IV. ÚS 1744/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. S., t. č. ve Vazební věznici v Litoměřicích, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Chomutově, Beethovenova 16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2016, č. j. 5 To 147/2016-1584, a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února 2016, č. j. 29 T 99/2015-1496, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavci 2 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Shora citovaným usnesením Okresní soud v Chomutově zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijal jeho písemný slib; následnou stížnost Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl a současně nenahradil vazbu stěžovatele dohledem probačního úředníka.

Stěžovatel byl dne 14. ledna 2015 vzat do vazby. Dne 9. června 2015 byla na stěžovatele podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odstavců 1 a 2 písmene a) a c) trestního zákoníku; opakovaně byl ponechán ve vazbě podle ustanovení § 67 písmene c) trestního řádu. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť soud pominul jeho argumentaci. Rovněž stížnostní soud nedostatečně zvážil fakt, že stěžovatel v rámci organizované skupiny fungoval pouze jako přepravce drogy mezi dvěma osobami, které však jsou v současnosti rovněž ve vazbě; není proto možné, aby stěžovatel pokračoval v trestné činnosti. Soudy však založily své rozhodnutí na svědectví spoluobžalované, která je stíhána na svobodě - pokud v jejím případě nehrozí pokračování v trestné činnosti, má stěžovatel za to, že i v jeho případě by měly soudy shledat takový závěr. K tomu stěžovatel odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 470/05, podle kterého nemůže být jediným důvodem ponechání ve vazbě pouze obecně pojaté nebezpečí opakování trestné činnosti. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 dále namítl, že vazbu nelze spojovat s jeho tvrzenou ekonomickou závislostí na prostředcích získaných trestnou činností. Dobu pobytu ve vazbě považuje rovněž za nepřiměřeně dlouhou, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy konkrétní situaci, která je jim předestřena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejích důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty každého jednotlivého individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Ústavní soud se pak zabývá posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.

Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, jsou jen opakováním jeho žádosti o propuštění na svobodu a nahrazení vazby přijetím jeho slibu. Zde stěžovatel argumentoval právě nemožností pokračovat v trestné činnosti, neboť jeho postavení ve skupině je okrajové a ostatní její členové jsou vazebně stíháni. Tuto jedinou námitku okresní soud posuzoval ve světle informací z probíhajícího hlavního líčení. Z něj plyne, že postavení stěžovatele není tak bagatelní, jak sám uvádí; proto soud prvního stupně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. V následné stížnosti zopakoval stěžovatel svoji námitku a konstatoval, že se s ní okresní soud dostatečně nevypořádal. Krajský soud v Ústí nad Labem však neshledal tvrzené pochybení a ztotožnil se se závěry o důvodnosti ponechání ve vazbě. Zhodnotil přitom dlouhodobost páchání trestné činnosti stěžovatelem, jeho závislost na droze i finančních prostředcích získávaných právě a pouze stíhanou trestnou činností, přihlédl rovněž k faktu, že stěžovatel byl pro stejnorodou trestnou činnost již dříve stíhán a potrestán.

Stěžovatel má za to, že v jeho případě soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, pokud jej ponechaly nadále ve vazbě. Ústavní soud však odůvodnění rozhodnutí považuje za dostatečná - o vazbě rozhodl oprávněný orgán na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o trvání vazby vyhodnotí okolnosti tak, že stěžovatele ponechá ve vazbě. Je pochopitelné, že stěžovatel s takovým rozhodnutím nesouhlasí, sám nesouhlas však není sto založit protiústavnost postupu soudů, který v žádném případě nepřekročil meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele.

Podle ustanovení § 43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1744/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies