I. ÚS 1480/16

06. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky SPM - Security Paper Mill, a. s., se sídlem v Praze, Americká 340/31, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze, Plaská 614/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 451/2015-128 ze dne 23. února 2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Ilji Drahoše, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka byla před Obvodním soudem pro Prahu 1 žalována o zaplacení 13 900 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka a žalobce (nyní vedlejší účastník řízení) uzavřeli smlouvu o dílo - mimo jiné zajištění technického dozoru nad zářičem ionizačního zařízení. Stěžovatelka od této smlouvy odstoupila v lednu 2012 pro její podstatné porušení ze strany žalobce a od té doby žalobci nepřidělovala další práci. Žalobce tedy v únoru 2012, za který odměnu žádal, nevykonával žádnou činnost podle smlouvy. Nárok na odměnu mu nevznikl.

2. Na základě odvolání žalobce Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelka je žalobci povinna zaplatit 13 900 Kč s příslušenstvím (výrok I) a také 28 087,60 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, která však odlišně právně posoudil. Ze zjištění obvodního soudu totiž vyplynulo, že stěžovatelka žalobci dne 24. 1. 2012 doručila výpověď, v níž mu zakázala vstupovat na pracoviště a vykonávat další činnosti. Následujícího dne stěžovatelka od smlouvy odstoupila s tím, že žalobce podstatným způsobem porušil své smluvní povinnosti - již před výpovědí nedůvodně zapečetil svou kancelář a přestal vykonávat další činnost. Městský soud dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelky bylo neplatné. Podle účastnické výpovědi žalobce mu předseda představenstva stěžovatelky již dne 19. 1. 2012 telefonicky sdělil, že jej nepotřebuje, a zakázal mu vstup na pracoviště. Za takového stavu nemohl žalobce nepřítomností na pracovišti porušit své smluvní povinnosti; kancelář zapečetil po konzultaci se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Smlouva mezi žalobcem a stěžovatelkou nevyžaduje faktický výkon činnosti, žalobci tudíž náleží odměna i během výpovědní doby, přestože žádnou činnosti pro stěžovatelku nevykonával.

3. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že městský soud bez ohledu na další důkazy a význam účastnické výpovědi vyšel z výpovědi žalobce, že mu byl vstup na pracoviště telefonicky zakázán již 19. 1. 2012. Takový procesní postup je podle stěžovatelky v rozporu s rovností účastníků řízení. Dále soudy nesprávně vyložily smluvní povinnosti obou stran, telefonát předsedy představenstva žalobce nemohl vyvázat z jeho smluvních povinností, neboť pro změny smlouvy či její výpověď byla stanovena písemná forma. Zákaz vstupu později uvedený ve výpovědi se nemohl vztahovat na dobu jemu předcházející. Rozhodnutí je pro stěžovatelku také překvapivé, neboť k posouzení způsobu ukončení smluvního vztahu přistoupil až městský soud jako soud odvolací. Dokazování do té doby nebylo vedeno takovým způsobem, že by stěžovatelka měla důvodnou pochybnost o tom, že její odstoupení od smlouvy může být posouzeno jako neplatné. Po celé řízení bylo dokazování vedeno k posouzení platnosti samotné smlouvy, nikoliv odstoupení od ní. Platnost odstoupení zpochybněna nebyla, odvolací soud tudíž měl účastníky upozornit na toto možné posouzení věci.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i protokolem o jednání před obvodním soudem ze dne 12. 11. 2013; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].

6. Stěžovatelka sama označila spor za bagatelní; s ohledem na výše uvedené se proto Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí městského soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky (své majetkové poměry stěžovatelka nepopsala).

7. Povahou účastnické výpovědi se soud již dříve zabýval. Byť jde o podpůrný důkazní prostředek, je výslech účastníka jedním z řady důkazních prostředků a z občanského soudního řádu nevyplývá, že by poznatky získané výslechem účastníků měly být pro soud a priori méně spolehlivé; musí být proto hodnocen jako každý jiný důkaz [nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)]. Bez dalšího tedy postupu městského soudu nelze nic vytknout. Nic dalšího stěžovatelka však netvrdila, nepopřela ostatně ani pravdivost skutečností soudem takto zjištěných.

8. Namítala-li stěžovatelka překvapivost právního závěru městského soudu, je třeba uvést, že na věc nedopadá poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť k odlišnému právnímu posouzení nebylo třeba doplnit vylíčení rozhodných skutečností (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 5162/2008 ze dne 26. 1. 2011, publ. pod č. 85/2011 Sb. NS). Z hlediska požadavku předvídatelného rozhodování vyjádřeného mj. v § 6 občanského soudního řádu lze stěžovatelku odkázat na protokol o jednání před obvodním soudem, který sama předložila. Podle něj žalobce v účastnické výpovědi vysvětlil, proč svou kancelář zapečetil. Telefonát předsedy představenstva o zákazu vstupu na pracoviště a důvody pro zapečení kanceláře stěžovatelka na jednání před obvodním soudem nezpochybnila a nezpochybňuje je ostatně ani v ústavní stížnosti. Z téhož protokolu je zřejmé, že žalobce právě i s odkazem na telefonický zákaz uvedl v závěrečném návrhu, že k odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelky nebyl důvod. Otázku platnosti odstoupení od smlouvy tedy žalobce v řízení zjevně vznesl a stěžovatelka nebyla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat v této souvislosti [nález sp. zn. II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105)].

9. K tvrzené překvapivosti posouzení nároku na odměnu podle uzavřené smlouvy stěžovatelka nic bližšího neuvedla. Ústavní soud tedy neshledal, že by tvrzené vady vedly byť jen k dotčení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1480/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies