 3369 až 3375), resp. provedl četné listinné důkazy (výpis z bankovního účtu na č. l. 2293 až 2294, přehled transakcí na č. l. 1231 až 1241, smlouvy, faktury a doklady o úhradě z č. l. 932 až 986, 468, 529, 542, 1639 až 1640, 1643 až 1644, přehled úvěrů společnosti CARENA, s. r. o., na č. l. 2304 až 2503, 2605 až 2609, smlouvu o převodu obchodního podílu z č. l. 1010 až 1011, 1017, 1034 až 1037, a další), resp. důkazu insolvenčním spisem sp. zn. KSBR 28 INS 7838/2011 (č. l. 3 až 456 a příloha č. 2 spisu).

23. Pokud jde o námitku stěžovatele, že Krajský soud v Brně dospěl v napadeném rozsudku ke zcela protichůdným závěrům, než ve svém rozsudku původním, patří se zaznamenat, že stěžovatel odvolacímu soudu nevytýká ústavněprávně relevantním způsobem nepřípustný zásah do volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Stojí za připomenutí, že odvolací soud je ustanovením § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu zmocněn k tomu, aby poukázal na konkrétní nesrovnalosti a nelogičnosti v hodnocení důkazů provedeném soudem prvního stupně, a proto tomuto soudu přikázal doplnit dokazování a provedené důkazy náležitě zhodnotit, avšak je mu zapovězeno ukládat soudu prvního stupně, aby důkazy hodnotil určitým konkrétním způsobem, resp. vnucovat mu vlastní skutkové závěry. Odvolací soud je povinen vysvětlit, v čem konkrétně spatřuje nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění týkajících se přezkoumávaného rozsudku a s jakými okolnostmi se musí soud prvního stupně vypořádat při dalším rozhodování; srov. nález ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381).

24. Krajský soud v Brně na základě pokynu ze strany Vrchního soudu v Olomouci dokazování doplnil tím, že vyslechl znalkyni z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Blanku Sítařovou k obsahu jí zpracovaného znaleckého posudku - odborného vyjádření ze dne 24. 11. 2011 č. 67/06/2011, a to i k doplňku vyjádření této znalkyně. Svědek Josef Janeček vypověděl, že ve finanční tísni "prostě jen na sebe nechal společnost na nějakou dobu přepsat, za což dostal zaplaceno, nic o ní neví, stejně tak jako o funkci jednatele". Z řečeného vyplývá, že nalézací soud přistoupil k doplnění dokazování, přičemž ústavněprávní roviny spor o větší či menší míru jeho rozsahu v dané věci nedosahuje. Pokud jde o stěžovatelovu oponenturu závěrů Ing. Blanky Sítařové ohledně ekonomické situace společnosti CARENA s. r. o., jmenovaná znalkyně vypovídala i v hlavním líčení, kde kromě jiného uvedla i to, že podklady, které měla k dispozici, byly pro vypracování posudku a zodpovězení zadaných otázek postačující. Soudy závěry znaleckého posudku nepřevzaly bez dalšího [srov. nálezy ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381) a ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 2453/11 (N 41/64 SbNU 471)], ale hodnotily je také v souvislosti s ostatními důkazy (blíže viz str. 17-19 rozsudku soudu prvního stupně a str. 12-13 rozsudku odvolacího soudu).

25. Jak Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá, že procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost [obdobně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231) a řadu dalších].

26. Stav existence tzv. opomenutého důkazu však v dané věci nenastal. K výtce týkající se stěžovatelem dodatečně předloženého znaleckého posudku z odvětví ekonomika zpracovaného Ing. Pavlem Průdkem odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 13 vysvětloval důvody, proč ho neprovedl. Zejména konstatoval, že ve všech posuzovaných otázkách je možno odkázat na znalecký posudek Ing. Blanky Sítařové, včetně jeho doplňku, jakož i na další provedené, zejména listinné důkazy (výpisy z účtů apod.), z nichž je daná situace zřejmá, a navrhovaný znalecký posudek se zabývá problematikou, která je soudu z těchto jiných důkazů již známa, nebo hodnotí skutečnosti, které znalci hodnotit nepřísluší. Dlužno zaznamenat, že není vyloučeno na dílčí odkaz soudu k tomuto "odmítnutému" posudku uplatnit pravidlo superfluum non nocet. Odvolací soud rovněž vysvětlil, proč další stěžovatelem navrhované důkazy (výpovědi Lenky Vetiškové a Ing. Ladislava Karase) považoval za nadbytečné, přičemž výstižně odkázal na judikaturu Ústavního soudu (srov. str. 12 a 13 rozsudku).

27. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy věnovaly také subjektivní stránce trestné činnosti stěžovatele. Není pravdou, že by v jednání stěžovatele nebyl ústavněprávně udržitelně prokázán znak úmyslu, jak se namítá v ústavní stížnosti. S touto výtkou se již vypořádal Nejvyšší soud (srov. str. 10-11 usnesení), který odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího, a tyto doplnil také o vlastní závěr k dané otázce.

28. Stěžovatelem vzpomínaný princip subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.), se vyznačuje ústavněprávním aspektem, přičemž se v rámci trestního práva uplatní obecně. Soudy se však v dané věci s otázkou, zda omezení základních práv stěžovatele trestní sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva, vypořádaly ústavněprávně konformním výkladem, že inkriminované jednání se v podstatných rysech neliší od běžně se vyskytujících trestných činů podvodu, včetně jejich škodlivosti pro společnost.

29. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.

30. Na základě uvedených zjištění a jejich shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

31. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1019/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies