III. ÚS 321/16

31. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti CARS BAD, s. r. o., sídlem Jáchymovská 53, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 29 NSČR 122/2015-B-77 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2015 č. j. 2 VSPH 677/2015-B-69, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví specifikovaná usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a navrhovala jejich zrušení. Informovala, že v rámci zásady minimalizace zásahů do rozhodování soudní moci Ústavním soudem napadá toliko rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu, neboť má za to, že při případném zrušení rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu lze porušení ústavně zaručených práv napravit při novém projednání před odvolacím soudem. Konkrétně tvrdí, že byla porušena její práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V úvodu stručně uvedla, že usnesením vrchního soudu bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 1. 2015 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011-B-55, kterým soud zamítl návrh stěžovatelky na zastavení insolvenčního řízení. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl. Posléze podrobněji informovala, že v dané věci podala návrh na zastavení řízení, kdy v průběhu insolvenčního řízení vyplynuly najevo okolnosti, které svědčí o tom, že pro vedení insolvenčního řízení proti ní nebyly od počátku splněny podmínky řízení, nemělo být vůbec zahájeno a celou dobu je vedeno neoprávněně. Namítla, že od počátku ve svých podáních poukazuje na to, že ve věci byl podán nezpůsobilý věřitelský insolvenční návrh, ke kterému nemělo být vůbec přihlíženo, neboť nebyl řádně podepsán oprávněnou osobou dle ustanovení § 97 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nebyl tak totiž identifikován insolvenční navrhovatel a ověřena aktivní legitimace takového navrhovatele, která je jednou ze základních podmínek zahájení a dalšího vedení řízení. K takovému insolvenčnímu návrhu neměl soud vůbec přihlížet a zahájil-li na základě takového návrhu soud ve věci insolvenční řízení a v tomto řízení neoprávněně činil další rozhodnutí, jde dle stěžovatelky o rozhodnutí nezákonná, která hrubě zasahují do shora označených základních práv garantovaných Listinou.

3. Další porušení jejích práv zaručených Listinou spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy ústavně nekonformním výkladem přehlédly její argumentaci, že jí nebylo řádně doručeno usnesení o úpadku, když poukazovala i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3035/07 ze dne 24. 4. 2008 (N 76/49 SbNU 135). Stěžovatelka má za to, že jí bylo od počátku nesprávným postupem obecných soudů odňato právo jednat před soudem, když advokát se při jednání, konaném dne 8. 9. 2011, prokázal neplatnou plnou mocí, kdy soud i přesto s tímto advokátem (Mgr. Císař) bez přítomnosti stěžovatelky jednal, a i nadále mu následně doručoval písemnosti, a to zejména usnesení o úpadku a zřejmě i další písemnosti. Ačkoliv tak stěžovatelka nebyla platně a účinně v řízení zastoupena, soud opakovaně porušuje její právo na seznámení se s rozhodnutími ve věci vydávanými, na možnost se k těmto vyjádřit a uplatňovat proti těmto opravné prostředky, což bylo o to významnější v první fázi insolvenčního řízení. Stěžovatelka se nemůže ztotožnit s tím, že při takto závažném a opakovaném porušení ústavně garantovaných práv a při nesplnění podmínek řízení může obstát závěr, že je na místě uplatnění mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost, jak uvádí obecné soudy. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovateli nebylo řádně doručeno stěžejní rozhodnutí o úpadku a toto rozhodnutí tak nemohlo nabýt formálně právní moci. Za současného nesplnění podmínek řízení (podání nezpůsobilého insolvenčního návrhu) nelze připustit, aby při takto četném porušování práv stěžovatelky bylo řízení i nadále vedeno. Obecné soudy nejenže nereflektovaly ve svých rozhodnutích na relevantní argumentaci stěžovatelky co do podmínek řízení a neplatnosti plné moci, avšak nevypořádaly se ani s přípisem Mgr. Císaře o tom, že mu jsou doručovány nesprávně písemnosti.

4. Podle stěžovatelky nemohou v ústavněprávní rovině obstát závěry obecných soudů o tom, že zásadní procesní vady, které vedou k porušení práv stěžovatelky, zakotvených v Listině za současného nesplnění podmínek řízení, mohou být zhojeny v dalších fázích řízení, jak k tomu dospěly obecné soudy. V daném případě je třeba, aby Listinou a Ústavou České republiky chráněná práva byla bezezbytku dodržována a respektována, a došlo-li k jejich opakovanému porušení, není na místě, aby v takovémto řízení bylo pokračováno, když při dalším průběhu řízení navíc dochází k dalšímu porušování ústavně garantovaných práv stěžovatelky, a to opakovaným chybným doručováním písemností, se kterými se tak stěžovatelka nemá možnost seznámit, vyjadřovat se k jejich obsahu, uplatňovat opravné prostředky apod. Insolvenční řízení a jeho průběh výrazně a negativně zasahuje do života stěžovatelky již ze své podstaty. O to horší pak je, jsou-li ústavně zaručená práva stěžovatelky opakovaně porušována. Za takové situace není na místě argumentace obecných soudů ve smyslu zhojení takovýchto opakovaných porušení základních práv stěžovatelky.

II.

4. Z obsahu napadených rozhodnutí, poskytnutých k výzvě Ústavního soudu, vyplývá, že z důvodů výše uvedených stěžovatelka podala u krajského soudu návrh na zastavení insolvenčního řízení odůvodněný popsanými nedostatky podmínek řízení. Krajský soud připustil, že usnesení o úpadku trpí zmatečnostní vadou, nicméně toto rozhodnutí bylo možno odstranit pouze včasnou žalobou pro zmatečnost, k čemuž nedošlo, a usnesením ze dne 29. 1. 2015 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011-B-55 návrh zamítl (využil přitom závěrů z usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 40/2015 - pozn. toto usnesení bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zrušení téhož insolvenčního řízení, a to ze stejného důvodu, t. j. nedostatku podpisu navrhovatele). Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, na jehož základě vrchní soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení řízení nebyly splněny, proto ho potvrdil. Odkaz na závěry obsažené v R 40/2015 považoval za přiléhavé. Námitku, že stěžovatelce nebylo usnesení o úpadku řádně doručeno, neboť bylo doručeno pouze advokátovi Mgr. Císařovi, také z důvodů obsažených v R 40/2015 neshledal relevantní, protože její zástupce disponoval procesní plnou mocí, stačilo doručit pouze jemu. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl. Konstatoval, že usnesení vrchního soudu je souladné se závěry obsaženými v jeho usnesení R 40/2015 (doplnil, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 126/15 odmítnuta), že na jeho závěrech nemá cokoli měnit a že dovolání jeho existenci ignoruje.

III.

5. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Z ústavní stížnosti a z napadených usnesení plyne, že stěžovatelka se na základě shodných argumentů (vada insolvenčního návrhu), které uplatnila v předchozím řízení o zrušení konkursu, domáhá zastavení insolvenčního řízení. Posouzení této záležitosti bylo provedeno obecnými soudy právě v předchozím řízení a stěžovatelčiny námitky proti jejich závěrům postrádaly ústavně právní rovinu (srov. body 7. a 8. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 126/15), tudíž na ně Ústavní soud i v této věci odkazuje.

8. Další stěžovatelčina námitka zaměřená na nesprávné doručení usnesení o úpadku byla ústavně konformním způsobem posouzena již v řízení před obecnými soudy (srov. odůvodnění usnesení vrchního soudu - str. 2 dole a str. 3 nahoře). Ústavní soud považuje závěr o rozsahu plné moci udělené stěžovatelkou advokátovi dne 7. 9. 2011 za souladný s právní úpravou, a z tohoto důvodu není námitka o nesprávném doručování písemností (viz text ústavní stížnosti na str. 3 první odstavec i. f.) důvodná.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 321/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies