I. ÚS 797/16

06. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelky 1. správcovská a konkurzní v. o. s, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, insolvenční správce dlužníka - Prefa Pardubice a. s., IČ: 26126788, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 č. j. 32 Cdo 4423/2015-790, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. května 2015 č. j. 27 Co 135/2015-683 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. září 2014 č. j. 10 C 18/2009-605, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. března 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 10 C 18/2009 se podává, že předmětem sporu bylo vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že stěžovatelce mělo být znemožněno hospodaření na dobývacím prostoru, když podle tvrzení stěžovatelky práva k dobývacímu prostoru neoprávněně vykonával Ing. František Lob a následně jeho nástupci (dědicové) na základě neplatné smlouvy.

3. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. září 2014 č. j. 10 C 18/2009-605 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovaným 1) Janě Lobové a 2) Tomáši Lobovi o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 60 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) řízení částečně co do návrhu stěžovatelky o uložení povinnosti druhé žalované vydat stěžovatelce dokumentaci k dobývacímu prostoru Lípa na Orlicí III, zastavil (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady řízení, a to první žalované ve výši 408 484 Kč a druhému žalovanému ve výši 397 243 Kč (výrok III. a IV.).

4. Na základě odvolání podaného jak stěžovatelkou proti výroku I., III. a IV., tak oběma žalovanými proti výroku III. a IV., Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. května 2015 č. j. 27 Co 135/2015-683 rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a změnil jej ve výroku III. a IV. tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady řízení před okresním soudem první žalované ve výši 802 641,40 Kč a druhému žalovanému ve výši 591 266,50 Kč (výrok II.). Dále odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, a to každému ze žalovaných ve výši 166 012 Kč.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. ledna 2016 č. j. 32 Cdo 4423/2015-790 dovolání odmítl z důvodu, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud rovněž uložil stěžovatelce zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení, a to každému ze žalovaných ve výši 83 006 Kč.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů, namítala odepření spravedlnosti, porušení základních práv a svobod v oblasti podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) a ignorování restrikce "bezdůvodného obohacení získaného z nepoctivých zdrojů v občanském zákoníku". Stěžovatelka rovněž namítala, že žalovaní se neodůvodněně dovolávali námitky promlčení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu.

7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolávala, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně připomíná, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory těchto soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

9. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k úspěšnému uplatňování žalobního nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočíval v tvrzeném neoprávněném užívání předmětných dobývacích prostorů právním předchůdcem žalovaných i žalovanými v rozhodném období (22. června 2000 až 31. prosince 2008), neboť nebyla účastníkem Smlouvy o převodu dobývacích práv Lípa nad Orlicí III. a Lípa nad Orlicí II, uzavřené dne 22. června 2000 mezi převádějící společností RASTRA AG-CZ a. s. a přejímajícím Ing. Františkem Lobem. Okresní soud dále neshledal věcnou legitimaci stěžovatelky ani z hlediska tzv. žaloby z lepšího práva, a proto žalobu zamítl, když nad rámec svého posouzení nepovažoval žalobu za důvodnou ani z titulu vydání bezdůvodného obohacení získaného z nepoctivých zdrojů. Nad to dovodil, že by stěžovatelce nebylo možno přiznat žalobní nárok se zřetelem na žalovanými vznesenou námitku promlčení - ani z důvodu jeho promlčení.

10. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

11. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci jak okresní, tak i odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil.

12. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 797/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies