IV. ÚS 3661/15

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Vašáka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 3 KZN 1131/2015-10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Přípisem státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. září 2015, č. j. ZN 317/2015-5, byl stěžovatel vyrozuměn, že jeho podání bylo bez dalšího založeno, neboť ve věci nebyly shledány žádné skutečnosti zakládající podezření, že byl spáchán trestný čin. Napadeným sdělením Městské státní zastupitelství v Praze stěžovateli odpovědělo, že jeho podnět k provedení dohledu nad postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odkládá.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. září 2011, sp. zn. 2 T 76/2011, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 5 To 485/2012, bylo zastaveno trestní stíhání uvedených osob podle ustanovení § 314c odstavce 1 s odkazem na § 172 odstavec 2 písmeno b) trestního řádu. Stíhané osoby (ostraha nákupního centra) se měly dopustit trestného činu výtržnictví, neboť chtěly po stěžovateli ukázat obsah jeho zavazadla; podle soudu však byl iniciátorem právě stěžovatel a jednání stíhaných bylo v souladu s jejich oprávněním. Stěžovatel však zásah vnímal jako bezdůvodné napadení, při němž mu byla způsobena řada zranění, a proto podal trestní oznámení na další osobu, která byla v řízení vedena jako svědek, ačkoliv se podle stěžovatele jednalo o spoluútočníka. Jeho podnět však byl odložen, jakož i jeho následný podnět k Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Stěžovatel má za to, že postupem orgánů veřejné moci byla porušena jeho práva. Upozorňuje, že soudy a následně i státní zastupitelství, dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovým dějem. Nebyl proveden důkaz videozáznamem k tvrzení stěžovatele, že to byl právě on, kdo se bránil, a obvinění tedy nemuseli odvracet žádný jeho útok. Státní zastupitelství nekriticky převzalo závěry soudu, čímž rezignovalo na funkci orgánu činného v trestním řízení, tedy účinně vyšetřovat možné spáchání trestného činu. Pro pochybení soudů a státního zastupitelství se stěžovatel obrátil na Ústavní soud, aby rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a jeho úkolem je přezkoumat, zda rozhodnutí či jiný postup orgánu veřejné moci nemůže vyvolávat reálně negativní dopady nebo ohrožení základních práv stěžovatele. Jakkoliv ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí státního zastupitelství, faktické námitky stěžovatele brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo zastaveno trestní stíhání obviněných. Městské státní zastupitelství v Praze v důsledku podnětu stěžovatele dohlédlo na postup Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, přičemž v něm neshledalo pochybení. Státní zástupkyně konstatovala, že podáním dalšího trestního oznámení není možno založit trestnost jednání, o kterém již soudy pravomocně rozhodly, že není trestným činem. Stěžovatel ovšem opět předkládá svoji verzi jednání, které se odehrálo dne 21. 10. 2010, předchozí závěry se snaží zvrátit a od napadeného rozhodnutí se pokouší odvodit možnost přezkumu věci Ústavním soudem.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatel v ústavní stížnosti mimo opakování svého nesouhlasu nedoložil nic, co by prokazovalo, že státní zástupkyně napadeným rozhodnutím zkrátila stěžovatele v jeho naříkaných právech. Nedošlo tak k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), a už vůbec nemohlo napadeným rozhodnutím dojít k porušení práva stěžovatele na nedotknutelnost osoby (čl. 7 Listiny). Státní zastupitelství rozhodlo v rámci své kompetence způsobem, který zákon připouští, a v jeho postupu proto Ústavní soud neshledal žádné stěžovatelem tvrzené pochybení.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3661/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies