II. ÚS 1638/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Danielem Hlaváčem, advokátem se sídlem Praha 9 - Vysočany, Jandova 208/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2016 sp. zn. Ul 13/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. května 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Před Městským soudem v Praze (dále jen "konkursní soud") je od roku 1997 vedeno pod sp. zn. 52 K 92/97 konkursní řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, na majetek stěžovatele. Konkurs byl prohlášen dne 20. října 1998 a do dnešního dne nebyl ukončen. V průběhu řízení nařídil konkursní soud usnesením ze dne 11. září 2013 č. j. 52 K 92/97-9331 jednání ke zjištění rozsahu konkursní podstaty stěžovatele, které se mělo konat dne 5. listopadu 2013. Účast správkyně konkurzní podstaty i stěžovatele měla být nezbytná. Stěžovatel vznesl na tomto jednání námitku podjatosti vůči příslušné soudkyni, v důsledku čehož tato odročila jednání na 10. prosince 2013, a to za předpokladu, že do této doby bude o námitce rozhodnuto. Jinak se mělo jednání odročit na neurčito, k čemuž následně i došlo. Jednání v dané věci se již posléze nekonalo. Z tvrzení stěžovatele dále vyplývá, že v prosinci 2015 podala správkyně konkursní podstaty návrh částečného rozvrhu, který byl bez nařízení jednání schválen usnesením konkursního soudu ze dne 18. února 2016 č. j. 52 K 92/97-10702.

3. Podáním ze dne 19. února 2016 navrhl stěžovatel určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, jednak k nařízení jednání za účelem zjištění rozsahu konkursní podstaty, jež bylo odročeno na neurčito, jednak k nařízení jednání za účelem projednání návrhu částečného rozvrhu. Zároveň požádal, aby mu byl pro toto řízení ustanoven zástupce. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2016 sp. zn. Ul 13/2016 však byly všechny tyto návrhy zamítnuty. V případě návrhu na ustanovení zástupce se tak stalo z důvodu, že jej nebylo třeba k ochraně zájmů stěžovatele. Ten měl totiž podat zcela srozumitelný a projednatelný návrh, jenž dále nebylo třeba jakkoliv doplňovat. Pokud jde o vlastní návrhy na určení lhůty, Vrchní soud v Praze připomněl, že konkursní soud nebyl vázán svým usnesením o nařízení jednání, neboť se jednalo toliko o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 občanského soudního řádu). Tento soud měl tedy právo zvolit jiný procesní postup, než jaký původně předpokládal, a jednání nenařizovat. Rovněž mohl bez nařízení jednání rozhodnout o návrhu částečného rozvrhu. S věcí již pak ale nesouvisí otázka, zda tímto postupem nezatížil před ním probíhající řízení procesní vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Jestliže stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil, měl se mu bránit procesními prostředky. Průtahy v řízení proto nebyly shledány.

4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze. Podle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky (§ 66a odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání, § 115a občanského soudního řádu) k tomu, aby bylo o částečném rozvrhu rozhodnuto bez nařízení jednání. Postupem konkursního soudu měl být stěžovatel zkrácen na možnosti vyjádřit se k tomuto návrhu, aniž by mu byly sděleny jakékoli důvody, pro které nařízení jednání nebylo nezbytné. Nadále je přesvědčen, že ve věci dochází k průtahům v řízení.

II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

7. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v projednávané věci.

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že v rámci rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích se soud zabývá výlučně otázkou, zda v konkrétní věci nedochází k průtahům řízení. S touto otázkou se přitom Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení náležitým způsobem vypořádal a jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, ani v nich nelze spatřovat jakýkoliv kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval vyhovění ústavní stížnosti. Pakliže stěžovatel namítá, že mu měl konkursní soud odepřít právo vyjádřit se k věci, jde o námitku, kterou nemohl efektivně uplatnit v řízení o uvedeném návrhu. Případná nesprávnost jeho postupu by zatěžovala až rozhodnutí vydané v konkursním řízení, vůči němuž by stěžovatel mohl brojit zákonem stanovenými opravnými prostředky, nebo - po jejich vyčerpání nebo v případě jejich absence - ústavní stížností.

9. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1638/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies