IV. ÚS 3655/15

01. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Anny Krpelové, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, AK se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 1 Afs 95/2015-36 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2014 č. j. 22 Af 122/2014-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 21. 12. 2015, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů, vydaných v řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 8. 11. 2012 č. j. 5433/12-1101-802540.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě jako opožděně podanou. Soud vzal za prokázané, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou dne 12. 11. 2012 a že žaloba byla podána až dne 8. 12. 2014. K námitce o nedoručení rozhodnutí právnímu zástupci stěžovatelky a ke sporné povaze plné moci ze dne 27. 7. 2011 (Finanční ředitelství v Ostravě mělo na rozdíl od stěžovatelky za to, že plná moc byla omezená toliko na řízení před Finančním úřadem v Hlučíně) Krajský soud v Ostravě konstatoval, že žaloba byla podaná opožděně i ve vztahu k právnímu zástupci stěžovatelky. Byť mu nebylo správní rozhodnutí formálně doručováno, materiálně se s ním seznámil nejpozději dne 12. 2. 2014, kdy prostřednictvím svého substituta nahlížel do správního spisu, navíc v substituční plné moci ze dne 11. 2. 2014 označil napadené rozhodnutí číslem jednacím a dnem vydání. Za daného stavu věci Krajský soud v Ostravě nepovažoval za nutné zabývat se povahou plné moci, jelikož i v situaci, kdyby se vztahovala na celé daňové řízení, byla žaloba podána opožděně. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl, neboť ani on neměl pochybnosti o tom, že v okamžiku nahlédnutí do spisu žalovaného správního orgánu byla naplněna materiální funkce doručení a tímto okamžikem rovněž začala plynout lhůta po podání žaloby.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala skutkový základ věci a právním závěrům správních soudů oponovala. Zejména nesouhlasila se závěrem, že samotné nahlédnutí do spisu může nahradit doručení rozhodnutí zákonem předvídané osobě s důsledkem počátku plynutí lhůty pro podání správní žaloby, a za klíčovou označila otázku ústavně konformní interpretace a aplikace ustanovení § 17 a násl. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Stěžovatelka odmítla správními soudy široce pojímanou preferenci materiálního způsobu doručení, které dle jejího názoru prakticky nihilizuje potřebu dodržovat základní požadavek právní úpravy doručování rozhodnutí v písemné formě k rukám adresáta.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv; jedná se o zásahy (rozhodnutí), v nichž dochází k nepřípustné ingerenci do některého ze základních práv, v nichž se případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, které nesou znaky libovůle, případně které jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Je nepochybné, že otázka včasnosti doručení podání soudu může nabýt ústavněprávní relevance zejména s ohledem na ústavně zaručené právo na přístup k soudu (jakožto složky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto ve své judikatuře věnuje ústavním stížnostem brojícím proti posouzení určitého podání jako opožděného náležitou pozornost.

V projednávané věci správní soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu pozdě, tj. že zmeškala lhůtu stanovenou v § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Klíčovým přitom bylo určení, že den, kdy zástupce stěžovatelky prostřednictvím svého substituta nahlédl do správního spisu, obsahujícího žalobou posléze napadené rozhodnutí, lze považovat za počátek běhu lhůty k podání žaloby. Správní soudy vycházely ze zásady materiálního doručení, jak je vykládána v judikatuře Nejvyššího správního soudu, a konstatovaly, že nahlédnutí do spisu představovalo pro právního zástupce stěžovatelky reálnou možnost seznámit se s obsahem správního rozhodnutí. Takto vyložený institut doručování Ústavní soud respektuje a přiklání se k němu i ve své rozhodovací praxi [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1433/11 ze dne 8. 11. 2011, N 190/63 SbNU 211 (214-215), usnesení sp. zn. III. ÚS 1758/15 ze dne 13. 8. 2015]. Uvedené samozřejmě neznamená popření zákonných pravidel doručování, jak dovozuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, ale naopak vede - v okolnostech typických pro tu kterou konkrétní věc - k odmítnutí setrvávat na jejich formalistické či účelové interpretaci.

Odmítne-li se soud zabývat žalobou, která byla podána po lhůtě, nelze takový postup soudu hodnotit jako odepření přístupu stěžovatelce k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance, v projednávaném případě postup v souladu se soudním řádem správním, totiž zavazoval nejen soud, ale i stěžovatelku. Vzhledem k tomu, že žaloba nebyla meritorně projednávána, jeví se zcela nepřípadným, a tudíž zjevně neopodstatněným, i tvrzení stěžovatelky o porušení práva na rovnost účastníků řízení a dalších ústavních záruk.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3655/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies