IV. ÚS 901/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Casa Serena s.r.o. se sídlem Roztěž 1, Vidice, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Dušní 8/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2750/2015-590 ze dne 15. 12. 2015 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 200/2014-529 ze dne 4. 3. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl v odvoláním napadených výrocích potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 57 Cm 178/2010-478 ze dne 1. dubna 2014, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v řízení před civilními soudy se žalobce vůči stěžovatelce (žalované) domáhal zaplacení částky 6 059 425,97 Kč, představující jeho nárok na doplatek ceny díla v podobě zádržného a zaplacení smluvní pokuty z důvodů prodlení s úhradou zádržného ve výši 3 575 667,26 Kč. Soudy dospěly k závěru, že žalobci vzniklo právo na zaplacení části ceny díla představující zádržné, protože podmínky pro jeho uvolnění byly naplněny, tj. žalobce včas a řádně splnil své smluvní povinnosti a uplynula lhůta dvanácti měsíců od předání a převzetí díla. Vzhledem k tomu, že žalovaný částku zádržného včetně úroků z prodlení uhradil žalobci dne 19. 10. 2011, byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Pokud jde o smluvní pokutu, soudy shledaly ujednání o smluvní pokutě za dostatečně určité a platné. Stěžovatelce proto bylo uloženo zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 3 575 667,26 Kč a náklady řízení.

Stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadá neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu z důvodu absence řádného odůvodnění těchto rozhodnutí, jejich nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a vyjadřuje přesvědčení, že dovolací soud měl při jeho posuzování volit vůči stěžovatelce vstřícnější přístup. Namítá, že dovolací soud blíže nerozvádí, která konkrétní tvrzení stěžovatelky v dovolání považuje za nepřípadná a proč, a která konkrétní tvrzení odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dále namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s otázkou vzniku práva na zádržné, nesouhlasí s posouzením právní povahy ujednání o právu na zádržné a namítá nepřípustné doplnění projevu vůle smluvních stran. Nejvyšší soud rovněž nesprávně uvedl, že stěžovatelka vycházela při podání dovolání z vlastních skutkových zjištění, neboť podle názoru stěžovatelky jí uváděné skutečnosti byly v soudním řízení řádně prokázány.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud především konstatuje, že se nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky o nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, že se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěl ke svým závěrům. Konkluze o oprávněnosti obou nároků žalobce byly opřeny i o dokazování provedené v řízení vedeném pod sp. zn. 55 Cm 181/2006 (ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení byla usnesením sp. zn. IV. ÚS 4650/12 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná), neboť oba spory stojí na stejném základě a skutkové i právní závěry učiněné v uvedeném sporu mají význam i pro nyní projednávanou věc. Soud dovodil, že "bylo-li pravomocně rozhodnuto, že dílo bylo dnem 31. 5. 2005 předáno a převzato a drobné vady a nedodělky zjištěné při předání díla byly k datu 14. 7. 2005 zcela odstraněny a že následně, po dokončení díla, byla uplatněna práva z odpovědnosti za vady, která byla vypořádána slevou z ceny díla a současně, že žádný další nárok z vad díla uplatněn nebyl, nadto uplynula doba 12ti měsíců od předání a převzetí díla, nelze než dovodit, že podmínky pro uvolnění zádržného byly splněny".

Z uvedeného zjištění vycházely soudy i při posuzování nároku žalobce na smluvní pokutu za prodlení s placením zádržného, které bylo uhrazeno až dne 19. 10. 2011. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že vrchní soud podrobně posuzoval ujednání smluvních stran o smluvní pokutě a s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 493/2011) je posoudil jako dostatečně určité a platné. Ve smlouvě lze jednoznačně specifikovat ucelený, dostatečně identifikovatelný soubor povinností, z jejichž porušení vzniká nárok zhotovitele na smluvní pokutu, aniž by bylo potřeba samostatně vymezit jednotlivé povinnosti. Pokutou mělo být sankcionováno porušení povinnosti uhradit jakoukoliv opožděnou úhradu každé vyúčtované částky, na jejíž úhradu vzniklo ve shodě s platebními podmínkami žalobci právo a s jejíž úhradou se ocitl objednatel v prodlení. Odvolací soud při výkladu projevu vůle zohlednil i skutečnost, že zpracovatelem textu smlouvy byla stěžovatelka. Byla to ona, kdo nejednoznačný výraz, jež nyní napadá neplatností, použil. Podle pravidla upraveného v ustanovení § 266 odst. 4 obchodního zákoníku platí, že takový projev je třeba vykládat k tíži osoby, která jej použila v jednání jako první.

Ústavní soud poznamenává, že jde o typický obchodní spor a s ohledem na výše uvedené se nemůže pouštět do meritorního přezkumu a nahrazovat úvahy soudů vlastními, a to i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Věcné posouzení předmětu sporu přísluší pouze soudům.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na závěru, že - z pohledu otázek vymezených dovoláním - nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.). Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy taková rozhodnutí posuzuje pouze z ústavněprávního hlediska, přičemž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).

V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil. Nejvyšší soud uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Mimo jiné konkrétně uvedl, že postup odvolacího soudu při výkladu části smlouvy týkající se smluvní pokuty je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu projevu vůle (srov. např. sp. zn. 25 Cdo 1650/98, 32 Odo 849/2002, 32 Cdo 196/2012, 23 Cdo 3042/2008, 23 Cdo 433/2014). Rovněž konstatoval, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud výkladem pouze zjišťoval obsah právního úkonu, aniž by jím doplňoval projev vůle smluvních stran (srov. sp. zn. 29 Cdo 81/2000, 29 Odo 1033/2004).

V projednávané věci Ústavní soud důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledal. Ústavní soud dodává, že neústavnost rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nelze dovozovat, jak fakticky činí stěžovatelka, ze skutečnosti, že Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí nezabýval jejími námitkami proti rozsudku odvolacího soudu ve stejném rozsahu, jako v případě meritorního přezkumu přípustného dovolání.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny ajejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 901/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies