IV. ÚS 1734/15

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Němce, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem Bílinská 1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 706/2015-108 ze dne 31. března 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 239/2014-84 ze dne 9. června 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 10. 6. 2015, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení o žalobě stěžovatele proti žalované České pojišťovně a. s., po které se domáhal zaplacení částky 206 000 Kč s příslušenstvím, představující pojistné plnění z titulu havarijního pojištění. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 90/2009-77 ze dne 14. 1. 2014 bylo toto řízení s odkazem na § 111 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále též "o. s. ř."), zastaveno. Soud prvního stupně se opíral o zjištění, že dne 4. 12. 2012 došlo k přerušení řízení postupem dle § 110 o. s. ř. a ve stejný den nabyl příslušný výrok právní moci. Návrh stěžovatele na pokračování řízení ze dne 10. 12. 2013, který byl soudu doručen až dne 12. 12. 2013, byl tak podán až po uplynutí jednoleté lhůty.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 15 Co 239/2014-84 ze dne 9. 6. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. 32 Cdo 706/2015-108 ze dne 31. 3. 2015 odmítl stěžovatelem podané dovolání dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání trpí vadou, neboť stěžovatel v něm pouze odkázal na již neplatné ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012, aniž by uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Dovolacímu soudu vytkl, že se nezabýval předloženým dovoláním, přestože, jak stěžovatel zdůraznil, splňovalo veškeré zákonné náležitosti, mimo jiné byla dostatečně vymezena právní otázka, která měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Navzdory odkazu na znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012 bylo tedy z dovolání patrno, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladu přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. Stěžovatel dále brojil proti názoru soudů prvního a druhého stupně, podle něhož byly v předmětné věci splněny podmínky pro zastavení řízení. V této souvislosti poukázal na obsah protokolárního usnesení o přerušení řízení ze dne 4. 12. 2012, v němž soud upozorňoval účastníky řízení na nutnost podat návrh na pokračování v řízení do 14. 12. 2013. Stěžovatel se podle svých slov řídil tímto poučením, jsa přesvědčen, že datum uvedené v protokolu soudu je závazné a má přednost před lhůtou stanovenou v § 111 o. s. ř. Stěžovatel se alternativně dovolával analogické aplikace právní úpravy institutu prominutí zmeškání lhůty (§ 58 o. s. ř.), přičemž za omluvitelný důvod označil chybné usnesení soudu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu, nedůvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že dostál své povinnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., když v dovolání - byť nikoliv výslovně, avšak z obsahového hlediska - dostatečně vysvětlil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti dle § 237 o. s. ř. Ústavní soud si za účelem posouzení obsahu dovolání vyžádal příslušný soudní spis. Po jeho prostudování mu nezbylo, než se ztotožnit s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatel zákonným požadavkům naopak nevyhověl, když z jeho podání ze dne 27. 8. 2014 nelze nijak vyvodit, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání měl stěžovatel za naplněný. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že vymezil v dovolání právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, je nutno poznamenat, že dané kritérium míří na situace, kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích [prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Prostřednictvím tohoto hlediska se nelze, jak se očividně mylně domnívá stěžovatel, domáhat, aby bylo jím zpochybněné právní řešení v dovolání nastolených otázek odvolacím soudem nahrazeno jiným (dle stěžovatele správným) řešením soudu dovolacího.

Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Jelikož tak stěžovatel neučinil, a v dovolacím řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska mu tedy nebylo možno nic vytknout. Stran poukazu stěžovatele na čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že citované ustanovení zakotvuje podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem", tj. v tomto případě postupem upraveným v občanském soudním řádu (pokud jde o náležitosti dovolání). Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené.

S ohledem na výše řečené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 706/2015-108 ze dne 31. 3. 2015, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ve zmiňovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy).

Odtud, jakož i z další konsolidované judikatury Ústavního soudu, vyplývá, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv efektivně vyčerpal (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá.

V projednávané věci k naplnění uvedené podmínky zjevně nedošlo, jestliže bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady. Nastalou situaci zároveň nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovateli plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnil.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu se usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Za takovou je třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 239/2014-84 ze dne 9. 6. 2014, a proto byla odmítnuta, jak shora naznačeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1734/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies