I. ÚS 967/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Janšty, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem Hellichova 458/1, 118 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 432/2015-222 ze dne 12. 1. 2016, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem 17. listopadu 230, 251 01 Říčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 31. 8. 2015 č. j. 12 C 44/2014-173, po částečném zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem, zastavil řízení v rozsahu, v němž se vedlejší účastník po stěžovateli domáhal zaplacení částky 15 692 Kč s příslušenstvím, co do částky 3 032 Kč žalobu zamítl, ve zbývajícím rozsahu žalobě vyhověl a stěžovatele zavázal k úhradě částky 83 200 Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud tak rozhodl o žalobě podané z titulu neuhrazení příspěvku dle § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ve vztahu k více automobilům ve vlastnictví stěžovatele, a to za období v rozsudku blíže uvedená. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že uplatnil veškeré dostupné důkazní prostředky, které objektivně mohl, k prokázání tvrzení, že předmětná motorová vozidla neprovozoval, zatímco vedlejší účastník nijak neprokázal, že je stěžovatel provozoval a že tudíž byla naplněna hmotněprávní podmínka vzniku povinnosti platit tzv. zákonný příspěvek nepojištěných ve smyslu § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Soud dle názoru stěžovatele automaticky přenesl důkazní břemeno na něj na základě odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 s tím, že v tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že zjištění skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, opravňuje soud k závěru, že je také provozováno, avšak pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak. Ve svém důsledku tak dle mínění stěžovatele soud aplikuje výše uvedený závěr tak, že je na vlastníku, aby prokázal, že každý jednotlivý den žalovaného období vozidlo neprovozoval, což staví tohoto vlastníka vozidla do situace, kdy důkazní břemeno reálně nelze unést (až na teoretické výjimky, např. kdyby vozidlo bylo odstaveno na prostranství sledovaném trvale kamerovým systémem a záznam byl trvale uchováván). Pokud jde o hodnocení důkazů soudem v projednávaném případě, soud dle stěžovatele zcela přehlédl čestná prohlášení svědků, dokládající odstavení a neprovozování vozidel identifikovaných v prohlášení typem a registrační značkou, výpověď svědka, na jehož pozemku byla vozidla odstavena, pak byla odvolacím soudem shledána jako neprůkazná, soud dále nepřihlédl ani ke skutečnosti, že vozidla, za něž byl nárok vedlejším účastníkem uplatněn, neměla platnou technickou kontrolu. Stěžovatel rovněž namítl existenci tzv. opomenutých důkazů. V neposlední řadě stěžovatel poukázal též na to, že napadeným rozsudkem byl vedlejšímu účastníkovi přiznán nárok na náhradu nákladů soudního řízení v rozporu s principy, které opakovaně vyjádřil Ústavní soud ve svých rozhodnutích. Vzhledem k formulářovému charakteru žaloby je její sepsání pro vedlejšího účastníka spíše rutinním úkolem, nevyžadujícím kvalifikovanou právní znalost, přičemž v této souvislosti příkladmo odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3698/10. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové tak, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady, které uváděl i v rámci řízení před obecnými soudy. S jejich námitkami se krajský soud vypořádal již v rámci svého rozsudku ze dne 12. 1. 2016, a proto na své závěry obsažené v uvedeném rozsudku odkazuje. Námitky stěžovatele spadají svou povahou do oblasti tzv. jednoduchého práva. Krajský soud je přesvědčen, že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník. Obsáhle zrekapituloval vývoj judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci, z níž dovozuje závěr, že sám nemá možnost zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a disponuje pouze informací podle § 15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka byla touto judikaturou formulována domněnka, že vozidlo zapsané v registru vozidel je provozováno, pakliže provozovatel (vlastník) neprokáže opak. To se však stěžovateli v nynější věci nezdařilo, důkazní břemeno neunesl, a proto spor nutně prohrál. Jádro sporu tak nespočívá v právním posouzení věci, či snad v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ale ve skutkových okolnostech případu, kdy stěžovatel věrohodně neprokázal objektivní neprovozuschopnost předmětných vozidel. Tuto svoji argumentaci vedlejší účastník ve svém vyjádření podrobně přiblížil.

Stěžovatel v replice na vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka uvedl, že odvolací soud postupoval v této věci formalisticky a přehlédl, že vedlejší účastník netvrdil konkrétní skutečnosti o tom, že vozidlo vlastněné žalovaným je provozované na veřejných komunikacích, pouze to, že je vedeno jako provozované v registru vozidel. V daném případě spis obsahuje důkazy, které svědčí o neprovozování vozidla (absence platné STK prokázána velkým technickým průkazem, prohlášením svědka), přičemž stěžovatel již v ústavní stížnosti poukazoval na to, že pakliže soudy hodnotily uvedené důkazy jako nedostatečné, a nikoli stoprocentní, není v reálném světě prakticky možné doložit zcela stoprocentní a nezpochybnitelné důkazy, aby vlastník prokázal, že každý jednotlivý den žalovaného období vozidlo neprovozoval. V reakci na tvrzení vedlejšího účastníka pak stěžovatel poznamenal, že žádnou zákonnou domněnku (fikci) provozování vozidla Ústavní soud svojí nálezovou judikaturou nevytvořil. Své vývody v tomto směru v replice dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na prvním místě souhlasí se stěžovatelem v tom, že ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543) konstatoval, že povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoliv s pouhým držením vozidla. Dále se Ústavní soud přiklonil k závěru, že žádné zákonné ustanovení nezakládá právní fikci, podle níž by se mělo za to, že vozidlo je provozováno, pokud je evidováno v registru vozidel. Jinými slovy, samotná držba vozidla bez dalšího neznamená, že je rovněž i provozováno. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi současně upozornil, že "nelze na jednu stranu přehlížet, že zákon výše zmíněnou právní fikci nezakládá, na stranu druhou však nelze ani odhlížet od smyslu a účelu pořizování vozidel. Jen málokdo si pořizuje vozidlo za tím účelem, aby jej neprovozoval. V podstatě se jedná o výjimečné případy, které potvrzují obecnou platnost smyslu a účelu vozidel, tedy jejich provozování. Pokud se chce vlastník vozidla zprostit své povinnosti hradit povinné pojistné, resp. příspěvek České kanceláři pojistitelů, musí prokázat, že dané vozidlo v rozhodném období skutečně neprovozoval. Zde se pak typicky jedná o otázku dokazování, jejíž posouzení náleží v zásadě obecným soudům" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/15 ze dne 24. 11. 2015). Námitce "přenesení" důkazního břemene z vedlejšího účastníka na stěžovatele tudíž nemohl Ústavní soud přisvědčit. Bylo tedy na stěžovateli, aby soudu prokázal neprovozování daných vozidel v žalovaném období.

Rozhodnutí o rozsahu dokazování pak spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. K námitce stěžovatele stran tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud konstatuje, že z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Maje tyto principy na zřeteli, nemohl Ústavní soud ve vztahu k návrhům stěžovatele na doplnění dokazování zjištěním postupu získávání informací o provozovatelích motorových vozidel vedlejším účastníkem dospět k závěru o takovém pochybení odvolacího soudu, který v této spojitosti uvedl, že toto zjištění je pro samou věc bez významu, poněvadž registraci vozidel stěžovatel nepopíral (srov. str. 3 napadeného rozsudku). Odtud je zcela zřejmé, proč soud takový důkaz neprovedl. Současně nelze v této úvaze spatřovat prvky libovůle, neboť je v kontextu posuzované žaloby racionální a obhajitelnou.

Jádrem napadeného soudního rozhodnutí není ovšem právní otázka, nýbrž posouzení skutkového stavu, jehož posuzování Ústavnímu soudu nepřísluší, ledaže by v tomto procesu zjistil závažný exces; ten se však z napadeného soudního rozhodnutí ani spisového materiálu nepodává. Oba soudy neshledaly stěžovatelem nabídnuté důkazy dostatečnými. Z výpovědi svědka Jarkovského odvolací soud žádné bližší informace o neprovozování vozidel nezjistil, neboť tento svědek si nebyl schopen žádné bližší podrobnosti vybavit, což sice lze přičíst odstupu času, jak namítá stěžovatel, ovšem současně nemůže jít tato skutečnost k tíži protistrany. Absence platné technické kontroly sice neprovozování vozidel mohla nasvědčovat, avšak nikoli sama o sobě, nýbrž ve spojení s dalšími relevantními důkazy, které se však stěžovateli nepodařilo opatřit. Sama o sobě však k jednoznačnému závěru vést z povahy věci nemohla, nadto váhu tohoto důkazu v očích soudu poněkud snížilo zjištění soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel již byl v minulosti Policií ČR přistižen při řízení motorového vozidla bez dokladu o uzavření pojištění odpovědnosti za provoz daného vozidla.

Všechny tyto důkazy tedy navzájem nevedly soudy k přesvědčivému závěru o neprovozování předmětných vozidel, čemuž Ústavní soud nemůže ničeho vytknout. Vznáší-li stěžovatel ve svých podáních řečnickou otázku, jak má svá tvrzení doložit, je třeba uvést, že prokazování rozhodných skutečností není věcí počtu svědků, ale jejich věrohodnosti a celkového hodnocení důkazů, a to nejen jednotlivě, ale též ve vzájemných souvislostech. Neznamená to, že k prokázání tvrzení vlastníka (provozovatele) vozidla je nutný nepřetržitý monitoring těch kterých vozidel kamerovým systémem, jak se stěžovatel snaží (ad absurdum) ilustrovat. I pouhé svědecké výpovědi a/nebo listinné důkazy mohou postačovat k účinné obraně, vždy však závisí na jejich vypovídací hodnotě a také na důvodech a dalších okolnostech, pro které se vlastník či provozovatel vozidla rozhodl je neprovozovat, resp. "odstavit". V tomto směru neexistuje žádný univerzální návod, či procesní postup, a je na samotných účastnících, jak se ke své situaci postaví, a na soudu, jak se s ní vypořádá. Každý případ se vyznačuje specifiky, a nelze proto a priori vymezovat, jaké důkazní prostředky mohou a jaké již nemohou sloužit k prokázání tvrzení o neprovozování vozidla. V opačném případě by taková delimitace dokazování vedla k popření základních zásad civilního procesu. Lze tudíž uzavřít, že obecné soudy dostály své povinnosti řádného a logického odůvodnění. Krajský soud zcela jasně uvedl důvody, pro které nepovažoval česné prohlášení a svědeckou výpověď za věrohodné, a stejně tak uvedl, proč žádné pro věc relevantní závěry nevyvodil z dalších stěžovatelem předestřených důkazů.

Namítá-li stěžovatel vedlejšímu účastníkovi přisouzené náklady řízení s odkazem na formulářový charakter žaloby, je třeba v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767) poukázat na skutečnost, že jejich typickým znakem je jejich administrativní povaha. V předmětném případě však muselo být prováděno nikoli zanedbatelné dokazování a žaloba byla projednávána ve dvou stupních soudní soustavy (nešlo o bagatelní věc), což tyto žaloby ze skupiny formulářových žalob vyjímá. Poukazuje-li pak stěžovatel na další judikaturu Ústavního soudu, pak z dřívější rozhodovací činnosti Ústavního soudu je zřejmé, že Ústavní soud nepovažuje Českou kancelář pojistitelů za subjekt, který by z hlediska přiznávání nákladů řadil ve výše naznačeném směru do stejné skupiny subjektů jako Českou televizi (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2309/13 ze dne 27. 8. 2013), a pominout nelze ani to, že ve věci České televize se jednalo o otázku nákladů řízení mnohonásobně překračujících výši v něm vymáhané částky, což ovšem není případ stěžovatele.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 967/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies