IV. ÚS 1050/16

02. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Orlí 27, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. prosince 2015 č. j. 49 Co 333/2015-137 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. září 2015 č. j. 25 Nc 15/2015-67, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Magistrátu města Brna, oddělení sociálněprávní ochrany dětí, Koliště 19, 601 67 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavním soudu dne 31. 3. 2016 a doplněné dne 25. 4. 2016 a dne 16. 5. 2016 na základě výzvy Ústavního soudu, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 10 odst. 2 (zaručující právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného a soukromého života), čl. 32 odst. 4 (zahrnující právo dětí na péči a výchovu rodičů a právo rodičů pečovat o své děti, a čl. 36 odst. 1 (zakotvující právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

II.

Jak se dále zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Městský soud v Brně ve věci péče o nezletilou K. F. a nezletilou E. F. v řízení o návrhu otce na vydání předběžného opatření rozhodl tak, že obě nezletilé děti předal do péče matky, přičemž matce uložil povinnost předat obě nezletilé dcery otci ke styku každý sudý týden od pátku 15.00 hod. do pondělí následujícího týdne 8.00 hod. a každý týden od pondělí 15.00 hod. do úterý 8.00 hod., kdy si otec obě nezletilé dcery převezme a předá v předškolním, resp. školním zařízení. Matka je povinna nezletilé děti ke styku s otcem řádně připravit.

Důvodem pro vydání tohoto předběžného opatření byl návrh otce na předběžnou úpravu styku s oběma nezletilými dcerami. Otec ve svém návrhu tvrdil, že s matkou nezletilých dětí se není schopen dohodnout na úpravě styku s oběma nezletilými dcerami, který by odpovídal i jeho potřebě trávit s nimi volný čas podle svého uvážení.
Městský soud konstatoval, že v předmětné věci probíhá řízení o výkon rodičovské odpovědnosti k oběma nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů, v jehož rámci se rodiče nedohodli na otázce rozsahu péče a o styku s nezletilými dětmi. Matka v řízení navrhuje svěřit obě nezletilé děti do její péče, otec navrhuje svěření nezletilých dětí do střídavé péče. V řízení bylo prokázáno, že dosavadní styk nezletilých dětí s otcem je problematický, probíhá jednou za čtrnáct dnů od pátku do neděle a jeden den v pracovním týdnu, přičemž při předávání dětí dochází k nevhodné konverzaci mezi rodiči, což má negativní dopad na obě nezletilé děti. Mezi rodiči nebyla rovněž dle šetření opatrovníka prokázána dostatečná kooperace při výchově nezletilých dcer. Proto soud dospěl k závěru, že je třeba zatímně upravit poměry nezletilých dětí do pravomocného rozhodnutí ve věci samé, neboť taková úprava je v zájmu obou nezletilých.

Krajský soud v Brně na základě odvolání obou rodičů změnil napadené předběžné opatření tak, že v části o úpravě styku otce s nezletilými upravil styk nezletilých dětí v rozsahu každého kalendářního sudého týdne od pátku 16.00 hod. do neděle 18.00 hod. a každé pondělí od 15.00 hod. do 18.00 hod. s tím, že obě nezletilé děti si od matky otec převezme v místě jejich bydliště a na témže místě je matce předá v době ukončení styku.

Důvodem změny předběžného opatření byla jeho nevykonatelnost, neboť městský soud nezvážil, jak by se měli rodiče chovat v případě, že jsou školská zařízení, kam obě nezletilé děti chodí, zavřena o volných dnech nebo prázdninách a dále za situace, v níž není možné současně předávat i přebírat nezletilé děti u dvou školských zařízení.

III.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel oběma napadeným rozhodnutím vytýká užší úpravu styku, než jakou ve svém návrhu požadoval a současně pak vyslovil přesvědčení, že odvolací soud v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí nevysvětlil, z jakého důvodu dále zúžil stěžovatelem požadovaný rozsah styku. Tím se prý stalo rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 a v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, které se týkají povinnosti soudu řádně a přesvědčivě odůvodnit své rozhodnutí.

Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel vytýká údajnou "nezákonnost", neboť soud rozhodl jinak, než stěžovatel ve svém návrhu požadoval, tedy rozhodl "podle svého vlastního uvážení". Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci mohl městský soud buď jeho návrhu zcela vyhovět, nebo ho zamítnout. Třetí varianta, tedy že rozhodne "podle svého uvážení" prý v dané věci nebyla možná.

IV.

Ústavní soud po zvážení obsahu napadených usnesení i námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, jestli rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

Ve světle shora uvedených zásad Ústavní soud v posuzované věci konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Je možno konstatovat, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud a městský soud v napadených rozhodnutích uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.

Pokud se týká odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08, je třeba uvést, že napadená rozhodnutí s ním nejsou v rozporu, neboť nepochybně obsahují odůvodnění, které občanský soudní řád požaduje.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1050/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies