III. ÚS 1667/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, jehož jménem jedná JUDr. Ivana Holečková, pověřený zaměstnanec Ministerstva obrany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016 č. j. 20 Co 94/2016-46, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Evy Šmejkalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); rovněž jím mělo být porušeno i ustanovení čl. 1 Ústavy.

2. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil nákladový výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 2016 č. j. 20 C 406/2015-31, jímž byl stěžovatel zavázán uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů (zastaveného) řízení ve výši 9 680 Kč; současně městský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 270,50 Kč.

3. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, ve kterém se vedlejší účastnice na stěžovateli domáhala zaplacení částky 15 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V průběhu předmětného řízení stěžovatel požadovaný nárok splnil, pročež vedlejší účastnice vzala žalobu zpět.

II. Námitky stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastnice podala předmětnou žalobu předčasně (byť jí to zákon dovoluje), tedy ve lhůtě poskytnuté orgánu veřejné moci k mimosoudnímu řešení nároku, a proto nákladová rozhodnutí soudů nelze považovat za správná. Nadto stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Městský soud v Praze vydal před napadeným rozhodnutím v obdobné právní věci opačné rozhodnutí, pročež stěžovateli vzniklo legitimní očekávání, že i v souzené věci rozhodne stejně.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

5. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení.

6. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné vypořádat se s otázkou aktivní legitimace stěžovatele v dané věci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, dle které stát může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaném v řízení, v němž stát vystupoval jako právnická osoba v soukromoprávním vztahu, může-li tvrdit a osvědčit porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)]. I když tato praxe byla v literatuře kritizována například názorem, že myšlenka, kdy stát je nositelem základních práv a svobod je "historicky a logicky vzato ... nonsens" (viz Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, 2007, s. 321), Ústavní soud na ní setrvává (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1343/10 ze dne 3. 9. 2010 či nález sp. zn. I. ÚS 3758/11 ze dne 3. 10. 2013). Proto se Ústavní soud cítí být touto judikaturou i v nyní posuzované věci vázán, a to proto, že v dané věci vystupuje stěžovatel v rovném postavení s vedlejší účastnicí v rámci občanskoprávního řízení o žalobě na náhradu škody; podle výše uvedené judikatury tedy byla stížnost podána oprávněnou osobou (srov. nález ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2278/14).

7. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možné zjištění porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].

10. Nemá-li tedy Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu k soudu druhé instance, zvláště pak za situace, kdy tuto funkci v projednávané věci (z důvodu bagatelnosti výše nákladů řízení) nemohl splnit ani Nejvyšší soud, a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

11. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, totiž případné pochybení městského soudu, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatele vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž v případě ústavní stížnosti směřující jen proti nákladovému výroku uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

12. Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatel existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, přičemž její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavního soudu proto v dané věci zjevně chybí.

13. Poukazuje-li přitom stěžovatel na "objem" obdobných sporů, postačí zdůraznit, že ačkoliv z ústavní stížnosti nevyplývá, o jak velký "objem" sporů jde, lze dospět k závěru, že počet těchto sporů - již z povahy věci - nemůže být tak vysoký, aby v jejich důsledku mohlo dojít k zásahu do stěžovatelových základních práv.

14. Pro úplnost je namístě dodat, že ani stěžovatelem zdůrazňovaná nejednotnost rozhodovací praxe dvou odlišných senátů téhož soudu při projednávání obdobných právních věcí, byť ji lze v obecné rovině bezesporu označit za nežádoucí, bez dalšího protiústavnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje. Důvodem diskrepance dvou uvedených rozhodnutí městského soudu totiž způsobuje toliko odlišná interpretace "druhého podání" oprávněných osob, kterou senát 35 Co vyhodnotil jako novou žádost, zatímco senát 20 Co pouze jako urgenci původní žádosti vedlejší účastnice (od této rozdílné interpretace se pak konsekventně odvíjí řešení otázky, zda oprávněná osoba podala civilní žalobu "předčasně", či nikoliv). Je tedy zřejmé, že nejednotnost rozhodovací činnosti městského soudy se odvíjí od řádné aplikace ustanovení § 132 občanského soudního řádu, pročež v daném kontextu nelze postupu městského soudu z ústavněprávních pozic co vytknout.

15. Stěžovateli se tedy porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném usnesení neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.

16. V posuzované věci proto Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

17. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1667/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies