I. ÚS 682/15 - Zastavení exekučního řízení - zpochybnění platnosti postoupení pohledávky a vypořádání obsahu pravomocného rozhodnutí vydaného v obdobné věci

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

I. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a jak již potvrdil i Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011), v případě postoupení pohledávky může být dlužník ve sporu s postupníkem zbaven obrany zpochybněním platnosti postupní smlouvy jen tehdy, pokud mu bylo postoupení pohledávky platně oznámeno postupitelem.

II. Pokud účastník v soudním řízení v určité věci předloží pravomocné soudní rozhodnutí z jiné, ale obdobné věci, která se v podstatných okolnostech shoduje s věcí projednávanou, pak jsou obecné soudy povinny toto jiné rozhodnutí zohlednit a argumentačně se s ním vypořádat, i kdyby se s jeho závěry neztotožnily, a naopak jej nemohou opominout jako irelevantní jen proto, že bylo vydáno ve věci jiných účastníků. To platí tím spíše tehdy, pokud některý z účastníků vystupuje v obou dotčených věcech. Nerespektováním tohoto požadavku dochází k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a práva účastníka na spravedlivý proces.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15.06.2016 sp. zn. I. ÚS 682/15)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Řeháka, zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 3394/2013-231 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. 55 Co 477/2012-240, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Petra Bujnocha, MBA, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 3394/2013-231 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. 55 Co 477/2012-240 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 3394/2013-231 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. 55 Co 477/2012-240 se proto ruší.


Odůvodnění:

I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze. Uvedená rozhodnutí byla vydána v exekučním řízení, v němž stěžovatel vystupuje jako povinný, a to konkrétně v návaznosti na jeho návrh na zastavení exekuce. Městský soud jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatelův návrh zamítnut. Nejvyšší soud posléze stěžovatelovo dovolání napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel svůj návrh opíral zejména o tvrzení, že oprávněný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) v daném případě není aktivně legitimován, neboť exekuovanou pohledávku měl nabýt smlouvou o postoupení pohledávky, která je však podle stěžovatele neplatná. Osoba, jež oprávněnému měla dotčenou pohledávku postoupit, totiž k tomu nebyla oprávněna, neboť sama pohledávku měla od původního věřitele stěžovatele nabýt smlouvou o postoupení pohledávky, která je absolutně neplatná. V tomto ohledu stěžovatel poukazoval na dvě pravomocná rozhodnutí Městského soudu v Praze obsahující závěr o absolutní neplatnosti oné první smlouvy o postoupení pohledávky, respektive navazující závěr o nedostatku aktivní legitimace údajného oprávněného (v obdobném sporu). Dále stěžovatel uváděl, že navíc s původním věřitelem již dříve uzavřel dohodu o narovnání, čímž exekuovaná pohledávka podle něj zanikla. Obecné soudy však dospěly k závěru, že námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky stěžovateli jako dlužníkovi vůbec nepřísluší. Tvrzenou dohodu o narovnání mezi stěžovatelem a původním věřitelem pak posoudily jako absolutně neplatnou s tím, že ještě před jejím uzavřením byla sporná pohledávka postoupena na jiné subjekty.

2. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy se totiž zejména řádně nevypořádaly s jeho námitkami a argumenty uplatněnými v řízení a bez jakéhokoli odůvodnění nezkoumaly rozhodné skutečnosti věci; městský soud dokonce místo vlastního odůvodnění odkázal na jiné rozhodnutí, pročež jeho rozhodnutí je podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se především nezabývaly otázkou, kdo byl v daném případě oprávněn přijmout od něj plnění, přestože stěžovatel uváděl, že po prvním postoupení pohledávky z původního věřitele (Davida Sengera) na třetí osobu (BALLANGEN, SE) mu tyto strany oznámily absolutní neplatnost postupní smlouvy (v listopadu 2009) s tím, že oprávněným věřitelem pohledávky je pouze onen původní věřitel. Z toho vyplývá, že ona třetí osoba, s níž původní věřitel uzavřel neplatnou postupní smlouvu, nemohla nikdy dotčenou pohledávku převést na oprávněného v exekučním řízení. Absolutní neplatnost předmětné smlouvy o postoupení pohledávky byla rovněž konstatována v pravomocném rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011 č. j. 39 Cm 189/2010-25, avšak v napadeném rozhodnutí městský soud rozhodl odchylně, a to bez náležitého odůvodnění. Takový postup zakládá nepřípustnou disharmonii právních vztahů. Dále stěžovatel připomíná, že navíc téměř pět měsíců předtím, než se dozvěděl o exekuci zahájené na návrh oprávněného (v červenci 2010), uzavřel s původním věřitelem dohodu o narovnání (v únoru 2010), čímž dotčená pohledávka zanikla. Obecné soudy tak rovněž nesprávně vyložily § 526 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, umožňující dlužníkovi zprostit se závazku plněním postupiteli, dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi či jej postupník dlužníkovi neprokáže. Konečně stěžovatel brojí též proti posouzení jeho dovolání jako nepřípustného ze strany Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí považuje za přepjatě formalistické. Stěžovatel totiž v dovolání uvedl, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v konkrétní otázce (neposouzení platnosti právních úkonů a právních otázek týkajících se postoupení jako předběžných otázek), byť neodkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a dále obecně odkazuje též na nález sp. zn. I. ÚS 2276/08.

3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci i vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje předpoklady jeho přípustnosti, tedy v jaké otázce se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání byl pouze osvětlen nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů a popsáno jejich tvrzené pochybení. Proto Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Městský soud v Praze ve svém vyjádření toliko plně odkázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí.

4. Vedlejší účastník řízení, vystupující jako oprávněný v exekučním řízení, ve svém vyjádření nesouhlasil, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Jeho dovolání bylo odmítnuto, protože neobsahovalo skutečnosti pro posouzení jeho přípustnosti, nikoliv pro necitování konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vedlejší účastník rovněž souhlasil se závěry městského soudu uvedenými v napadeném rozhodnutí a týkajícími se jednak absolutní neplatnosti dohody o narovnání uzavřené mezi stěžovatelem a původním věřitelem a jednak nemožnosti stěžovatele namítat neplatnost postoupení pohledávky. Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatel byl řádně informován o postoupení předmětné pohledávky z původního věřitele (Davida Sengera) na třetí osobu (BALLANGEN, SE), a to několikrát - v březnu, září a listopadu 2009, tudíž stěžovatel musel vědět, že svůj dluh již není oprávněn plnit ve prospěch původního věřitele. Následně byla dotčená pohledávka smlouvou ze dne 23. 11. 2009 dále postoupena na vedlejšího účastníka, který toto stěžovateli oznámil a prokázal v červenci 2010. Nakonec vedlejší účastník uvádí, že pokud jde o prohlášení původního věřitele (Davida Sengera) a třetí osoby (BALLANGEN, SE) ze dne 7. 11. 2009 o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi nimi, lze důvodně pochybovat o pravosti této listiny, neboť třetí osoba zpochybnila svůj podpis na listině, navíc by její jednání (tj. vydání tohoto prohlášení a následné postoupení pohledávky vedlejšímu účastníkovi) nedávalo smysl.

5. Na vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka řízení stěžovatel následně reagoval replikou. V ní k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůraznil, že jednou z právních otázek, které měly být v dovolání řešeny, bylo zkoumání platnosti notifikačních úkonů při postoupení pohledávky. V tomto ohledu odvolací soud postupoval odchylně od nálezu Ústavního soudu a související judikatury Nejvyššího soudu. Přitom stěžovatel má za to, že mu společným prohlášením původního věřitele a třetí osoby bylo platně a účinně notifikováno, že oprávněným věřitelem je původní věřitel David Senger; stěžovatel přitom neměl důvod pochybovat o pravosti tohoto prohlášení a byl v dobré víře, že oprávněným věřitelem je původní věřitel.

6. Repliku stěžovatele zaslal Ústavní soud na vědomí vedlejšímu účastníkovi, který na ni již nereagoval.

7. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 38 EXE 1260/2010. Z něj vyplynulo, že dne 31. 5. 2010 podal vedlejší účastník návrh na nařízení exekuce proti stěžovateli jako povinnému na částku 15.000.000 Kč s příslušenstvím, přičemž ke svému návrhu doložil exekuční titul ve prospěch Davida Sengera jako původního věřitele stěžovatele, smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou dne 10. 9. 2009 mezi Davidem Sengerem a společností BALLANGEN, SE, (třetí osobou) s úředně ověřenými podpisy obou stran a dále smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou dne 23. 11. 2009 mezi společností BALLANGEN, SE, a vedlejším účastníkem s úředně ověřenými podpisy obou stran. Usnesením ze dne 1. 11. 2010 č. j. 38 EXE 1260/2010-32 Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil exekuci na majetek stěžovatele.

8. Dne 9. 12. 2010 bylo obvodnímu soudu doručeno odvolání stěžovatele proti usnesení o nařízení exekuce a zároveň jeho návrh na zastavení exekuce, přičemž stěžovatel v obou podáních shodně odkazoval mimo jiné na zánik exekuované pohledávky uzavřením dohody o narovnání, a to ve formě exekutorského zápisu, s Davidem Sengerem dne 25. 2. 2010 a dále na nedostatek aktivní legitimace vedlejšího účastníka jako oprávněného, který nemohl pohledávku nabýt od společnosti BALLANGEN, SE, která se nikdy nestala majitelem pohledávky, neboť smlouva o postoupení pohledávky mezi ní a Davidem Sengerem byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Podáním ze dne 4. 8. 2011 stěžovatel předložil pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011 č. j. 39 Cm 189/2010-25, kterým bylo určeno, že smlouva o postoupení pohledávek za stěžovatelem jako dlužníkem uzavřená mezi Davidem Sengerem (žalobcem) a BALLANGEN, SE, (žalovaným) dne 10. 9. 2009 je neplatná. V podání ze dne 30. 9. 2011 pak stěžovatel mimo jiné uvedl, že mu nikdy nebylo Davidem Sengerem ani BALLANGEN, SE, oznámeno postoupení pohledávky, ale pouze mu bylo, při jednáních o dohodě o narovnání, předloženo oznámení o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi Davidem Sengerem a BALLANGEN, SE, ze dne 7. 11. 2009, v němž obě smluvní strany vzaly na vědomí absolutní neplatnost smlouvy ze dne 10. 9. 2009 pro rozpor s § 196a obchodního zákoníku, pročež smlouva nevyvolává žádné právní účinky a postupník není oprávněn převádět pohledávky na další osoby. Podáním ze dne 20. 1. 2012 poté stěžovatel předložil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011 č. j. 20 Co 404/2011-213, které bylo vydáno v obdobné exekuční věci, jen s rozdílnou osobou oprávněného. Citovaným rozhodnutím ze dne 1. 12. 2011 městský soud zastavil exekuci vedenou proti stěžovateli z důvodu nedostatku aktivní legitimace oprávněného, který měl svou pohledávku vůči stěžovateli nabýt postupní smlouvou od BALLANGEN, SE, kterou však soud shledal neplatnou z důvodu absolutní neplatnosti předcházející postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009, kterážto byla deklarována pravomocným soudním rozhodnutím.

9. Usnesením ze dne 25. 7. 2012 č. j. 38 EXE 1260/2010-184 obvodní soud návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. Obvodní soud zjistil, že stěžovatel stejné důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí uplatnil již v pravomocně skončeném řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, které bylo vedeno mezi týmiž účastníky a na základě stejného exekučního důvodu. Proto podle obvodního soudu nebyl důvod odchylovat se od závěrů usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 16 Co 370/2011-130, vydaného v daném řízení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí. Podle městského soudu přitom námitka neplatnosti obou smluv o postoupení pohledávky stěžovateli v daném řízení vůbec nepřísluší, pročež není třeba zkoumat soulad smluv se zákonem. Otázku platnosti postoupení pohledávky lze naopak řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku zániku vymáhané pohledávky uzavřením dohody o narovnání, neboť ona dohoda - uzavřená za situace, kdy před jejím uzavřením byla pohledávka postoupena na jiný subjekt - je podle něj absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor s poctivým obchodním stykem a vůči oprávněnému nemá žádné právní účinky. Ve vztahu k namítanému soudnímu rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek mezi Davidem Sengerem a společností BALLANGEN, SE, pak městský soud konstatoval, že toto je závazné toliko pro účastníky tamního řízení, nikoli pro oprávněného a exekuční soud.

10. Citované usnesení obvodního soudu o zamítnutí stěžovatelova návrhu napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že obvodní soud neodůvodněně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům a nerespektoval pravomocná rozhodnutí soudů. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2013 č. j. 55 Co 477/2012-240 usnesení obvodního soudu potvrdil, neboť odvolání stěžovatele shledal nedůvodným. Podle městského soudu rozhodoval obvodní soud na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a nepochybil, pokud vycházel z právních závěrů vyjádřených odvolacím soudem ve věci sp. zn. 16 Co 370/2011, k nimž se již dříve přihlásil též senát 55 Co městského soudu v projednávané věci (při rozhodování o návrhu stěžovatele na odklad provedení exekuce). Naopak odkaz stěžovatele na jiná "obdobná" řízení mezi jinými účastníky považoval městský soud za zcela irelevantní. Pro stručnost pak plně odkázal na odůvodnění usnesení ze dne 15. 11. 2011 č. j. 16 Co 370/2011-130, které je oběma stranám dobře známo a je pro ně závazné.

11. Citované rozhodnutí městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, jejž Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 3394/2013-231 (pozn. ÚS - fakticky na č. l. 301) odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu dovolání nevymezovalo předpoklady své přípustnosti, neboť z něj nebylo patrné, v rámci jaké řešené otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani v něm nebylo odkázáno na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit.

12. Ústavní soud si rovněž vyžádal usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 16 Co 370/2011-130, které bylo vydáno v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva pro tutéž pohledávku a mezi týmiž účastníky, a to konkrétně v návaznosti na návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí městský soud uvedl - jak v nyní projednávané věci rekapituloval ve svém rozhodnutí obvodní soud (viz bod 9 výše) - že stěžovateli jako povinnému v daném řízení vůbec nepřísluší námitka neplatnosti smluv o postoupení pohledávek a z toho vyplývajícího nedostatku aktivní legitimace oprávněného. Při postoupení pohledávky totiž je pro dlužníka podstatné, zda postupovaný dluh existuje, ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá (vyjma případů dle § 525 občanského zákoníku). Dále městský soud konstatoval rovněž irelevanci závěrů rozsudku městského soudu o určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek mezi Davidem Sengerem a BALLANGEN, SE. Aktivní legitimaci oprávněného pak podle městského soudu nemůže zpochybnit ani namítané prohlášení Davida Sengera a BALLANGEN, SE, o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi nimi ze dne 7. 11. 2009, neboť to je vzhledem k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi BALLANGEN, SE, a oprávněným dne 23. 11. 2009 pro posouzení věci bez významu. Dohodu o narovnání ze dne 25. 2. 2010 potom městský soud shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem, a tudíž neschopnou způsobit zánik vymáhané pohledávky. Jejím uzavřením původní věřitel poškodil jak stěžovatele, tak původního postupníka a jeho právní nástupce, pročež takové jednání nemůže požívat ochrany. K zániku pohledávky stěžovatele by mohlo dojít jen tím, že by svůj dluh před oznámením o postoupení pohledávky na oprávněného plnil společnosti BALLANGEN, SE, jako věřiteli, nikoli Davidu Sengerovi.

13. Ústavní soud se dále seznámil též se soudními rozhodnutími vydanými v obdobné exekuční věci stěžovatele, v níž na něm byla vymáhána pohledávka ve výši 10.000.000 Kč, která měla být - stejně jako pohledávka vymáhaná vedlejším účastníkem - z původního věřitele Davida Sengera postoupena smlouvou ze dne 10. 9. 2009 na společnost BALLANGEN, SE, a z ní následně smlouvou ze dne 13. 1. 2010 na další osobu (oprávněného) a jíž se zároveň týkala i dohoda o narovnání uzavřená mezi Davidem Sengerem a stěžovatelem dne 25. 2. 2010. V tomto řízení byla usnesením Městského soudu v Praze, jako soudem odvolacím, ze dne 1. 12. 2011 č. j. 20 Co 404/2011-213 k návrhu stěžovatele zastavena nařízená exekuce, na což stěžovatel poukazoval právě v exekučním řízení předcházejícím podání projednávané ústavní stížnosti. Městský soud zde odmítl jako nesprávný názor, že by stěžovateli nepříslušela námitka neplatnosti postupní smlouvy, neboť nebylo ani zjištěno, ani tvrzeno, že by postoupení pohledávky bylo dlužníkovi oznámeno postupitelem. Dále pak městský soud odkázal na rozsudek téhož soudu ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. 39 Cm 189/2010 o určení neplatnosti postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009, čímž byla vyřešena pro řízení významná předběžná otázka. Byla-li přitom zjištěna neplatnost uvedené postupní smlouvy, vyplývá z ní též neplatnost následné smlouvy postupující pohledávku oprávněnému, a tedy i nedostatek aktivní legitimace oprávněného.

14. Jak Ústavní soud zjistil, toto usnesení městského soudu bylo následně napadeno dovoláním oprávněného u Nejvyššího soudu, který usnesením ze dne 16. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1526/2012 rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poukázal na § 159a odst. 1 občanského soudního řádu, podle nějž je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak, a tak zpravidla nepůsobí vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení, a taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení. Městský soud poté novým usnesením ze dne 13. 11. 2014 č. j. 20 Co 404/2011-278 exekuci opět zastavil z důvodu nedostatku aktivní legitimace oprávněného. Městský soud tentokrát sám, na základě skutkových zjištění učiněných soudem ve věci pod sp. zn. 39 Cm 189/2010, jež oprávněný svými důkazními návrhy nijak nezpochybnil, učinil závěr o absolutní neplatnosti postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009 pro rozpor s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, vedoucí rovněž k neplatnosti následné smlouvy, kterou měla být vymáhaná pohledávka postoupena na oprávněného. Toto usnesení městského soudu pak oprávněný opět napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1410/2015 odmítl.

II.
15. Ústavní stížnost je důvodná.

16. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, a to konkrétně porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž došlo napadenými usneseními Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze.

17. Právo na spravedlivý proces má přitom v demokratické společnosti důležité postavení a záruka spravedlivého procesu patří k základním principům každé demokratické společnosti. Bez garancí spravedlivého procesu by totiž jakákoliv ochrana práv byla iluzorní, neboť by jednotlivec neměl zajištěn způsob, jak dosáhnout ochranu vůči veřejné moci (viz blíže nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Právo na spravedlivý proces se přitom musí uplatňovat ve všech druzích řízení před soudem, včetně řízení exekučního (výkonu rozhodnutí). V něm je tak nutné mít na zřeteli nejen jeho účel v podobě uspokojení oprávněného, ale též dotčené zájmy a práva povinného, a to s ohledem na nikoliv nepodstatné zásahy do jeho práv, včetně jeho základních práv, s exekucí zpravidla spojené. Exekuci lze proto mimo jiné nařídit pouze za podmínek striktně vymezených zákonem. Neoprávněná exekuce je způsobilá porušit základní práva povinného, a to typicky nejen jeho právo na spravedlivý proces, ale též jeho právo vlastnit majetek a právo na soukromí dle čl. 11 a čl. 10 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1928/11 ze dne 6. 11. 2013 (N 181/71 SbNU 185)].

18. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně z ústavněprávního pohledu věnoval stanovení podmínek, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické či právnické osoby. Shledal přitom, že základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a v to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu nebo svobodě [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Pojem svévole Ústavní soud interpretuje ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními; nerespektování kogentní normy; interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu; a rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].

19. Dále Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, včetně vypořádání se se všemi námitkami a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Neboli, je povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, jinak zpravidla dochází k porušení ústavně zaručeného práva účastníků řízení na spravedlivý proces [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 722/04 ze dne 29. 11. 2005 (N 217/39 SbNU 301), nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45) či nález sp. zn. III. ÚS 3328/09 ze dne 29. 4. 2010 (N 99/57 SbNU 289)].

20. Konečně právo na spravedlivý proces a povinnost obecných soudů řádně odůvodňovat svá rozhodnutí souvisí rovněž se zásadami právní jistoty a předvídatelnosti práva, včetně soudního rozhodování, které patří ke znakům právního státu a jsou významně spojeny též s důvěrou občanů v právo. Tyto zásady se projevují zájmem na stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování. To samozřejmě neznamená, že by se ustálená judikatura nemohla v průběhu času měnit či že by se soudy od ní nemohly odchýlit v jednotlivém případě s ohledem na jeho okolnosti, nicméně v těchto situacích je nutno trvat na náležitém odůvodnění takového odchýlení se od konstantní judikatury a vysvětlení relevantních důvodů a argumentů pro ono odlišné rozhodnutí účastníkům řízení [srov. například nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 223/47 SbNU 935), nález sp. zn. II. ÚS 727/11 ze dne 13. 12. 2011 (N 209/63 SbNU 431) či usnesení sp. zn. II. ÚS 4809/12 ze dne 5. 2. 2013]. Ostatně ústavní požadavek jednotnosti (ustálenosti), a tedy i předvídatelnosti soudního rozhodování je nyní již zakotven i v podústavním právu, a to v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, a v případě odlišného rozhodnutí má daná osoba právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

21. V nyní projednávaném případě obecné soudy uvedené ústavněprávní principy a požadavky nerespektovaly, a tak porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. K tomu došlo zejména při jejich reakci na stěžovatelovu námitku neplatnosti postupních smluv a z toho vyplývajícího nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka jako oprávněného, neboť obecné soudy tuto základní námitku stěžovatele v podstatě vůbec nevypořádaly. Obecné soudy ji totiž posoudily jako neuplatnitelnou v daném řízení, přičemž k tomuto závěru došly na základě vadné aplikace a interpretace zákonné normy rozporné s jejím účelem, čímž se jejich právní závěry též dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy navíc bez jakéhokoli vysvětlení rozhodly jak v rozporu s ustálenou judikaturou civilních soudů, tak i zcela odlišně od jiného rozhodnutí městského soudu v další, ale v zásadě skutkově totožné věci stěžovatele.

22. V projednávaném případě se stěžovatel proti nařízené exekuci bránil jednak zpochybněním věcné aktivní legitimace oprávněného (vedlejšího účastníka), jednak zpochybněním existence vymáhané pohledávky. Taková argumentace, spolu se zpochybněním vlastní věcné pasivní legitimace představuje základní obranu povinného proti nařízení a provádění exekuce, a proto by mu zásadně měla být zachována možnost ji uplatnit. Navíc i samy obecné soudy musí v exekučním řízení vždy zkoumat, zda je oprávněný věcně aktivně legitimován (je nositelem vymáhaného práva, respektive je oprávněn jej vymáhat) a zda povinný je věcně pasivně legitimován (je nositelem vymáhané povinnosti) a zároveň je i v daném okamžiku povinen tuto povinnost plnit oprávněnému. Pokud tyto skutečnosti nejsou prokázány, nelze nařídit exekuci, a byla-li již nařízena, je třeba ji zastavit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2889/12 ze dne 21. 8. 2014 či například i z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 20 Cdo 2162/2011 či usnesení ze dne 3. 12. 2012 sp. zn. 20 Cdo 4092/2011, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).

23. V projednávaném případě se však obecné soudy ověřením věcné aktivní legitimace vedlejšího účastníka v podstatě vůbec nezabývaly a i stěžovateli znemožnily obranu založenou na jejím zpochybnění s odkazem na neplatnost nabývacího titulu vedlejšího účastníka k vymáhané pohledávce. U této stěžovatelovy námitky totiž obecné soudy shledaly, že stěžovateli v daném řízení vůbec nepřísluší, přičemž odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v případě, že postupitel oznámí dlužníkovi postoupení pohledávky postupníkovi, dlužník zpravidla nemá vůči postupníkovi ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Uvedené pravidlo ovšem obecné soudy na projednávaný případ aplikovaly zcela automaticky, bez bližšího rozvážení a zkoumání, zda vůbec na projednávaný případ vzhledem ke své hypotéze (postupitelovo oznámení postoupení pohledávky vůči dlužníkovi) dopadá. Přitom i stěžovatel sám v průběhu řízení opakovaně a též s odkazem na judikaturu Ústavního soudu upozorňoval na nutnost zabývat se předně otázkou existence a platnosti notifikace, tedy oznámení postupitele o postoupení pohledávky vůči dlužníkovi (zde stěžovateli), a to v souvislosti s oběma případy postoupení pohledávek, k nimž v dané věci mělo dojít. Tuto zásadní otázku nicméně obecné soudy ponechaly zcela stranou a toto jejich pochybení vyústilo v porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

24. Jak vyplývá z relevantní právní úpravy [§ 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v relevantním znění (dále jen "občanský zákoník z roku 1964")] i související judikatury, právě náležitá notifikace postoupení pohledávky ze strany postupitele vůči dlužníkovi má při postoupení pohledávky zásadní význam, a to jednak z hlediska určení osoby oprávněné přijmout plnění od dlužníka s účinky pro splnění dluhu a jednak také - což je právě zde důležité - z hlediska možnosti dlužníka napadat platnost smlouvy o postoupení pohledávky. Podle § 524 občanského zákoníku z roku 1964 věřitel může svou pohledávku postoupit písemnou smlouvou jinému i bez souhlasu dlužníka, avšak podle § 526 odst. 1 je postupitel povinen postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi; přičemž dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle § 526 odst. 2 pak platí, že oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.

25. K významu a následkům notifikace se vyjádřil již i Ústavní soud, a to v nálezu sp. zn. I. ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011 (N 25/60 SbNU 261). V něm shledal ústavně konformní právní názor vyslovený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (publ. pod R 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), podle nějž oznámí-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 občanského zákoníku z roku 1964, eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Ústavní soud konstatoval, že tento právní názor nezhoršuje postavení dlužníka, a nezasahuje tak do jeho základních práv. Postupitelovou notifikací dochází ke změně osoby oprávněné přijmout plnění, a dluh tedy zanikne splněním nejen tehdy, byla-li smlouva o cessi platná, ale též tehdy, pokud k postoupení pohledávky vůbec nedošlo nebo smlouva o postoupení pohledávky byla neplatná. Tím je chráněno postavení dlužníka (aby nebyl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl) a případné následky neplatnosti nebo neexistence smlouvy o postoupení pohledávky si v rámci bezdůvodného obohacení vypořádají mezi sebou postupitel a postupník. Jak však Ústavní soud dále zdůraznil, toto může platit jen v případě, že dojde k platnému oznámení o postoupení pohledávky ze strany postupitele vůči dlužníkovi. Nedojde-li totiž k němu, potom nemohou nastat ani jeho účinky předvídané v § 526 odst. 1 a 2 občanského zákoníku z roku 1964. Jinak řečeno, dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení - respektive zpochybňovat její platnost - pouze za podmínky, že mu postoupení pohledávky postupitel platně oznámil. Naopak není-li prokázáno provedení platné notifikace ze strany postupitele, potom je namístě i ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem zkoumat platnost smlouvy o postoupení pohledávky. Zmíněný závěr je opakovaně potvrzován i v judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1796/2009; rozsudek ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 33 Cdo 2969/2011; rozsudek ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1185/2012; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2601/2009).

26. V nyní projednávaném případě však obecné soudy právě uvedené závěry zcela pominuly a v rozporu s právní úpravou i ustálenou judikaturou se vůbec nezabývaly otázkou existence platné notifikace v obou případech postoupení pohledávky, k nimž zde mělo dojít. Naopak stěžovateli automaticky neumožnily obranu zpochybněním platnosti postupních smluv, což na jeho postavení mělo dopad o to negativnější, že podle jeho tvrzení vymáhaná pohledávka již zanikla dohodou o narovnání, kterou uzavřel se svým původním věřitelem Davidem Sengerem. V dalším řízení se tedy obecné soudy budou muset primárně zabývat touto otázkou existence platných notifikačních úkonů, a pakliže nebude prokázáno platné oznámení obou případů postoupení pohledávky (z Davida Sengera na BALLANGEN, SE, a z BALLANGEN, SE, na vedlejšího účastníka) ze strany postupitelů vůči stěžovateli, budou muset posoudit rovněž platnost dotčených postupních smluv. Aniž by přitom Ústavní soud chtěl jejich rozhodnutí předvídat, konstatuje, že z dosavadního obsahu spisu se zatím nepodává existence platných notifikačních úkonů v obou případech (a stěžovatel ji přímo popírá s tím, že mu bylo toliko dodatečně předloženo oznámení o neplatnosti postupní smlouvy mezi Davidem Sengerem a BALLANGEN, SE), ale jen to, že stěžovatel byl o postoupení pohledávky zpraven až vedlejším účastníkem jako postupníkem v červenci 2010.

27. Ústavní soud dále poukazuje na to, že obecné soudy v projednávaném případě navíc rozhodly zcela odlišně od rozhodnutí městského soudu v další, skutkově téměř totožné věci stěžovatele, na něž stěžovatel v řízení upozorňoval. V této obdobné exekuční věci vystupoval rovněž stěžovatel na straně povinné a oprávněným byla osoba, která vymáhanou pohledávku měla nabýt postoupením od BALLANGEN, SE, kterážto společnost ji měla nabýt od původního věřitele stěžovatele Davida Sengera stejnou postupní smlouvou ze dne 10. 9. 2009 jako pohledávku vymáhanou v nyní projednávané věci vedlejším účastníkem. V tomto druhém řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2011 č. j. 20 Co 404/2011-213 exekuci zastavil, a to poté, co ve shodě se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nejprve nastolil otázku existence platné notifikace postoupení pohledávky ze strany postupitele vůči stěžovateli a po zjištění, že provedení takové notifikace nebylo prokázáno, se věcně zabýval platností obou postupních smluv, které následně shledal neplatnými, což způsobovalo i nedostatek aktivní legitimace oprávněného.

28. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že toto rozhodnutí městského soudu ze dne 1. 12. 2011 bylo následně k dovolání oprávněného zrušeno Nejvyšším soudem, a to z důvodu, že městský soud v něm závěr o neplatnosti první postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009 konstatoval jen na základě pravomocného soudního rozhodnutí o určení neplatnosti této smlouvy, které však bylo vydáno v řízení, jehož se neúčastnil ani stěžovatel, ani oprávněný, a tak dotčené rozhodnutí nemohlo být v onom exekučním řízení závazné. Poté však městský soud ve věci rozhodoval znovu, a znovu exekuci zastavil, a to usnesením ze dne 13. 11. 2014 č. j. 20 Co 404/2011-278. Městský soud setrval na závěru o neplatnosti postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009, který učinil na podkladě skutkových zjištění provedených v řízení o určení neplatnosti smlouvy, která však oprávněný nijak nezpochybnil. Dovolání proti tomuto druhému usnesení městského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

29. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v projednávaném případě pochybily rovněž tím, že na stěžovatelův poukaz na pravomocné rozhodnutí soudu v obdobné věci reagovaly jen strohým konstatováním jeho irelevance a svůj odlišný závěr vzhledem k němu nijak nevyargumentovaly a neosvětlily. Z pohledu stěžovatele se přitom jednalo v zásadě o dvě stejné věci, a proto v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování byly v nynější věci obecné soudy povinny, i kdyby dospěly k odlišnému závěru, ono rozhodnutí v druhé věci stěžovatele vzít v úvahu a alespoň se s ním argumentačně vypořádat. To však neučinily, čímž svá rozhodnutí zatížily dalším porušením stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Kritizovaný postup obecných soudů v nynější věci nelze odůvodnit ani tím, že soudy navazovaly na svá předchozí rozhodnutí ve věcech stejných účastníků, v nichž stěžovatel uplatňoval shodné námitky; i přesto totiž obecné soudy byly povinny uvážit závěry nově stěžovatelem předloženého rozhodnutí z jeho obdobné věci a své následně přijaté stanovisko v nynější věci náležitě a transparentně odůvodnit, tak aby mohlo být legitimní pro obě strany sporu, stěžovatele i vedlejšího účastníka. Jinak řečeno, soudy pochybily, pokud toliko bezmyšlenkovitě převzaly závěry předchozích rozhodnutí vydaných ve věcech týchž účastníků a současně zavrhly závěry rozhodnutí vydaného v jiné věci jen proto, že v ní vystupoval odlišný oprávněný.

30. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy totiž opomněly, že jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a jak již potvrdil i Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011), v případě postoupení pohledávky může být dlužník ve sporu s postupníkem zbaven obrany zpochybněním platnosti postupní smlouvy jen tehdy, pokud mu bylo postoupení pohledávky platně oznámeno postupitelem. V jiných případech, například pokud cessi dlužníkovi oznámí jen postupník jako údajný nový věřitel, nelze mít za to, že by takové omezení dlužníkových námitek vyplývalo z jeho ochrany a spravedlivého omezení jeho nejistoty o osobě, jíž je povinen plnit. Mimoto pokud účastník v soudním řízení v určité věci předloží pravomocné soudní rozhodnutí z jiné, ale obdobné věci, která se v podstatných okolnostech shoduje s věcí projednávanou, pak jsou obecné soudy povinny toto jiné rozhodnutí zohlednit a argumentačně se s ním vypořádat, i kdyby se s jeho závěry neztotožnily, a naopak jej nemohou opominout jako irelevantní jen proto, že bylo vydáno ve věci jiných účastníků. To platí tím spíše tehdy, pokud některý z účastníků vystupuje v obou dotčených věcech. Nerespektováním tohoto požadavku dochází k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a práva účastníka na spravedlivý proces. To se stalo v nyní projednávaném případě.

31. Ústavní soud dále připomíná, aniž by chtěl a mohl předvídat rozhodnutí obecných soudů v dalším řízení, že nyní bude nezbytné zabývat se zejména otázkou provedení platné notifikace postoupení pohledávky vůči stěžovateli ze strany postupitelů; přitom Ústavní soud podotýká, že případně bude nutno zohlednit i stěžovatelem dokládané oznámení o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek mezi Davidem Sengerem a společností BALLANGEN, SE, ze dne 7. 11. 2009, v němž obě smluvní strany vzaly na vědomí absolutní neplatnost postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009 s tím, že tato smlouva nevyvolává žádné právní účinky a postupník není oprávněn převádět pohledávky na další osoby; takové oznámení o neplatnosti postupní smlouvy, podepsané postupitelem i postupníkem, je totiž třeba z pohledu dlužníka nahlížet obdobně jako oznámení (postupitele) o postoupení pohledávky ve smyslu § 526 občanského zákoníku z roku 1964. Pokud přitom nebude prokázáno, že stěžovateli bylo postoupení pohledávky vždy platně oznámeno postupitelem, pak se obecné soudy budou muset zabývat platností postupních smluv. Při případném zkoumání této otázky přitom samozřejmě budou muset zohlednit i pravomocná soudní rozhodnutí konstatující absolutní neplatnost postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009, na něž stěžovatel v řízení opakovaně poukazoval, stejně jako případné námitky vedlejšího účastníka proti tomuto závěru a svůj závěr následně budou muset náležitě odůvodnit a vypořádat se se všemi předloženými relevantními argumenty v tomto ohledu.

32. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel svou argumentaci jak v řízení před obecnými soudy, tak v ústavní stížnosti nezaložil jen na námitce neplatnosti postupních smluv a nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka, ale rovněž na námitce zániku svého dluhu dohodou o narovnání uzavřenou s původním věřitelem Davidem Sengerem. Ústavní soud se ovšem ve svém nynějším rozhodnutí této otázce blíže nevěnoval, a to z toho důvodu, že i posouzení této námitky bude záviset na přechozím zodpovězení otázky platné notifikace stěžovatele dle § 526 občanského zákoníku z roku 1964 a případně i otázky platnosti postupních smluv, a tedy věcné aktivní legitimace vedlejšího účastníka. Posouzení uvedené námitky tedy přijde na řadu až poté, co bude najisto postavena věcná aktivní legitimace vedlejšího účastníka, ať už tím, že bude prokázána platná notifikace stěžovatele postupníkem, či tím, že bude shledána platnost postupních smluv. Dojde-li k tomu, pak bude samozřejmě nutno postupovat v souladu s relevantní právní úpravou, která opět obecně chrání dlužníka stanovením, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (§ 526 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku z roku 1964). V daném případě by pak samozřejmě musela být vzata v úvahu skutečnost, že podle tvrzení stěžovatele k zániku vymáhaného závazku nemělo dojít jeho splněním na základě jednostranného úkonu stěžovatele jako dlužníka (poskytnutí plnění), ale dohodou o narovnání ve smyslu § 585 a násl. občanského zákoníku z roku 1964, a zhodnoceno, zda má tato skutečnost v daném případě na posouzení zániku vymáhaného závazku nějaký vliv a případně jaký. Případné posouzení otázky namítaného zániku vymáhaného závazku je však v prvé řadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do něj nemůže v této fázi zasahovat.

33. S ohledem na shora uvedené závěry, shrnuté v bodě 30 tohoto nálezu, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 682/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies