II. ÚS 1631/16

01. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, právně zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2016 č. j. 8 To 91/2016-53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla zasažena jeho základní práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. 2. 2016 č. j. 35 PP 7/2016-35, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 157/2015 ze dne 1. 12. 2015. Okresní soud konstatoval, že v případě stěžovatele nebyly zjištěny žádné nedostatky při výkonu vazby ani při výkonu trestu. Nebyl kázeňsky odměněn ani trestán. Uvědomuje si svou vinu a přijal uložený trest. Nesplnil však druhou podmínku ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterou je předpoklad, že odsouzený v budoucnu povede řádný život. Z důvodu krátké doby, kterou stěžovatel strávil ve výkonu trestu, bylo obtížné posoudit připravenost odsouzeného pro vedení řádného života v případě podmínečného propuštění. Stěžovatel nevedl řádný život ani v předchozí době. Za dobu krátkého pobytu ve věznici nevytvořil podmínky pro získání kázeňské odměny. Chování stěžovatele nebylo doposud možné označit za nadstandardní. Strávil sice určitou dobu výkonem vazby, ta ovšem představuje zajišťovací institut. Okresní soud uvedl, že se ve výkonu trestu teprve začíná se stěžovatelem cíleně pracovat, aby došlo k jeho nápravě a aby se do budoucna vyvaroval protiprávního jednání. Vzhledem k nesplnění druhé podmínky nemohl v důsledku jejich posloupnosti stěžovatel splnit ani třetí podmínku § 88 trestního zákoníku, kterou je výkon adekvátní části uloženého trestu.

3. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí proběhlo v souladu s trestním řádem, při plném respektu práva na obhajobu, při zachování lhůty k přípravě na veřejné zasedání, po výslechu odsouzeného po zákonném poučení s možností, aby se vyjádřil ke všem prováděným důkazům a případně navrhl důkazy další. Zdůraznil, že na rozdíl od jiných cizinců vykonávajících trest v České republice, kteří byli schopni docílit kázeňských odměn, odsouzený nebyl odměněn ani jednou. Krajský soud zvažoval doplnění dokazování v podobě aktualizace zprávy věznice, ale došel k závěru, že i kdyby byl za daných okolností stěžovatel kázeňsky odměněn, stalo by se tak až po podání žádosti o propuštění z vazby, a proto nebylo třeba dokazování doplňovat. Plnění povinností stěžovatele ve výkonu trestu nebylo nadstandardní, a proto skutečně nebyla druhá zákonná podmínka splněna. Stěžovatel navíc v rámci veřejného zasedání uplatnil ve vztahu k jeho trestní minulosti obhajobu, která nebyla pravdivá.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že velkou část svého trestu strávil ve vazbě. (téměř 1/3 celkové výměry a 2/3 do té doby vykonaného trestu). Krajský soud vůbec k době strávené ve vazbě nepřihlédl, ani si nevyžádal zprávu ředitele věznice o jeho chování. Tvrdit, že vazba nemá žádný výchovný účinek, protože jde pouze o zajišťovací institut, je výklad nekonformní s ústavou zaručenými právy. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na rovnost. Odsouzený, který stráví ve výkonu trestu prakticky stejnou dobu, na tom bude lépe než stěžovatel, který část svého omezení osobní svobody strávil ve vazbě. Ve vztahu ke kázeňským odměnám stěžovatel namítá, že neovládá český jazyk, a proto není ve stejné startovní pozici jako jeho spoluvězni. Vychovatel ovládá pouze český jazyk. Stěžovatel veškerou komunikaci vede prostřednictvím některých spoluvězňů, kteří ovládají anglický jazyk. Díky tomu také vznikají mnohá nedorozumění. Jde obecně o náhodu, kam bude cizí státní příslušník k výkonu trestu umístěn, a zda se v tomto místě vychovatelé umí dorozumět i jiným jazykem. Stejné problémy stěžovatel má i v případě zájmu o pracovní zařazení. Pokud soudy kladou zákonem nespecifikované podmínky rozpoznání dostatečného zlepšení, mělo by jít o podmínky splnitelné všemi bez rozdílu jazykových schopností. Pokud stěžovateli nebude poskytnuta psychoterapeutická pomoc v jeho rodné řeči a bude nadále ve výkonu trestu odnětí svobody, je vážně narušena možnost jeho nápravy, která by měla být cílem jeho trestu. Dlouhý pobyt ve věznici může mít negativní dopad na jeho život a spíše zvýšit pravděpodobnost jeho recidivy. Propuštění do péče rodiny a odborníků by mělo právě opačný důsledek.

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení § 88 trestního zákoníku či v podstatě shodného ustanovení § 61 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 607/16 ze dne 26. 4. 2016).

7. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, na straně druhé však neshledaly splnění druhé zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Z hlediska práva na spravedlivý proces je zřejmé, že přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, žádost byla projednána ve veřejném zasedání a stěžovatel měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiná základní práva.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1631/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies